čtvrtek 14. července 2011

14. červenec 1789: Mýtus vítězství svobody

Den pádu Bastily bývá řazen k podobným historickým momentům, jakými jsou například revoluce, které smetly komunistické režimy v Evropě přesně o 200 let později. Asi nejslavnějším dílem oslavujícím francouzskou revoluci je obraz obraz malíře Eugene Delacroix „Svoboda vede lid.“  Opravdu však bylo dobytí lidmi nenáviděné věznice předobrazem úsvitu věku svobody?  Bylo svržení absolutismu vítězstvím hodnot vzešlých z osvícenství nad tmářstvím a útlakem ze strany tzv. ancien régime?
Při podrobnějším zkoumání průběhu oné pařížské vzpoury zjistíme, jak 14. červenec roku 1789 předznamenal další události, které měly mnohem tragičtější následky. Rebelie byla už předem rozdmýchána pamflety a „lid“ při ní neprojevil prakticky žádné hrdinství, protože Bastila kapitulovala prakticky bez použití zbraní, aby se zabránilo zbytečnému krveprolití. Osvícený velitel věznice de Launay, který sám nařídil kapitulaci věznice, byl pařížskou lůzou zavražděn a stejně dopadli i jemu podřízení důstojníci.
Z věznice se podařilo „osvobodit“ celkem sedm lidí. Čtyři z nich byli padělatelé listin a další dva byli šílenci, kteří byli druhého dne odvezeni do blázince. Konečně poslední z nich představoval kapitolu samu pro sebe. Jednalo se o zvrhlíka zavřeného na žádost vlastních příbuzných. „Proslavil“ se též jako žák markýza de Sade, jež dal název úchylce dnes známé jako sadismus. Tento den je dnes i přesto Francouzi oslavován jako jeden z hlavních státních svátků.
Pád Bastily však nebyl koncem, ale počátkem téměř desetileté spirály násilí, projevující se ve větší či menší intenzitě. Mabouet, jeden z umírněnějších představitelů třetího stavu v souvislosti s událostmi z 14. července později prohlásil: „Pro každého nestranného člověka začíná krutovláda čtrnáctým červencem.“
Vyvrcholením nejhrůznějšího teroru za vlády Jakobínů v letech 1793-94  byl nechvalně proslulý masakr ve Vendée. Řádění revoluční armády v této oblasti nepřežilo více než sto tisíc lidí. Praktiky užívané při popravách v ničem nezaostávaly s řáděním sovětských tajných služeb ve 20. století.  Jejich větší „efektivitě“ bránila pouze menší technická vyspělost.
Dědictvím osvícenství není pouze dnešní liberální pojetí svobody. Jeho vedlejším produktem jsou i totalitní ideologie ve 20. století. Byl to Jean Jacques Rousseau, který prohlásil, že soukromé vlastnictví je příčinou společenské nerovnosti a vydláždil tím cestu myšlení Karla Marxe. I samotná francouzská revoluce se stala přelomovou v tom, že v ní byla zpochybněna nedotknutelnost soukromého vlastnictví – jedné ze základních lidských svobod.
Nejlépe dokládá kontrast důsledků osvícenského myšlení srovnání francouzské revoluce s americkou válkou za nezávislost. Zatímco během pádu Bastily měla hlavní slovo spodina, která se stala hybnou silou dalších událostí. Nebezpečí obecné vůle, o níž psal Rousseau, tkví v tom, že místo svobodné společnosti má za následek vznik ochlokracie – vlády lůzy. 
Naopak při válce americké válce za nezávislost měli hlavní slovo osadníci, kteří si byli vědomi nenaplňování svých konkrétních práv. Nedostávalo se jim jejich práva na reprezentaci dle práva nazvaného „no taxation without representation.“ S vědomím vlastních práv měli spojený i smysl pro zodpovědnost a i díky tomu se Spojené státy staly demokratickými, zatímco se revoluční Francie topila v krvi.
Žádná událost nebyla tak mytizována jako francouzská revoluce. Jedná se o první z neúspěšných pokusů nastolit společnost založenou na abstraktních idejích. Revoluční události se měly stát  mementem pro budoucnost. Místo toho byly převažující negativní důsledky revoluce zastíněny Deklarací práv člověka a občana, která nemohla být uprostřed revolučního vření v praxi naplněna. 

Žádné komentáře:

Okomentovat