čtvrtek 7. července 2011

"Dechristianizace" evropských křesťanských demokratů?

Místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingové před nedávnem odsoudila billboardovou kampaň maďarské vlády odrazující ženy od potratů. Měla být placena z evropských peněz určených na genderové projekty. Podle komisařky měla být kampaň „proti evropským hodnotám“ (!) a nechala se slyšet, že bude chtít prostředky od Maďarů získat zpět.
Výrok nezazněl z úst žádné zapřisáhlé komunistky či socialistky. Mýlí se i ten, kdo si myslel, že politička se rekrutuje z řad zelených věrozvěstek nové genderově korektní morálky. Viviane Redingová je členkou lucemburské Křesťansko-sociální lidové strany (CSV). U evropských křesťanských demokratů přitom nejde o žádný ojedinělý exces, jako spíše o pravidlo. Křesťansko-demokratické strany procházejí „dechristianizací.“
Mimochodem, právě v Lucembursku bylo i za přispění hlasů oněch „křesťanských“ sociálů změněna ústava a velkovévodovi odňato právo veta při schvalování zákonů. Tím byla otevřena cesta ke schválení eutanazie, požadované koaličními socialisty a opozičními liberály. Pozoruhodné bylo zdůvodnění premiéra Jeana Claudea Junckera, hájícího barvy CSV. Hlasování pro změnu ústavy obhajoval nutností předejít ústavní krizi.        
Svědky nápadně podobného scénáře jsme mohli být o téměř dvacet let dříve v sousední Belgii. Protože se belgický král Badouin I. zdráhal podepsat zákon povolující potraty, zbavila vláda v čele s vlámským křesťanským demokratem Martensem na dva dny panovníka funkce a socialistům se podařilo opět ve spojení s liberály zákon protlačit.  Ani tehdy nebyli křesťanští demokraté schopní vzepřít se koaličnímu partneru, který se spojil s opozicí. Místo, aby se zmohli na jakýkoli odpor, dobrovolně mlčky vyklidili pozice socialistům a liberálům.
Ve valonské části Belgie se před deseti lety zřekla tamní Křesťansko-sociální strana (PSC) pro jistotu zřekla své křesťanské identity úplně. Název si změnila na „Humanistický demokratický střed.“ O tom, jaké asociace vyvolává u mnoha křesťanů slovo humanistický, netřeba se příliš rozepisovat. Stačí pouze zmínit, že spolky humanistů stojí za nedávnými ateistickými kampaněmi v Evropě. Trend postupného poklesu obliby strany po změně názvu však strana zvrátit nemohla.
Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně, což neplatí pouze v Belgii a Lucembursku, ale prakticky všude na světě. Snad nejkřiklavějším příkladem je Itálie. Po většinu poválečných čtyřiceti let, kdy tamní Democrazia Cristiana (DC) seděla permanentně ve vládě, oscilovala výše její podpory kolem impozantních 40 %.
Každý úspěch si však vybírá svoji daň. DC mohla být tak dlouho ve vládě, protože přítomnost silné antisystémové komunistické strany a zčásti také postfašistů znemožňovala sestavení vlády bez zastoupení křesťanských demokratů. „Primát“ této strany spočívá i v tom, že její členové popřeli identitu vlastní strany. Zanechali své podpisy u zákonu, jímž byly legalizovány potraty.
Díky těsnému sepětí s mocí se strana stala útočištěm oportunistů a lidí ne zrovna křesťanského smýšlení. Na počátku 90. let přišli o svůj hlavní mobilizační prvek – komunistické nebezpečí, což se nemohlo neprojevit na poklesu volební podpory. V roce 1992 dosáhla svého historicky nejhoršího výsledku – 29,7 %, což ale ještě nepředstavovalo pro stranu katastrofu.  Křesťanským demokratům (i dalším zavedeným stranám) se staly osudnými jejich korupční skandály, které otřásly prakticky celým stranickým systémem. Strana se po téměř půlstoletí své existence a prakticky permanentního vládnutí rozpadla a zůstalo po ní jen několik marginálních uskupení.
Přesuňme se z Itálie k našim západním sousedům v Německu. CDU/CSU lze díky její úspěšné politice v poválečných letech považovat za jakýsi prototyp moderních západních křesťanskodemokratických stran a bývá často dáván za vzor české KDU-ČSL. A skutečně, KDU přejala od své německé sesterské strany koncept sociálně-tržního hospodářství. Může být největší německá strana, honosící se odkazem takových velikánů jakými jsou „otec nového Německa“ Konrad Adenauer či „kancléř znovusjednotitel“ Helmut Kohl vzorem i v dalších oblastech kromě ekonomiky?
Bavorskou CSU lze i dnes považovat za jednoznačně konzervativní stranu v kulturně-morálních otázkách na straně jedné, ale také zdůrazňující sociální smír na straně druhé. Z pohledu křesťanského konzervativce nelze mít vůči jejím programovým zásadám prakticky žádné výhrady. To ale neplatí o CDU, působící ve zbytku Německa. CDU sice vznikla jako naddenominační uskupení, zaujímající pozici v pravém středu politického spektra Z jejího křesťanského odkazu už ale mnoho nezbylo.
 Předsedkyni CDU/CSU a kancléřku Angelu Merkelovou označil jistý americký diplomat v jedné z depeší zveřejněné Wikileaks jako „teflonovou,“ protože není schopná si stát za svými názory. O její „teflonovosti“ jsme semohli přesvědčit v otázce postoje k jaderné energii. Původně měla totiž vláda CDU/CSU a liberální FDP prodloužit provoz jaderných elektráren o 12 let. Jenomže přišla jaderná havárie v japonské Fukušimě a s ní i celosvětová protijaderná hysterie. Merkelová najednou otočila o 180 stupňů a začala horovat za jejich co nejrychlejší uzavření. Výrok „Chceme-li odstoupit od jaderné energie a přejít k obnovitelné energii, potřebujeme k tomu elektrárny na fosilní paliva," je opravdu půvabný pro svoji naprostou absurdnost a bezelstnost, s jakou byl vyřčen z úst naší „železné kancléřky.“ Srdce nejednoho zeleného aktivisty muselo určitě zaplesat.
U stran zaštiťujících se křesťanstvím v názvu by měly hrát stěžejní roli morální otázky. Zdá se, že minimálně část CDU prodělala v posledních několika letech poměrně veliký posun. Každý ať sám zhodnotí, zda k lepšímu či horšímu.
Snad nejlépe svědčí o onom posunu výroky Kristiny Köhler. Tato mladá křesťanská demokratka se proslavila svojí účastí na pochodu homosexuálů Christopher Street Day konané ve Frankfurtu nad Mohanem. „Jako křesťanská demokratka se těším z párů gayů a lesbiček, které na sebe chtějí vzít trvalou odpovědnost v celoživotním partnerství. To jsou opravdové konzervativní hodnoty,“ svěřovala se na svých webových stránkách. Nejde o žádného pěšáka. Kristina Köhler je členkou vlády Angely Merkelové a hádáte správně, kdo jste si mysleli, že jí zde připadlo křeslo ministryně pro rodinu. Ať tedy žijí „opravdové“ konzervativní hodnoty.
KDU-ČSL se mnohokrát v minulosti hlásila k sepětí s německou CDU, ať už to byl Josef Lux s již vzpomenutým konceptem sociálně-tržního hospodářství či Cyril Svoboda pózující na společné fotce s Angelou Merkelovou před neúspěšnými loňskými volbami. Nakolik ale mohou být CDU a ostatní velké evropské křesťansko-demokratické strany inspirací, má-li být dle Pavla Bělobrádka KDU „stranou hodnot a principů?“    

1 komentář: