středa 24. dubna 2013

Arabské jaro: Proč po jaru přišla zima...


 Tzv. arabské jaro bylo zpočátku vnímáno jako významný milník pro celou oblast Blízkého východu a objevili se dokonce tací, co se zcela vážnou tváří mluvili o „čtvrté demokratizační vlně. Na první pohled se zcela logicky nabízela paralela k událostem z přelomu 80. a 90. let.  Už Samuel Huntington ve svém článku Democracy´s Third Wave píše, že změny v letech 1989-90, které zapříčinily změnu režimu a následnou (byť ne ve všech případech bezproblémovou) demokratizaci nejen ve střední a východní Evropě, ale také v Mongolsku či Nepálu, měly také podnítit touhu po změně i v některých arabských zemích. Je ale nutné zamyslet se nad tím, co odlišovalo vývoj ve střední a východní Evropě od toho v arabských zemích.
Když pomineme způsoby, jakým se mezi lidmi rozšířilo povědomí o revoluci. Narážím zde na fakt, že u arabských revolucí nalezneme společný jmenovatel v roli, jakou zde sehrály sociální sítě, coby faktor, který můžeme spojovat až s posledními několika lety.
Pozitivně lze sice hodnotit schopnost uskutečnit relativně svobodné volby – podle organizace Freedom House, která dlouhodobě zkoumá stav svobody ve světě, se všechny arabské země s úspěšně proběhlou revolucí posunuly z hodnocení „not free“ na „partly free.“ Zde však výčet všech významných pozitivních změn končí. Problém ale spočívá už v tom, že samotné volby jsou nutnou, ale v žádném případě postačující podmínkou k demokracii. Případ Egypta ukazuje, že pouhé volby bez zajištění základních lidských práv mohou demokracii změnit v islamistickou ochlokracii, pro kterou je symptomatický nepřátelský a otevřeně nenávistný vztah k menšinám. V případě Egypta se jedná zejména o křesťany, ale také Židy, potažmo stát Izrael, s nímž udržovala země na Nilu až do své „demokratizace ne sice zrovna vřelé, ale relativně korektní vztahy.
Indikátorem posunu ve vztahu k Židům (potažmo Izraeli) může být považován nedávný výrok egyptského prezidenta Nursího, v němž nazval Židy za „opicemi a prasaty.“ Nejedná se ale zdaleka o ojedinělý případ antisemitismu v souvislosti s nedávným vývojem v inkriminovaných zemích. Schopnost antisemitů napasovat na jakoukoli historickou či politickou událost podíl Židů/sionistů může být až obdivuhodná. Dva příklady za všechny: Lybijští vzbouřenci prohlásili ve své snaze za každou svalit vinu za příkoří páchaná během diktatury na Źidy, že matka popraveného diktátora Muammara Kaddáfího byla Židovka. Íránští představitelé zase pro změnu neváhali přisoudit podíl na syrské rebelii sionistickému spiknutí.
Zde se dostáváme k ne jedinému, ale bezesporu jednomu z podstatných důvodů, proč arabské jaro selhalo. Za jakýsi lakmusový papírek toho, že lidé to opravdu s liberální demokracií myslí opravdu vážně, můžeme v případě muslimských zemí považovat jejich vztah k Židům a uznání práva Izraele na existenci.
Dosavadní vývoj ale musel být studenou sprchu pro všechny, kteří doufali, že svržení  zkorumpovaných autoritářských režimů v Tunisku, Lybii a Egyptě bude pro všechny tři arabské země automaticky znamenat začátek cesty ke svobodě a demokracii. Sen arabského jara se ale změnil v děsivou noční můru. Vyvstává proto otázka, kde můžeme hledat příčiny tohoto selhání?  Nenahrává současná situace tvrzením skeptiků, co tvrdí, že mimo západní svět je nastolení liberálně demokratického zřízení nemožné?
Na celkové jádro problému poukázal novinář perského původu Ahmad Hashemi ve svém článku s všeříkajícím názvem  Anti-Semitism is why the Arab Spring failed. Celý problém spočívá ve smýšlení většiny místních lidí. Za neúspěšnou „zelenou revolucí“ v jeho domovině stála převážně prozápadně orientovaná inteligence, která ale v Íránu tvoří menšinu a jakýkoli pokus o změnu z její strany byl proto předem odsouzen k neúspěchu.
Naopak úspěch série revolucí, které se odehrály v rámci „arabského jara,“ stál na podpoře masy islamistů a salafistů, od nichž mohl podporu demokracie a liberálního pojetí lidských práv očekávat jen naprostý naiva.   
Demokracie na Blízkém východě sice možná je (jako prakticky všude na světě), nicméně prvním krokem, který je potřeba udělat, je zbavit se ideové zaslepenosti a odložit veškerou iracionální nenávist vůči Izraeli, Židům a křesťanům. Musí tak učinit jednal její elity, ať už náboženské či profánní, ale také  široká veřejnost.

Žádné komentáře:

Okomentovat