čtvrtek 22. září 2011

Vyrovnání s církvemi: Populismu a antiklerikalismu navzdory

Mezi největší zbývající problémy při vyrovnání se s komunistickou minulostí patří majetkové a finanční vyrovnání s církvemi. Věc se týká prakticky v celém rozsahu církve římskokatolické, protože ostatní denominace nikdy nedisponovaly před rokem 1948 žádným větším majetkem s výjimkou vlastních svatostánků.
Kvůli tomu leží již 20 let řada nemovitostí ladem a postupně chátrá a nikdo s nimi nemůže nakládat, protože dosud nebyly vyřešeny jejich vlastnické vztahy. Světlo na konci tunelu můžeme vidět až nyní, kdy má velikou šanci projít zákon napravující majetkové křivdy z minulé éry.
Co přispělo k tomuto neutěšenému stavu? Problém s navrácením církevního majetku mohl být vyřešen ještě za dob federace, kdy zákon o vyrovnání neprošel v tehdejším Federálním shromáždění o čtyři hlasy díky hlasům levice a slovenského HZDS. Další léta navíc provázela laxnost tehdejších vlád a neschopnost najít shodu při jeho řešení.
Problémem je zčásti také populismus založený na proticírkevní rétorice, který dodnes dokáže rezonovat nezanedbatelnou částí české veřejnosti. Například ČSSD dobře věděla, proč „varovala“ ve své kampani před neuskutečněnými volbami v roce 2010 voliče před „bezohledností a sobectvím“ v podobě školného a 270 miliard korun církvím. Obstrukcí ve vládě se kvůli této otázce nevyvarovaly ani Věci veřejné, které fakticky podmínily schválení zákona o vyrovnání s církvemi navýšením peněz do rozpočtu ministerstva dopravy.
Samotný antiklerikalismus je v české společnosti zakořeněný poměrně silně a jakékoli spojování církví s majetkem na ni působí jako červený hadr na býka. Je však i selhání samotné katolické církve. Její počínání budilo zdání, že jí jde pouze o majetek a nebyla schopna veřejnost přesvědčit, že vyrovnání je výhodné jak pro církev samotnou, tak i pro stát a veřejnost. Katolická církev měla více zdůrazňovat, že jí jde o vymanění se z finanční závislosti na státu.
Argumenty typu „nesouhlasím s navrácením z toho důvodu, že jsou mi církve nesympatické, protože jim jde jen o majetek“ Práva nelze posuzovat podle sympatií či antipatií k dotyčné osobě, ať už fyzické či právnické.
Lidé z řad nevěřících často tvrdí: „Proč mám platit církvím ze svých daní, když nejsem věřící?“ Současný status quo v podobě státního financování církví je dědictvím z dob komunismu, konkrétně zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností.
Církev dostane vráceno 56 % zabaveného majetku a zbytek postupně ve splátkách v celkové hodnotě 56 mld. Kč, která má zahrnovat hodnotu zbylého majetku. Do toho nebudou zahrnuty výnosy z onoho majetku za celou dobu jejich konfiskace.
Jedná se tedy o dohodu výhodnou i pro stát, protože celkové odškodnění nebude dosahovat součtu škod způsobených církvi vyvlastněním jejího majetku. Zanikne tím problém se zablokovaným církevním majetkem, církve tím získají nezávislost na státu a tím také zodpovědnost za vlastní financování. Nezávislost církve na státu můžeme považovat ideální stav v rámci společnosti, kde tvoří lidé hlásící se k ní minoritu. Takové uspořádání nedráždí necírkevní část veřejnosti a umožňuje církvím zaobírat se věcmi, které jsou jim určeny.

Žádné komentáře:

Okomentovat