středa 28. září 2011

Pravda a mýty o neokonzervativcích

Jeden z mnoha výtvorů vyjadřujících odpor k neokonzervatismu 
Asi málokterý politický směr se stal předmětem tolika mýtu a kritiky z různých stran jako neokonzervatismus. Jeho představitelé sklízeli pochopitelně kritiku nejen z řad levice coby fašisté, ale také na pravé straně politického spektra od ostatních konzervativců. Ti na ně dodnes pohlížejí s nedůvěrou jako na zakuklené levičáky a dostalo se jim nelichotivé nálepky trockistů, bolševiků či jakobínů. Tzv. paleokonzervativci jim zazlívají intervencionistickou zahraniční politiku a její idealistické cíle. Konečně asi nejslavnější americký konzervativní myslitel 20. století Russel Kirk jim vytýká zideologizovanost myšlení, která se podle něho příčí anglosaskému konzervatismu, založeném na pragmatismu a odmítání ideologií.
Židovský původ řady lidí označovaných za neokonzervativce dal vzniknout řadě konspiračních teorii údajných o „kabalistech“ či dalšího ze „židovských spiknutí.“ Bez odezvy nezůstali neokonzervativci ani v populární kultuře. Asi nejlépe vystihuje všeobecné smýšlení o neokonzervativcích písnička Neocon od americké neopunkové skupiny The Offspring:

We are strong
We are right
We won't be pushed aside
We'll go on
We will fight
We will not compromise
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you

Píseň popisuje neokonzervativce jako skupinu fanatiků, bojující za prosazení svých idejí. Skutečnost je ale jak už to většinou bývá mnohem složitější, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že se nejedná o názorově jednolitou skupinu a postoje mnohých z nich prošly poměrně překotným vývojem.
Počátky neokonzervativců můžeme vystopovat mezi New Yorskými intelektuály v 60. letech 20. století.  Mnozí z nich studovali na City College of New York a jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty, kteří byli konsternováni liberalizací společnosti v 60. let a vzestupem tzv. kultury odmítání (counter culture) stavějící se nepřátelsky vůči západní civilizaci. Amerika, kapitalismus a celá západní společnost sice nejsou dokonalé nicméně má mnohé přednosti vůči ostatním společnostem, díky čemuž si zaslouží ochranu, a ne útoky z vlastních řad, jak to dělali (a dělají) levicoví intelektuálové. Odtud definice neokonzervativců coby „liberálů přepadených realitou“ od jejich „kmotra“ Irvinga Kristola.
Je také potřeba zmínit, že ačkoliv byla většina neokonzervativců židovského původu, nejedná se o čistě židovský fenomén, protože se mezi nimi našli i lidé křesťané  jak z katolického (Michael Novak, Richard Neuhaus či George Weigel), tak protestantského prostředí (Jeanne Kickpatrick a Peter Berger).
Samotné označení neokonzervativec nepochází od jeho samotných představitelů a řada z nich se mu dokonce bránila. Této nálepky se jim dostalo od americké levice, konkrétně socialisty Michaela Harringtona.
Vymezit hlavní body neokozervativního myšlení se pokusil na konci 70. let Irving Kristol ve své eseji Confessions of aTrue, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative. Přiznává zde, že vztahy s otatními konzervativci jsou zde nelehké, ale na druhou stranu ne nutně nepřátelské. V osmi bodech zdůrazňuje jednak důležitou roli tržní ekonomiky, rodiny a náboženství ve společnosti. Kritizuje politický utopismus coby mor pro společnost a naopak vyzdvihuje pragmatismus. Vytýká liberalismu neustálé zasahování do ekonomiky a naopak benevolenci v morálních otázkách.
Sečteno a podtrženo, nenalezneme zde prakticky nic, co by odporovalo mainstreamovému konzervatismu.
Na druhou stranu je ale pravda, že řada neokonzervativců nesdílí tak skeptické postoje k činnosti státu a má výrazně liberálnější postoje v morálních otázkách než ostatní konzervativci. Příčina je jasná – levicový původ řady neokonzervativců. Nelze ale generalizovat, protože například u Richarda Neuhause bylo důvodem jeho posunu doprava společenská liberalizace v morálních otázkách, přesněji rozhodnutí z případu Roe vs. Wade z roku 1973, kterým byly legalizovány potraty na celém území USA. 
Jak už zde bylo řečeno, nejednalo se o názorově jednolitou skupinu a sám Irving Kristol při vymezení osmi hlavních bodů neokonzervatismu přiznává, že jím vymezené znaky mohou být kritizovány i jeho samotnými kolegy.
Neokonzervativci měli na americké konzervativní hnutí nesmírně blahodárný vliv, protože mu dokázali dát sofistikovanější podobu a silnou intelektuální základnu v podobě think tanků American Enterprise Institute Heritage Foundation a dalších či periodik National Review, Weekly Standard a Commentary. Jejich intelektuální přínos uznává i zmiňovaný Russel Kirk v eseji The Neoconservatives: Endangered species, kde se jinak vyjadřuje na adresu neokonzervativců velmi kriticky.
V praktické politice se neokonzervativci původně rekrutovali z řad demokratů a někteří z nich se sdružovali kolem demokratického senátora Henry M. „Scoop“ Jacskona,s nímž sdíleli jeho ostře protikomunistické postoje a kritiku politiky deténte. Další směřování Demokratické strany v 70. letech pro ně však znamenalo zklamání. Nejprve v roce 1972 kandidoval v prezidentských volbách za demokraty ultraliberál George McGovern, který byl odpůrcem pomoci Jižnímu Vietnamu a požadoval stažení jednotek ze zahraničí. Zklamáním pro ně bylo i období vlády dalšího demokrata Jimmyho Cartera, na němž Jeanne Kickpatricková kritizovala jeho dvojitý standard v zahraniční politice. Svojí politikou fakticky toleroval počínání totalitních komunistických států a naopak tvrdě vystupoval proti nedemokratickým režimům nakloněným Americe. Deziluze měla za následek, že většina lidí označovaných za neokonzervativce se postupně přešla k republikánům a podporovala politiku Ronalda Reagana.    
Spolu s ostatními konzervativci sdíleli společný cíl zničení komunismu. Neokonzervativci však spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv. Rok 1989 přinesl splnění nekonzervativního cíle a zdálo by se, že tím neokonzervativci ztrácí svůj raison d´etre. Rozdíly mezi neokonzervativci první generace a ostatními konzervativci se začaly rozostřovat a nastoupila druhá generace.
Po nečekaně rychlém zhroucení sovětského impéria však bylo potřebné redefinovat americkou zahraniční politiku a na pravici nepanovala shoda na alternativě vůči politice liberálního internacionalismu uplatňovanou za vlády Billa Clintona.
Izolacionismus Pata Buchanana už byl v době faktického unilateralismu nepoužitelný. Pro neokonzervativce nebyl pro nepřítomnost vize přijatelný ani kisingerovský realismus. William Kristol a Robert Kagan volali  roku 1996 ve své stati Toward a Neo-Reaganite Foreign Policy po „neo-reaganovské zahraniční politice vojenské převahy a morální důvěry.“ 
Na výrok Johna Quincyho Adamse „Amerika by neměla za hranicemi hledat příšery, které by ničila,“ odpovídali: A proč ne? Alternativou je nechat příšery na svobodě pustošit a loupit jak se jim zlíbí a nechat Američany přihlížet. Co mohlo znít jako moudrá rada v roce 1823, kdy Amerika byla malou izolovanou zemí ve světě evropských gigantů, už neplatí, když je Amerika obrem.
Zkušenost s první válkou v Perském zálivu způsobila, že se pozornost neokonzervativců začala přesouvat na Blízký východ. V lednu 1998 vyzvali nejvlivnější neokonzervativci tehdejšího prezidenta Billa Clintona v otevřeném dopise k tvrdšímu postupu vůči Iráku porušujícímu podmínky OSN a svržení Saddáma Husajna. V době „dovolené od historie,“ jak nazval mezidobí mezi pádem komunismu a 11. září 2001 Charles Krauthammer, však nepadla výzva na úrodnou půdu.
Ani George Bush neměl původně v úmyslu vést intervencionistickou zahraniční politiku a dokonce se vymezoval vůči nadměrnému počtu tzv. „humanitárních misí“ za vlády Billa Clintona. Vše ale změnilo 11. září. S mnohem příznivější odezvou se setkal další dopis od nekonzervativních intelektuálů v čele Williamem Kristolem, v němž kromě dopadení Usámy bin Ládina, boji s Hizballáhem a podporou Izraele nechyběla ani výzva k podpoře irácké opozice a svržení iráckého diktátora.
Rok a půl nato se podařilo neokonzervativcům dosáhnout svého cíle – svrhnout Saddáma Hussajna. Samotný úder se však neobešel bez pochybení a vojenská přítomnost se postupně stávala pro USA přítěží, která snižovala podporu iráckého tažení u americké veřejnosti.
Výše zmiňované mělo za následek jednak prohru republikánů v tzv. mid-term elections v roce 2006, kdy přišli o většinu v obou komorách Kongresu, odstoupení hlavního jestřába Donalda Rumsfelda z funkce ministra obrany a postupné slábnutí vlivu neokonzervativců ve prospěch realistů.
Je ale potřeba dodat, že samotného George Bushe nelze považovat za neokonzervativce a pokud byl jejich názory ovlivněn, stalo se tak především díky vlivu historických okolností. Pokud se podíváme na samotné irácké tažení, tak mezi těmi, co ho podporovali, najdeme mnoho lidí, co nebyli ani „neo“, a dokonce ani „cons.“ Mezi mnohými například umírněný sloupkař David Brooks z New York Times,  labourista Tony Blair a v dopise United We Stand, kde vyjádřili někteří evropští státníci podporu americkému zásahu, nechyběly podpisy Anderse Fogh Rasmussena, který je pravicový liberál a našeho tehdy ještě prezidenta Václava Havla. Naopak Samuel Huntington, řazený do první generace neokonzervativců  se stavěl proti válce v Iráku.
Obě americká tažení však zasadila těžkou ránu šíření politice zvenčí a lpěním na demokracii si Bushova administrativa vysloužila nálepku pokrytců, protože byla nucena spolupracovat se spřátelenými autoritativními režimy jako Egypt, uvnitř nich by zavedení demokracie znamenalo téměř jistý vzestup islamistů. 
Znamená to ale definitivní tečku za myšlenkami neokonzervativců? Určitě ne, protože po vystřízlivění z Fukuaymovského snění o všeobecné akceptaci liberálně demokratické vlády po celém světě ústící v konec dějin, se svět rozdělil na demokratický a protidemokratický. Druhý z nich ale není sdružený pod praporem komunismu. Je proto mnohem různorodější než za studené války. Společným jmenovatelem protidemokratického bloku je nepřátelství vůči všem výdobytkům západního liberálního zřízení s tržní ekonomikou, ať už se jedná o četné podivínské autoritáře, skanzeny komunismu či radikálně islamistické země. 
Zahraničně politická koncepce, blízká neokonzervativcům (lze-li o nich mluvit jako o koherentní skupině) nazvaná jejím autorem Charlesem Krauthammerem „demokratický realismus“ představuje přijatelnou odpověď na cynický hobbesiánský realismus na jedné straně a liberální internacionalismus na straně druhé.
Liberální internacionalisté se sice snaží prosazovat svoji politiku nenásilnými prostředky (mezinárodní organizace, diplomacie), ale zároveň se nezříkají použití síly při tzv. humanitárních intervencích. Svět, kde by státy neuplatňovaly své zájmy, je ale utopií. 
Naopak demokratický realismus užívá k naplnění svých cílů prostředky ryze pragmatické, které počítají s menší rolí mezinárodních organizací typu OSN. Takový postup se pochopitelně může jevit (a skutečně jeví) jako arogantní. Idealistických cílů ale není možné dosáhnout za přispění organizací se zeměmi, jejichž snahou je uskutečňování takové politiky podkopávat. Podpora demokracie „v místech, kde se to počítá“ při využití jakýchkoli prostředků je nejen v zájmu nejen USA, ale i všech ostatních západních států už proto, že se státy s podobným zřízením se nejlépe jedná.
   Shrnutí na závěr: Lidé označovaní za neokonzervativce (někteří z nich dokonce proti své vůli) představují skupinu s relativně pestrým vějířem názorů, které si mnohdy mohou i odporovat. Vystřídaly se postupně dvě generace a obě z nich dokázaly reagovat na změny ve světovém pořádku. Nejde tedy o žádnou sektu, jak si někteří myslí.

 Dogmatické lpění některých příslušníků jejich druhé generace na rychlém šíření demokracie je ale postavilo do slepé uličky. Pragmatická zahraniční politika se nemůže obejít bez spolupráce s nakloněnými autoritativními režimy a neustálé ohánění se demokracií dělá takovou politiku pokryteckou, což byla mj. i jedna z mnoha věcí, která srážela body administrativě George Bushe mladšího. Takzvaní neokonzervativci, přistoupíme-li na dávné označení od socialisty Michaela Harringtona, s sebou přinesli řadu podnětných myšlenek, ale také mnohé omyly. Realita je složitá a lidé mají sklony vykládat si ji příliš jednoduše, což platí o  neokonzervativcích, resp. některých jejich myšlenkách,  ale mnohem více o většině jejich kritiků.

Žádné komentáře:

Okomentovat