čtvrtek 16. června 2011

Je stávka darem z nebes pro vládu?

Za téměř rok svého působení dokázala vláda Petra Nečase promrhat důvěru lidí, kteří do ní ve volbách vložili svoji důvěru. Ačkoli vláda disponuje v parlamentu většinou, která nemá v novodobé české historii precedens, do myslí většiny obyvatel se zatím stačila zapsat svými ustavičnými hádkami a četnými kauzami. Na oblíbenosti jí rozhodně nemohly přidat ani zamýšlené reformy, šité horkou jehlou. Zákonitě se proto musela dočkat kritiky zleva i zprava a její popularita se postupně propadala do suterénních míst.
Nyní se však vládě naskýtá jedinečná příležitost odrazit se od nejhlubšího dna. Ne snad, že by u jednotlivých členů vlády došlo k náhlému prozření. Stále lze mít x různých výhrad k činnosti Nečasova kabinetu. Za „pomoc“ může být vláda vděčná odborářským bafuňářům, jejichž projevy jako vystřižené z normalizačního zpravodajství ze zasedání ÚV KSČ musely zvednout ze židle i ty, kteří vládě nefandí.
Chtějí-li milí odboráři stávkovat, mají na to samozřejmě právo. Práva ale musí být vyvážena i povinnostmi a ze zákona musí být stávka nahlášena tři pracovní dny předem.  Jak si máme vysvětlit, že předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil nazval soudní rozhodnutí „cárem papíru“? Tvrzení, že se řídil Ústavou ČR, a ne příslušnou zákonnou úpravou je známkou naprostého právního diletantismu. Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku, říká naprosto jasně: „Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“  Každému alespoň průměrně inteligentnímu člověku z toho musí být jasné, že podrobnosti stanovuje příslušná další zákonná úprava. Odbory se proto nesmí divit, že jim může vláda stávku právně napadnout, pokud si nepohlídají se stávkou spojené příslušné právní náležitosti. Nebo snad chtějí odbory záměrně ignorovat zákony a soudní nařízení? Prodloužení stávky není ničím jiným než gestem uražené ješitnosti.
 Předstávková rétorická přestřelka odborů a vlády nám přinesla prvního vážného aspiranta na vítězství v soutěži o nejhloupější výrok roku. Zaperlil totiž šéf samostatných odborů Bohumír Dufek. Ten se nechal slyšet, že stávkovat nezakazovali ani za komunismu. Těžko říci, zda mělo jít o pokus o vtip, symptom selektivní historické paměti či známka naprosté idiocie.  Za komunismu by dříve skončil v kriminále či alespoň zakusil šikanu od hochů z StB než by se mu stávku vůbec podařilo zorganizovat. Odboráři by si pro příště měli ve vlastním zájmu podobné výroky odpustit, chtějí-li být bráni alespoň trochu vážně.
Kam až jsou odbory schopné zajít, daly odboráři najevo svým úmyslem zablokovat hlavní silniční tahy. Nejenže takové jednání překračuje rámec stávky –  tj. nezpůsobuje škodu zaměstnavateli přerušením pracovní činnosti, ale pohybuje se na samé hraně zákona, protože svým jednáním omezuje ostatní obyvatele. Budiž jim připočteno ke cti, že nakonec od svého záměru upustili, byť z důvodů ryze populistických. Jako důvod totiž uvedli nesouhlas většiny lidí.
Odbory se snaží naklonit si veřejnost tvrzením, že stávkují i za ně proti politice současné vlády. Očekávat od nynějších odborových předáků idealismus a sebeobětování se pro druhé je asi tak pošetilé, jako si myslet, že dorost KSČM přestane pět ódy na Stalina a Gottwalda. Ve hře rozhodně není důchodová a zdravotní reforma či zvýšení sazby DPH. Většiny stávkujících se zvýšení hranice netýká a zvýšení DPH se nejspíše nepodepíše na cenách tak drasticky, jak se mnozí obávají. Reforma s sebou nese i zrušení jednoho z největších privilegií zaměstnanců drah – daňového osvobození režijních jízdenek. Nemůžeme se proto divit, že řada z nich to musí zákonitě nést s velikou nechutí.
Samotná stávka neuškodila vládě, ale normálním lidem. Odbory si tím samy vstřelily gól do vlastní sítě. Zatímco plánované reformy prozatím nikoho příliš nepostihly, stávka dopravních odborů už dokázala pořádně zkomplikovat život tisícům obyvatel. V disciplínách asociálnosti, bezohlednosti a papalášství zatím odbory přehrávají vládu 1:0. Uvidíme, jak se situace vyvine při samotné realizaci reformních kroků.
Strany, prezentující se jako pravicové, si prozatím mohou gratulovat. Pokud si donedávna stýskaly, že s odchodem Paroubka přišly o jeden z mobilizujících prvků svých voličů, mají zde odbory. Ty jsou schopné veřejnost polarizovat podobným způsobem, jako to dokázal Jiří Paroubek a probudit tím pravicové voliče z letargie. Nikoli náhodou jsou to právě vůdci odborů, „bojující za zájmy obyčejných lidí,“ jejímiž hlavním atributem je právě křiklounské chování, neodmyslitelně spjaté s osobou Jiřího Paroubka.

Žádné komentáře:

Okomentovat