pondělí 17. října 2011

Našli republikáni svého „Antiobamu“?

Primární volby obou hlavních amerických stran začínají až na začátku příštího roku. Rekordní nepopularita stávajícího prezidenta Baracka Obamy, jemuž se za tři roky svého úřadování „podařilo“ to, co „dokázal“ jeho předchůdce až ve druhém období, výrazně uspíšila začátek souboje opozičních republikánů o prezidentskou nominaci. Republikánům však dlouho chyběl jednoznačný kandidát či alespoň dvojice kandidátů, jako tomu bylo naříklad před více než třemi roky v případě Baracka Obamy a Hillary Clintonové.
Problémem většiny republikánských uchazečů o kandidaturu na prezidenta je jejich neschopnost nastínit vizi směřování Ameriky na světové scéně. Dosavadní debaty republikánských kandidátů se točily převážně kolem domácích otázek, především ekonomiky a otázky daní. Neméně palčivým problémem USA je postupná ztráta jejího vlivu, což může nápadně připomínat situaci za vlády prezidenta Jimmy Cartera. Michelle Bachman (a před ní Sarah Palinová) se v očích médií i sofistikovanější části veřejnosti sami dokázaly diskvalifikovat, když předvedly svůj geopolitický rozhled, který nesahal dále než hranice USA.
Další dva z vážných kandidátů Rick Perry a Ron Paul, kteří v přesvědčování voličů sází na izolacionismus, tj. nevměšování se USA do záležitostí mimo své hranice.  Dnes se však izolacionismus jeví jako živoucí fosilie z dob, kdy měly ve světě hlavní slovo evropské koloniální velmoci a na pořádek ve světových mořích dohlíželo britské královské loďstvo. Spojené státy se navíc po skončení studené války dostaly do bezprecedentního postavení supervelmoci a nutno dodat, že ho nedokázaly přijmout za své. Jak říká britský historik Niall Fergusson ve své knize Colossuss, problém USA nespočívá v tom, že by prosazovaly své zájmy příliš agresivní formou, ale naopak že se za své postavení nejmocnější země světa stydí.
Mezi všemi republikánskými kandidáty se proto výrazně vymyká Mitt Romney, který naopak založil svoji kampaň i na zvýšení sebevědomí USA na mezinárodní scéně. Při svém projevu ke kadetům vojenské školy v Jižní Karolíně prohlásil, že „Bůh nestvořil, aby byla národem následovníků. Osudem Ameriky není být jednou z několika stejně silných globálních mocností. Dále pak prohlásil, že „Amerika musí vládnout světu, nebo mu bude vládnout někdo jiný.“ Romneyho silácká rétorika, v níž se vymezoval vůči levicové politice omlouvání Baracka Obamy, se může mnohým jevit jako arogantní. Amerika však byla ve svém velmocenském postavení vždy benevolentním hegemonem a pokud se v něčem odlišovala od ostatních velmocí, bylo to množství „únikových strategií“ – až na výjimky neměla potřebu přímo ovládat ostatní země.
Mezi hlavními konkrétními kroky, které zamýšlí udělat během prvních 100 dní, uvedl obnovení výsadních vztahů se spojenci Velkou Británii, Izraelem a v protidrogové válce i sousedním Mexikem. Jeho dalším cílem je rozvíjet příležitosti a demokracii v Latinské Americe a konečně na Blízkém východě bude usilovat o to, aby se Arabské jaro nezatmělo do dlouhé zimy.
Romney dokázal na rozdíl od ostatních potenciálních vyzyvatelů Baracka Obamy nabídnout jasnou vizi, kam se bude Amerika pod jeho vedením ubírat. Jeho rétorika je navzdory pro Evropany nepříjemně znějícím siláckým prohlášením v jádru idealistická. Charles Krauthammer nazývá takovou politiku „demokratickým realismem,“ jedná se ve své podstatě o idealistickou politiku obhajoby lidských práv a demokracie ve světě, která si je vědoma nedostatečnosti mezinárodních institucí a proto šíří své cíle realistickými prostředky tj. i silou, pokud není jiného východiska.
Mitt Romney má ale také mnohé slabiny. Skalní voliče republikánů si může odradit svými některými dřívějšími liberálními postoji z dob, kdy působil jako guvernér státu Massacheusets. U evangelikálních i ostatních křesťanských voličů mu navíc může uškodit jeho příslušnost k mormonům. Nepříliš povzbudivě pro něho také působí fakt, že podle průzkumu Pew Research Center většina voličů by mu dala hlas spíše kvůli antipatiím k Baracku Obamovi než náklonnosti k jeho osobě.
Není člověkem, který by strhával davy, nicméně se dosud nedopustil žádného faux pas a v debatách bývá zatím hodnocen kladně. Deník Washington Post ho zatím vždy řadil mezi vítěze jednotlivých debat. Přibere-li si jako svoji dvojku afroameričana Hermana Caina, mají republikáni šanci získat navrch v tom, která strana dokáže více bořit předsudky.  Vše ale bude příští rok záležet jen na vůli republikánských voličů v primárkách……

Žádné komentáře:

Okomentovat