pondělí 8. srpna 2011

Konzervativci jako obhájci osvícenského dědictví?

Nedílnou součástí každého demokratického právního státu je (nebo přinejmenším měla být) rovnost občanů před zákonem a s tím spojená všeobecná platnost lidských práv. Jinými slovy, vymahatelnost práva by měla být dostupná všem.  Aplikace tohoto principu může být ale dnes problematická, pokud je v dané společnosti uplatňován princip tzv. multikulturalismu, hlásající myšlenku, že všechny kultury jsou si rovnocenné. Je možné obhajovat takový přístup, aniž by byla porušována základní lidská práva?
Nad úskalími tohoto přístupu se zamýšlí v sloupku Multiculturalism and Its Discontents na stránkách Big Questions Online americká novinářka Susan Jacoby. Hned na začátek je potřeba říci, že autorka zmíněného článku rozhodně není žádným zarputilým konzervativcem. Naopak sebe samu považuje za ateistku a (levicovou) liberálku.
Autorčina 80letá přítelkyně, vzdělaná dáma, která kdysi vyučovala dějiny renesance, nyní žije v zařízení pro seniory na Floridě. Jako pomocný personál je zde zaměstnáno i mnoho imigrantů afghánského původu. Jednou spatřila v jídelně mladou Afghánku, s níž se už dobře znala, jak pláče. Zeptala se proto dívky, co se jí stalo.  Odpověď byla srdcervoucí: „Paní profesorko, můj otec mi zařídil setkání s mým budoucím manželem. Je mu 40 let a svatba bude do 6 měsíců. Tolik sem chtěla jít na vejšku, ale nebudu moc.“ Ona stará dáma ji utěšovala: „Yasmin, v této zemi si nemusíš brát nikoho, koho nechceš, protože ti to nařizují rodiče. Existují organizace pomáhající dívkám jako ty si takové věci promyslet. Existují vysokoškolské nadace. Můžu tě odkázat na lidi, na něž se můžeš obrátit.“  Jenomže, do rozhovoru se vložil ještě další klient onoho ústavu s tím, že nemají žádné právo vměšovat se do její kultury, náboženství a rodiny.
Autorka pak správně poznamenává, že takové „vměšování se“, tj. říci trápící se dívce, že má i jinou možnost než nucený sňatek je to, co by měl dělat opravdový liberál. K tomu dodává, že nevšímat si pláče 17letého člověka, tlačeného okolím k tomu, aby ukončil své studium, je úplně perverzní.    Samozřejmě nezbývá než souhlasit.
V závěru Susan Jacoby možná nechtěně upozornila na veliký problém většiny levicových liberálů.  Je jím lhostejná univerzálnost lidských práv a místo ní upřednostňují právě ono „nevměšování se“ do záležitostí jiných kultur.
 Existují samozřejmě i výjimky. Jednou z nich je vedle zmíněné novinářky i zavražděný nizozemský politik Pim Fortuyn. Dokázal se vzepřít převládajícímu duchu politické korektnosti a nahlas říci, že všechny kultury si nejsou rovny. Stal se průkopníkem, který dokázal prolomit mnohá tabu a upozornit na stinné stránky bezbřehého multikulturalismu. Takových lidí však bohužel najdeme mezi levicovými liberály pomálu. 
Nelze se proto divit tomu, že Ayaan Hirsi Ali, bojovnice za práva žen s podobným osudem jaký potkal zmíněnou Yasmin, zakotvila v neokonzervativní organizaci American Enterprise Insitute. Marné byly autorčiny přímluvy za přijetí Ayaan Hirsi Ali v liberálních think tancích jako Brookings Institution či Center For American Progress, v nichž jsou schopní obětovat univerzálnost lidských práv na oltáři multikulturalismu.
Dnešní představitelé moderního liberalismu svým zpochybňováním všeobecné vymahatelnosti práva popírají vše, za co bojovali jejich předchůdci během osvícenství. Susan Jacoby proto nezbývá než si na samém konci článku postěžovat, jak konzervativci přebírají liberálům část jejich vlastní agendy.
Důsledkem výše uvedeného můžeme být nyní svědky paradoxní situace. Konzervatismus vznikl zhruba před 200 lety jako reakce na osvícenství a revoluční události ve Francii.  Jeho proponenti původně vystupovali proti jeho liberálním výdobytkům. Nyní připadla konzervativcům v jednom šiku s klasickými liberály role osamocených obhájců liberálních svobod, vzešlých z osvícenského myšlení.

Žádné komentáře:

Okomentovat