pondělí 9. července 2012

Indie: Přirozený spojenec Západu pro 21. století?


Unilaterální uspořádání světa, které jsme znali v 90. letech, kdy jednoznačně dominantní velmocí byly USA, se zdá být minulostí. Můžeme se setkat s více pohledy na to, jak bude svět bez jednoznačného dominantního aktéra vypadat:  Jeden z nich nám předkládá Fareed Zakaria, který tvrdí, že oslabování role Spojených států paradoxně doprovází celosvětové přijetí liberálních západních hodnot, snížení celosvětové chudoby a svět se stal relativně bezpečným. Na opačném pólu se nachází mnohem chmurnější vize Roberta Kagana, podle něhož je svět opět rozdělený na „svobodný“ a „nesvobodný.“
Přijetí liberálních hodnot ve světě každopádně nelze alespoň prozatím považovat za všeobecné.  Mimo to jsme mohli být v posledních několika letech svědky nástupu několika protizápadně orientovaných vládců, jakými jsou Mahmúd Ahmadínedžád a Hugo Chávez. Není náhoda, že oba státy mají podporu od vzmáhající se Číny, v jejímž zájmu je pochopitelně moc Západu oslabit.
V bývalém „třetím světě“ lze ale najít také mnoho země, které mohou být v 21. století přirozeným spojencem západních zemí s liberálně demokratickým zřízením v čele s USA. Zde rozhodně neplatí rovnice Samuela Huntingtona, že politické zřízení a vytváření aliancí je determinováno kulturní identitou dané země. Kulturní pozadí dané převážně náboženskou tradicí hraje bezesporu důležitou roli při vymezování směřování státu, ale je pouze jedním z několika ovlivňujících faktorů.
Jako přirozený spojenec západního světa ve 21. století, který může díky své velikosti vytvářet protiváhu Číně, je Indie. Ne vždy tomu ale tak bylo, což bylo dáno i historickými okolnostmi. Indie získala nezávislost na Velké Británii v roce 1947. Jako nejlidnatější z bývalých kolonií zaujala dominantní úlohu v Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo představovat odpověď na vytvoření dvou soupeřících bloků (západní a sovětský) během studené války.  Především zásluhou prvního premiéra Džavaharlala Nehrua a jeho strany Indický národní kongres (INC) se však Indie stala zemí  uznávající standardy moderních liberálních demokracií, jakými jsou například svoboda projevu, vyznání a shromažďování. Na druhou stranu je ale potřeba dodat, že INC byla stranou spíše socialisticky orientovanou a zejména během vlády Nehruovy dcery Indiry Gandhiové bylo provedeno rozsáhlé znárodňování.  Jako reakce na americkou podporu Pákistánu se Indie navíc začala přiklánět k sovětskému bloku. Vztahy mezi Indii ani USA nemohla zlepšit ani podpora opačných stran během bangladéšského boje za nezávislost. Zatímco Pákistán snažící se udržet svoji východní část byl podporován Spojenými státy, v zájmu Indie bylo naopak oslabení Pákistánu a podporovala boj za nezávislost Bangladéše. Právě v první polovině 70. let dosáhly indicko-americké vztahy samotného dna. Na konci 70. let se Indie postavila proti sovětské okupaci Afghánistánu, což znamenalo faktický odklon Indie od SSSR. Až do 90. let však nedošlo k žádnému většímu sblížení se Spojenými státy.


Rok 1989 nepřinesl pouze konec studené války, potažmo svržení komunistických režimů v Evropě. Pád komunismu také symbolicky předznamenal změny v indickém postoji k ekonomice. Počátek  90. let se zde v důsledku finanční krize nesl ve znamení hospodářské transformace. Premiér Narasimha Rao provedl spolu s ministrem financí Manmohanem Singhem rozsáhlé ekonomické reformy, které zahrnovaly upuštění od prvků plánovaného hospodářství, uvolnění protekcionismu a přijetí mnoha protržních opatření a obecně hospodářskou liberalizaci, která odstartovala ekonomický boom, trvající prakticky až do dnešních dnů. Jinými slovy, ekonomicky se Indie více přiblížila Západu. Důkazem postupného sbližování Indie s USA je vzrůst objemu obchodní výměny mezi oběma zeměmi. Zatímco v roce 1988 činil 4,5 miliardy dolarů, v roce 2007 už to bylo 27 miliard.
Důsledky změn na mezinárodní politické šachovnici se projevily i na proměně celkové zahraničněpolitické orientace Indie a samostatnou kapitolou zde představuje vztah Indie k Izraeli. Indie hlasovala na rozdíl od většiny západních zemí v roce 19 47 proti rozdělení území Palestiny na část židovskou a arabskou. Po dobu studené války ani neudržovala diplomatické styky se židovským státem. Svoji roli zde nepochybně sehrál i fakt, že velikou část elektorátu téměř permanentně vládnoucího Indického národního kongresu tvořili právě muslimové.  

Po roce 1990 však došlo ke změně situace: Indie začala potýkat s novým nebezpečím – nárůstem radikálního islamismu a opomenout nelze ani domácí faktory: Na začátku 90. let vystřídala INC u moci Indická nacionalistická strana Bharatia Džanata. Ta měla na rozdíl od Kongresu mnohem méně přívětivý vztah k muslimům a hinduističtí nacionalisté pohlíželi už od počátku izraelsko-palestinského konfliktu tradičně na Izrael jako na svého spojence.
 Ještě před tím byla Indie zablokována Pákistánem při pokusu o vstup do Organizace islámské spolupráce. V roce 1991 byly oficiálně navázány diplomatické styky mezi Indií a Izraelem. Navzdory indické kritice Izraele za akce prováděné na palestinských územích spolu obě země udržují relativně úzké vztahy. Izrael je například po Rusku druhým největším dovozcem zbraní do Indie. Indická politika vůči Izraeli si zachovala stejný kurz i po návratu INC do vlády v roce 2004.
K posunu došlo i kvůli společné hrozbě radikálního islamismu také ve vztazích s USA, potažmo Západem jako celkem. K dočasnému ochlazení vztahů Indie se Spojenými státy nicméně došlo po provedení indických jaderných testů v roce 1998 (došlo k omezení americké pomoci Indii). Vše ale změnilo 11. září 2001 – tehdejší americký prezident George Bush sankce zrušil.


Dalším významným krokem, jimž dal předchozí americký prezident najevo svoji ochotu udržovat bližší vztahy s jihoasijskou velmocí, byla dohoda o spolupráci při rozvoji jaderné energie pro civilní účely (Indo-US Nuclear Deal), která byla uzavřená v roce 2006.  USA zde přislíbily podporovat rozvoj jaderné energetiky v Indii a t i přesto, že Indie nepodepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Zmíněnou skutečnost lze chápat jako projev toho, jak velkou důležitost přikládají Spojené státy dobrým vztahům s druhou nejlidnatější zemí světa.
  Následující léta tedy přinesla (i díky společnému nepříteli) výrazné oteplení indicko-amerických vztahů, přestože existují oblasti, kde spolu obě velmoci nedokázaly najít shodu, jmenovitě se jedná o americkou podporu Pákistánu a americké angažmá v Iráku.
Ke sblížení s Indií a USA ( potažmo Izraele) tak paradoxně došlo za vlády strany, kterou svoji povahou nemůžeme považovat za prozápadní. Indická nacionalistická strana Bharatia Džanata má ve svém programu mj. i kontroverzní požadavky jako zákaz zabíjení krav (podle hinduistické tradice). Mnohem závažnější je ale snaha strany o zavedení zákony znemožňujícího náboženské konverze. Dotkl by se zejména příslušníků všech vyznání neindického původu, zejména křesťanství a islámu, byl by také v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv a výrazně by podkopával samotné základy indické demokracie.
 Indie představuje navzdory všem „ale“ ze všech sílících zemí nejpřirozenějšího spojence Západu a rozhodně nejenom kvůli pragmatickému „nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“ I přes svoji kulturní odlišnost sdílí indický stát i díky historickému vlivu Velké Británie liberální hodnoty a přes mnohé výhrady ji můžeme považovat za demokratickou zemi západního střihu. Veliký význam zejména v americko-indických vztazích má také jazyková blízkost obou zemí. Když si odmyslíme společný indoevropský původ hindštiny a většiny evropských jazyků, součástí vzpomínaného koloniálního dědictví Velké Británie je i angličtina coby jeden z hlavních oficiálních jazyků největší demokracie světa.  

Žádné komentáře:

Okomentovat