úterý 16. srpna 2011

Sojka rozvědčice, Anče whistleblower, aneb buďme vděční za „bonzáky“

Sojka z večerníčku Krkonošské pohádky si za svoji informátorskou činnost získala pověst odporné denunciantky, vedle níž se donašeči Stb a jejích sesterských organizací napříč socialistickým blokem krčí coby neschopní břídilové. Jak už psal kdosi přede mnou, označení sojky za bonzačku je přinejmenším nepřesné, či dokonce až nespravedlivé. Sojce připadá mnohem důstojnější role – plní úlohu rozvědčíka či spíše rozvědčice, která svého nadřízeného informuje o činnosti vnějšího nepřítele na území Krakonošova panství. Ať jsou vaše sympatie v této pohádce na jakékoli straně, fungující rozvědka je nedílnou součástí každého zřízení státního či kvazistátního charakteru, což je i případ Krakonošova vladařství.
Naopak je až s podivem, že se nelichotivé nálepky konfidenta nepřátelské moci nedostalo Anče. Jako jediná byla schopná se alespoň verbálně vzepřít Trautenberkovým příkazům a občas se dokonce ukázala být lepším informátorem pro Krakonoše než tolik proklínaná a zatracovaná sojka. Ani Anče ale ve skutečnosti není žádným donašečem. V Česku si však o nálepku denuncianta koleduje prakticky každý, kdo se rozhodne spolupracovat s represivními složkami. Je úplně jedno, zda jde o konfidenta Stb či Gestapa schopného napráskat vlastní známé či naopak člověka upozorňujícího na nekalé praktiky uvnitř institucí či organizací. Takoví lidé budou vždy práskači, bonzáci či zrádci, co nedokážou držet partu a zaslouží si proto být vyvrženi ze „slušné“ společnosti, byť by byly jejich úmysly sebeušlechtilejší.
Pokud tedy Anče nepřísluší žádné z výše uvedených označení, kým tedy vlastně je? Angličtina zná pro takové lidi do češtiny těžko přeložitelný výraz „whistleblower.“ Podle Wikipedie je whistleblower stávající či bývalý zaměstnanec nějaké organizace, který upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost.
Když si vše převedeme na poměry v Trautenberkově hospodářství, tak Anče byla oním „stávajícím zaměstnancem.“ Je věcí diskuse, nakolik bylo Trauntenberkovo chování nelegitimní či nezákonné, přestože v některých případech rozhodně překračoval své kompetence. Rozhodně si však počínal přinejmenším neeticky. Krakonoš byl v tomto pohádkovém seriále prakticky jedinou institucí/orgánem schopným zajistit patřičnou vymahatelnost práva.
Tito „bonzáci“ jsou proto nezbytní v každé zdravé společnosti. Nejsou těmi, kdo jen pasivně přihlíží, ale jsou schopní vybočit z davu a nahlas upozornit na páchané bezpráví. I v Česku už máme jednoho takového whistleblowera. Je jím Libor Michálek, jehož zásluhou byly odhaleny černé praktiky na ministerstvu životního prostředí. Celá kauza se nemohla obejít bez typicky českých reakcí typu: „Stejně je v tom namočený i on,“ jak jsme se mohli přesvědčit v deníku Dnes a nejspíše také při nejedné hospodské debatě.  Uteče nejspíše ještě hodně vody, než se lidé upozorňující na nekalosti dočkají všeobecného uznání. Libor Michálek je první vlaštovkou, která ukazuje, že se ve společnosti začínají pomalu hnout ledy, svědčí o tom např. relativně početné facebookové skupiny na jeho podporu. Výše uvedené můžeme chápat jako dobré znamení, které nám dává nadějnější vyhlídky do budoucnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat