pátek 21. června 2013

Izrael a Nepál: Půlstoletá historie komplikovaného a vzdáleného přátelství



Izrael a Nepál jsou země, které jsou od sebe vzdálené vzdušnou čarou zhruba 2000 km, přesto se obě země mohou pochlubit relativně dlouhou historií vzájemných vztahů. Nepál se před 53 lety  stal po Barmě druhou jihoasijskou zemí, která navázala diplomatické vztahy s židovským státem. Proč se  zrovna tato chudá země ležící na úpatí Himalájí, která je v důsledku předchozího historického vývoje vklíněná mezi dva obry – Indii a Čínu, stala jednou z prvních asijských zemí, s níž dokázal Izrael najít společnou řeč? Odpověď na tuto otázku a také stručné shrnutí historie izraelsko-nepálských vztahů bude mít za úkol tento článek. Zvláštní pozornost bude věnována také vývoji v Indii, který je důležitým hráčem ovlivňujícím vývoj i v samotném Nepálu.
Izraelská diplomatická ofenziva
Druhá polovina 50. let 20. století byla dobou, kdy kolonie začaly ve velkém získávat nezávislost, z čehož také logicky vyplývalo celkové oslabení západních zemí, na jejichž podpoře byl Izrael do značné míry závislý a potřeboval proto získat další spojence na mezinárodním poli. Už od svého počátku musel židovský stát čelit nevraživosti ze strany Arabů a sovětský blok viděl v Izraeli nástroj k uplatňování zájmů „imperialistů,“ a logicky se proto diplomatické úsilí Izraelců muselo při hledání potenciálních spojenců zaměřit na země, které náležely v době studené války do tzv. „třetího světa.“   
Přesuňme se ale z Izraele, jehož východní hranici zčásti tvoří nejnižší místo světa (Mrtvé moře) do Nepálu, jehož severní hranice představuje z hlediska nadmořské výšky opačný extrém.
Ve stejné době zažíval Nepál první zkušenost s opravdovou demokracií. Nepál měl tehdy dvě priority:  První bylo udržování dobrých vztahů s oběma mocnými sousedy a druhou zlepšení ekonomických podmínek. Navázání vztahů s Izraelem příliš nevadilo první podmínce a naopak by přispělo k naplnění té druhé.  Kromě toho by se tehdejší zahraniční politika Izraele vůči zemím třetího světa dala popsat tak, že se je židovský stát snažil naklonit vývozem svých vyspělých technologií, logistickou pomocí či školením technického personálu.
 Chudičký Nepál proto představoval ideálního partnera pro další spolupráci, z níž mohly mít profitovat obě strany. Izrael by získal spojence na mezinárodním poli a Nepál mohl naopak těžit z hospodářské spolupráce a pomoci odborníků v oblasti nejrůznějších ekonomických odvětví, zejména pak zemědělství. 
Komplikované spojenectví s příčinou
Velikou roli sehrálo také ideové souznění vlád obou zemí.  Tehdy nejsilnější strana Nepálský kongres inklinovala (a dodnes inklinuje) k socialismu a levicová byla také izraelská vláda.  Pro vůdce Nepálského kongresu Bishweshwara Prasada Koiralu představoval Izrael nedosažitelný ideál skloubení demokracie na straně jedné a uplatnění socialistických prvků v ekonomice na straně druhé. Přelomovou událost představovala Koiralova  navštěva Izraele v roce 1960. Nepálský premiér vyjednával během ní o navázání vztahů a technické pomoci, o kterou projevil nebývalý zájem, zvláště poté, co byl ohromen úspěchy Izraele na poli vědy, techniky i způsobech obdělávání půdy.
První etapa demokracie však měla pouze jepičí trvání a vydržela pouhého jeden a půl roku. Na konci  roku 1960  byla po vojenském puči demokracie svržena a veškerou moc opět převzal král Mahendra. Tento okamžik byl zatěžkávací zkouškou izraelského diplomatického úsilí, kdy hrozilo reálné nebezpečí, že veškerá dosavadní snaha může přijít vniveč. Jak se ale ukázalo, neměla změna mocenských poměrů na izraelsko-nepálské vztahy prakticky žádný vliv. Naopak, zájem na trvání dobrých vztahů potvrdila i Mahendrova návštěva Izraele uskutečněná o tři roky později.
Diplomatické zastoupení Izraele mělo původně na starost  velvyslanectví v Barmě, ale už v březnu roku 1961 byla otevřeno velvyslanectví také v samotném Nepálu.  Složitější byla ale situace na opačné straně.  Kontakty s Izraelem byly ze strany totiž udržovány přes zastoupení v Římě. Důvod, proč se Nepál nerozhodl zřídit své zastoupení přímo v Izraeli prozaický:  Nemohl si dovolit znepřátelit si arabské země, které měly vlivem svého silného zastoupení velmi silné slovo v Hnutí neúčastněných zemí. Už samotné navázání oficiálních vztahů s Izraelem však bylo v tehdy možné považovat za důkaz toho, že se relativně malá země ležící mezi dvěma obry dokázala emancipovat od indického vlivu a vést samostatnou zahraniční politiku.
Zde je dobré udělat malou odbočku a věnovat pár řádků také indickému postoji vůči židovskému státu: Indie se v době studené války stylizovala do role jakéhosi pomyslného lídra nezúčastněných zemí a z tohoto důvodu si nemohla proti sobě pohněvat muslimské země. Izrael proto sice v r. 1950 oficiálně uznala, ale pouze de facto, což znamená, že vzala na vědomí jeho existenci, nicméně s ním nenavázala oficiální vztahy.
Už v roce 1961 dostal Nepál první příležitost ukázat svoji proizraelskou orientaci v rámci hnutí nezúčastněných. Společně s Barmou a dalšími zeměmi se jim podařilo zablokovat Araby navrženou rezoluci odsuzující Izrael a v samotném Izraeli byl tento postoj přijat s povděkem.
Dalším důležitým milníkem v nepálsko-izraelských vztazích byla přirozeně šestidenní válka a Nepál dal opět najevo postoj odlišný od toho indického. Zatímco stanovisko Indie bylo celkem očekávaně proarabské, Nepál vyslovil pouze „hluboké znepokojení“ nad tehdejší situací a vyjádřil se pro zachování dobrých vztahů s Izraelem.  
Je ale nutné mít na paměti, že Nepál měl ale zájem na udržení dobrých vztahů i s arabskými zeměmi a obsazení vnímal jako problém pro dosažení mírového urovnání Izraele a okolních států. Proto se na půdě OSN vyslovil pro rezoluci požadující stažení Izraele z obsazených území.  Na druhou stranu se ale v roce 1975 se Nepál zachoval jako loajální spojenec Izraele, když odmítl hlasovat pro rezoluci OSN přirovnávající sionismus k fašismu.
Po studené válce
Konec studené války přinesl změnu světového a vztahy s nezúčastněnými ztratily na svém původním významu. Nová realita na mezinárodní scéně měla mj. za následek, že sousední Indie „získala“ nového společného nepřítele s Izraelem  - byl jím radikální islamismus. A právě společný nepřítel, resp. zahraniční a bezpečnostní zájmy vedly spolu s nástupem proizraelsky orientovaných hinduistických nacionalistů na začátku 90. let k navázání oficiálních vztahů se židovským státem.
Nezávisle na tom se podobný vývoj odehrál i v rámci nepálsko-izraelských vztahů: V roce 1994 byl Tel Avivu otevřen nepálský honorární konzulát a až v roce 2007 zde zřídil diplomatické zastoupení na nejvyšší úrovni.  Předtím totiž souběžně zastával tuto funkci v Izraeli nepálský velvyslanec v Egyptě.
Samozřejmě není možné nezmínit některé rozdílné postoje – rétorika Nepálu usiluje v rámci Izraelsko-palestinského konfliktu o dobré vztahy s oběma stranami. Podobně jako v případě svých dvou sousedů se snaží být jakýmsi svorníkem.
 Jedná při tom s ohledem na postoje dalších nezápadních zemí, což vedlo mj. i k tomu, že podpořila v r. 2011 ve svém hlasování přijetí Palestinské samosprávy do UNESCO a následující rok také její přijetí mezi pozorovatelské země OSN. Navzdory všem zmíněným odlišným stanoviskům zůstává Nepál důležitým strategickým spojencem Izraele na mezinárodním poli a naopak Izrael dokáže poskytovat chudé himálajské zemi know how potřebné pro jeho rozvoj a nabídkou stipendií dává tím příležitosti pro výchovu budoucí generace odborníků v klíčových hospodářských odvětvích. Odlišné potřeby obou zemí navíc poskytují prostor pro téměř symbiotickou spolupráci. Jedno holandské přísloví říká, že lepší je dobrý soused, než vzdálený přítel. Historie izraelsko-nepálských vztahů ukazuje, že i vzdálené přátelství může být někdy užitečnější a přínosnější.

Žádné komentáře:

Okomentovat