středa 30. října 2013

Volby 2013: Co se vlastně stalo?



Uplynulé parlamentní volby se už podruhé za sebou nesly ve znamení volání po nových stranách. Jak u ANO, tak i v případě Úsvitu přímé demokracie se jedná o populistické spolky mířící svojí rétorikou proti establishmentu. Okamura s Babišem dokázaly pružně zareagovat na poptávku po „změně.“   Tajemství jejich úspěchu tkví v tom, že existuje typ lidí, pro které v časech politické krize nové a nevyzkoušené znamená automaticky lepší než to zavedené.
Naopak těžkou porážku utrpěl druh populismu, který můžeme pracovně nazvat populismem prezidentským: Pouze 1,5 % obdržel projekt současného prezidenta SPOZ a výsledek uskupení „Hlavu vzhůru“ podporované exprezidentem Klausem se pohybovala v řádu promilí. Nepochybně jeden ze světlých okamžiků těchto voleb. Kampaň založená na osobě, která navíc nekandiduje, prostě zabrat nemůže. Voliči mají často velmi zjednodušené uvažování, ale nastrčení Zemana, resp. Klause coby vějičky působilo až příliš okatě.
Drtivou porážku utrpěly také strany establishmentu. Daň za účast ve vládě zatížené skandály zaplatily samozřejmě vládní strany ODS a TOP 09. U obou se ale výprask očekával, takže netřeba dále komentovat. Obě partaje byly také už před volbami smířené s tím, že jejich výsledek nebude zrovna oslnivý, takže žádné velké zklamání se u nich vlastně nekonalo.
Ne, nezapomněl jsem. Mezi poraženými je samozřejmě i Sobotkova (nebo snad Haškova=Zemanova?) ČSSD. Za tu dobu, co byla v opozici, dokázala pouze negovat vládní kroky, což je docela málo na stranu s ambicí vládnout. Potom se nemůže divit, že ji o hlasy sebrali populisti, kteří mají v získávání nespokojených hlasů mnohem větší zběhlost než gumový a umělý Sobotka.
Opomenout nelze ani návrat KDU-ČSL. Patrně tomu napomohly hlasy voličů zklamaných ze současných vládních stran. Mezi nespokojenci sice spíše paběrkovala, ale i to jí stačilo k cekem bezproblémovému překonání pěti procent. Bude záležet jen na ní samotné, jak naloží se znovuzískanou důvěrou. Při dnešní konstelaci politických sil by pro ni účast ve vládě znamenala politickou sebevraždu.
Na závěr se dostáváme k fenoménu KSČM. Tato strana je navzdory své antisystémovosti patrně nejstabilnější politickou silou posledních dvaceti let s konstantní podporou. Bohužel.

Žádné komentáře:

Okomentovat