pátek 22. dubna 2011

Jak se k sobě mají svoboda a rovnost

Otázka rovnosti a jejího vztahu ke svobodě se stala jedním z dělítek hlavních politických ideologií. Může existovat fungující svobodná společnost bez rovnosti a naopak je možná existence společnosti, zakládající si na rovnosti, ale popírající některé ze svobod, o nichž se zmíním v dalších řádcích tohoto článku?
Hned na začátek je potřeba říci, že žádná svobodná se neobejde bez rovnosti před zákonem.  Ta je elementární pro zajištění vymahatelnosti práva a s ním spojenou existencí právního státu, který alespoň formálně zaručuje všem rovná práva a povinnosti.
Druhým neodmyslitelným pilířem právního státu jsou však také tzv. „buržoazní svobody.“ Jedná se o takové svobody jako svoboda projevu, vyznání či shromažďování či podnikání.  V USA a prakticky všech zemích považovaných za svobodné se vždy nejprve prosadily práv ony zmíněné svobody.
Až poté přišla vlivem postupného společenského vývoje na řadu i snaha zajistit nejchudším sociální práva. Tím se dostalo i na zlepšení životních podmínek většiny lidí z nižších vrstev společnosti. Marxistická myšlenka neodvratnosti třídního boje mezi buržoazií a proletariátem tak zůstala v říši fantazie. Nikdy však nebylo a nebude možné zcela vymýtit chudobu a setřít sociální rozdíly.
Ani liberálně demokratické společnosti nedokážou zajistit všem blahobyt a z toho nám vyvstává otázka: Mohou společnosti zároveň upřednostňující naopak rovnostářství a s tím spojená sociální práva fungovat lépe?
Odpověď nám mohou dát mnohé zejména africké rozvojové země, do nichž byly po rozpadu koloniálních říší vkládány velké naděje. Právě někdejší země „třetího světa“ dodnes upřednostňují egalitářství před zmíněnými „buržoazními“ svobodami.
Ve snaze vymezit se vůči „vykořisťovatelským“ a „utlačovatelským“ kapitalistickým západním zemím začaly některé nově vzniklé státy často ovlivněné i (neo)marxismem stavět společnost na rovnostářství. Prakticky ve všech případech vždy však došlo k jejich úplnému zbídačení, ba co hůře nové autoritářské režimy nezajistily ani proklamovanou rovnost a důstojnost.
Společnosti založené na pouze na buržoazních svobodách, které ale nezajišťují rovnost a práva sociální fungovat mohou alespoň jako mezistupeň ve společenském vývoji. Důkazem nám může být realita ve většině Evropy 19. století. I klasickým liberálům byla například po dlouhou dobu cizí například myšlenka všeobecného volebního práva.  Sociálním právům musí vždy předcházet základní buržoazní svobody. V opačném případě nastane totéž, jako když nezačneme stavět dům od základů, ale od střechy – celá stavba se zhroutí.
Stalo se ironií, že lidé z „osvobozených“ afrických kolonií nacházeli azyl mimo jiné i v Jihoafrické republice, kde vládla rasistická vláda apartheidu.
Vůbec nejpoučnější ukázkou toho, kam až může vést snaha o vybudování rovnostářské společnosti, by nám měl být poválečný vývoj ve dvou asijských zemích – Maově Číně a Kambodži ovládané Rudými Khmery. Komunistické sociální inženýrství zde přineslo v obou případech všechno, jen ne blahobyt. Milionům lidí vzala život a zejména v případě Pol Potovy Kambodži nebyl brán ohled ani na základní úctu k mrtvým. Lidská těla (!) zde byla běžně užívána jako hnojivo. Přitom stojí za zmínku, že Kambodža si vybojovala svoji nezávislost na Francii ozbrojenou cestou.   
Vedle toho všeho bledne fakt, že dnes už těžko vypočitatelné množství lidí tehdy přišlo o domov a veškerý svůj majetek. Utlačovaní se stali ještě utlačovanějšími a chudší ještě chudšími. Zde vidíme, jaké fatální důsledky může mít opomíjení jednoho z dalších pilířů každé svobodné společnosti – úcta k životu a soukromému vlastnictví. Autoritářský stát uznávající obě tato práva dokáže zajistit svým obyvatelům mnohem lepší podmínky k životu než šílenci experimentující s egalitářstvím.
Omezování „buržoazních“ svobod ve spojení s rovnostářskou politikou nachází i kvůli špatným životním podmínkám živnou půdu v nynější Latinské Americe.  Venezuelský prezident Hugo Chávez si svojí radikálně levicovou politikou namířenou proti „zlým“ kapitalistům z těžařských společností získal na svou stranu chudé a nevzdělané masy. S jeho postupným upevňováním moci je spojeno i ukrajování občanských práv a vytlačování opozice z veřejného života.
Od žádného populistického vůdce slibujícího boj se „zlými“ a vykořisťovatelskými korporacemi (případně kapitalisty, Američany, kolonialisty – dosaďte si za to kohokoli z tzv. mocných) nelze očekávat příchod blahobytu, ale jen izolaci a další prohloubení bídy. Pro nynější situaci ve zmíněných zemích se nejlépe hodí více než 200 let starý výrok Benjamina Franklina: „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí.“  Výrok rozhodně nepozbude na platnosti, pokud si v něm namísto„jistoty“ dosadíme „rovnost.“

1 komentář:

  1. http://gvkb.blogspot.cz/2012/07/je-svoboda-rovnost-utopie.html

    OdpovědětVymazat