pondělí 16. ledna 2012

„Pravdoláskaři“ neoconi? Ne, liberální jestřábi.

Lidé, kteří mají osobně či alespoň svými postoji blízko k nedávno zesnulému Václavu Havlovi bývají na serverech jako Britské listy, Zvědavec.org či Osud.cz nálepkováni jako „zlí neoconi,“ kteří podporují krvežíznivou a válkychtivou Ameriku. Nechme ale stranou zjevnou pomýlenost většiny příspěvků v uvedených „alternativních médiích,“ jejichž čtenáři se rekrutují převážně z periferie politického spektra a v posledním případě také z řad jedinců stižených paranoiou. Mají pisatelé v oněch plátcích pravdu alespoň v tom, že „pravdoláskaři“ jsou neokonzerativci?  Výraz neocon se často užívá jako univerzální nadávka pro každého, kdo sympatizuje se silovou zahraniční politikou USA. Jak se ale brzo přesvědčíme, ne všichni jestřábi musí být nutně neokonzervativci. I se samotným pojmem neokonzervativci je to poměrně komplikované už proto, že pochází od socialisty Michaela Harringtona a zdaleka ne všichni nositelé tohoto označení rozhodně nebyli ochotní se s ním ztotožnit. (Viz můj článek zde)
Lidem z okolí Václava Havla je blízký idealismus v zahraniční politice. Ten je také nutně spojen až s bezmeznou vírou v mezinárodní instituce, kterou neokonzervativci rozhodně nesdílí. Proponenti nekonzervativních myšlenek sice s tzv. „pravdoláskaři“ sdílí idealistické cíle, nikoli však prostředky – k mezinárodním organizacím přistupují spíše skeptičtěji a i bez jejich požehnání jsou ochotni sáhnout k silovým řešením.
Lidé z okruhu „pravdy a lásky“ navíc můžeme poměrně těžko řadit na pravici, ale spíše do středu či dokonce levého středu. Smýšlením mají proto blíže k demokratům než republikánům. Bylo by ale chybou se domnívat, že v liberálně levicových kruzích můžeme najít pouze zastánce holubičí zahraniční politiky. Naopak, téměř všichni demokratičtí prezidenti ve 20. století s výjimkou Jimmyho Cartera byli nazýváni liberálními jestřábi, což je označení pro „pradoláskaře“ mnohem přiléhavější.
I liberálové podporovali v minulosti řadu vojenských akcí, které se rozhodně neobešly bez kontroverzí – asi nejvíce bombardování Jugoslávie v roce 1999. Vojenské operace ospravedlňují jako „humanitární intervence“ za účelem šíření demokracie, jejich rétorika je podobná té neokonzervativní. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: Liberálové nebyli v 90. letech ochotni akceptovat americký unilateralismus. Naopak se zaštiťovali multilaterálním uspořádáním světa a žádný vojenský zásah se neměl proto obejít bez posvěcení OSN nebo alespoň NATO.
Právě tito liberální jestřábi podporovali přes výhrady k Bushově politice mimo jiné i válku v Iráku, která bývá většinou spojována právě s vlivem neokonzervativců. Například liberální novinář Jacob Weisberg, který se později proslavil knihou The Bush Tragedy  obhajoval válku v Iráku z morálních důvodů. Saddám Husajn byl pro něho „genocidní řezník“ a přáním Weisberga bylo vidět Irák zbavený jeho moci. Podobně jako pro další z jeho liberálních kolegů pro něho bylo osvobození 25 milionů Iráčanů dostatečným důvodem i přesto, že hrozba zbraní hromadného ničení se ukázala z větší části jako neodůvodněná.
Liberálními jestřáby byla irácká válka (minimálně zpočátku) vnímána podobně jako ostatní humanitární intervence v 90. letech během vlády Billa Clintona. Pro liberální jestřáby Paula Bermana, Christophera Hitchense, Freda Kaplana, George Packera, Kenneth Pollacka, Jacoba Weisberga, a Fareeda Zakariu existovaly celkem čtyři důvody podpory iráckého tažení:
Prvním bylo nebezpečí, které měly představovat zbraně hromadného ničení – ten ale nebyl hlavním, ani směrodatným při rozhodování o podpoře války. Mnohem větší roli u nich hrály morální a „pravý“ důvod.
Morální důvod spočíval v Saddámově zodpovědnosti za smrt více než milionu civilistů a války s Kuvajtem a Íránem. Saddám Husajn byl pro ně desetkrát horší než Slobodan Miloševič, jehož si NATO vzalo za cíl bez podpory OSN.
„Pravý“ důvod spočíval ve skutečných „zbraních hromadného ničení“ v podobě mládeže v arabských zemích, která více nenáviděla USA (rozuměj Západ jako celek) než milovala svůj život. Tito mladí lidé byli frustrovaní tím, jak je jejich utlačovatelské vlády a společnosti nedokázaly naučit žít v moderní společnosti. 11. září nebylo podle liberálních jestřábů produktem materiální chudoby, ale nedostatku důstojnosti. Pravý důvodem mělo proto být naklonění si umírněných Arabů za účelem dlouhodobé spolupráce při obnovení důstojnosti lidí v arabském světě. 
Podpora „liberal hawks“ se ale rozhodně neobešla bez výhrad a s postupem času se stával postoj většiny z nich čím dál tím více kritičtějším. Fred Kaplan (byl jedním z mála liberálních jestřábů, který změnit postoj a navíc se stavěl proti irácké válce už před jejím zahájením) kritizoval iráckou válku kvůli tomu, že na rozdíl od bývalé Jugoslávie do ní nebylo zapojeno NATO jako celek.
Výtka Jacoba Weisberga cílila na časovou nevhodnost této akce – jako mnohem příhodnější považoval rok 1993 po neúspěšném pokusu o atentát na amerického exprezidenta George Bushe staršího, případně o pět let později, kdy Husajn vypověděl ze země zbrojní inspektory. Zde je celkem dobré připomenout, že nikdo z liberálních jestřábů by se v době „prázdnin od historie“ neodvážili vyzvat Billa Clintona k akci takového rozsahu a naopak po 11. září byla veřejnost alespoň dočasně mnohem více ochotná tolerovat vojenské operace s nasazením statisícových kontingentů jako v Iráku a  Afghánistánu. Největším nepřítelem armád USA a západních zemí vůbec nejsou nepřátelské ozbrojené síly, ale domácí veřejné mínění.  
I samotný Václav Havel se později stavěl kritičtěji k prohlášení United We Stand, jimž spolu s dalšími několika evropskými lídry vyjádřil podporu irácké válce. Přistoupíme-li na to, že existuje něco jako fenomén zvaný neokonzervativci, tak můžeme říci, že liberální jestřábi jsou mezi demokraty totéž, co neokonzervativci (či přesněji demokratičtí realisté/globalisté) u republikánů. Sdílí spolu mnohé cíle, ale liší se svými prostředky a většinou i svým celkovým světonázorem – jsou velmi vzdálenými bratranci. Schopnost uvažovat se pozná mj. i podle toho, zda dotyčný dokáže rozlišovat některé drobné nuance. Ta zjevně některým pisálkům v obskurních médiích, která se tak rady nazývají „alternativní,“ chybí, ba co hůře, nejsou schopní vnímat ani zjevné rozdíly bijící do očí…..

Žádné komentáře:

Okomentovat