Vzestup a pád Britského impéria

 

Na území Britského impéria, které se rozkládalo se na několika kontinentech a ovládalo světové oceány žila v časech jeho největší slávy čtvrtina světové populace.  Útvar takového rozsahu neměl do té doby precedens. Britsko-americký historik Niall Ferguson se ve své knize Empire věnované dějinám Britského impéria snažil najít odpověď na dvě otázky: Co udělalo Britskou říši tak velkou? Bylo impérium dobrou či špatnou věcí?  

Zvláště kvůli odpovědi na druhou otázku budila kniha už v době svého vydání v roce 2003 kontroverze a pobouření.  Vyzdvihoval totiž také jeho pozitivní přínosy. V době dospívání by dle jeho slov kolonialismus vzbudil úsměv. v roce 1982, když přišel na Oxford už nebyla ani vtipná. Už v době vydání bylo jakákoli pozitivní hodnocení kolonialismu tabu. Poukazovalo se na to, že koloniální říše byla vystavěná na vykořisťování a útlaku. V souvislosti s tím zmiňuje Ferguson Durbanskou deklaraci schválenou  na konferenci OSN v roce 2001  věnované rasismu a netoleranci, kde se zdůrazňovalo, že otroctví přispívalo k intoleranci a prohlásila otroctví jako zločin proti lidskosti jehož obětí se stali Afričané a Asiaté. Otroctví bylo v další deklaraci spojované právě s kolonialismem.

Kniha vyšla v roce 2003 a mnohem kontroverzněji vyznívá její obsah dnes. Ze strany západních zemí v rámci vzestupu levicového „woke“ hnutí neustálé omluvy za kolonialismus a veškerá příkoří způsobené zámořským národům, různým menšinám. Ze strany organizace the Key poskytující materiály britským učitelům se nedávno vyskytla v rámci snahy o antirasismu snaha osnovy v britských školách tak, aby v nich bylo ve snaze britské impérium  bylo stavěné na roveň s nacistickým režimem. Ostatně v knize se zdůrazňuje, že to byla právě Británie, díky níž bylo nacistické Německo nakonec poraženo. 

Pirátské začátky

Jakým způsobem se tedy celkově zapsala Britská říše do moderních dějin a opravdu to bylo jen vykořisťování a otroctví, které ji udělalo velikou? Niall Ferguson rozhodně nepopírá špatné věci, které se staly. Kontroverze ale vzbudila jeho snaha poukazovat i na dobré stránky impéria. 

Britská říše těžila paradoxně z toho, že se k pelotonu soupeřících velmocí připojila až později a neobjevila žádná území, která by oplývala zlatem, jako tomu bylo v případě Španělska a Portugalska. Kanada, Virginie, Guyana, ani Gambie žádné zásoby cenných surovin neukrývaly. Anglie začala pirátstvím a přepadáváním španělských lodí, ale dostala se k pěstování cukrové třtiny na Jamajce. Rozvoj měl více co dočinění s chutí na sladké, než s protestantskou etikou. Britská říše dále byla stavěná na honbě za cukrem, kofeinem a nikotinem.  Významným momentem byl rok 1694 vznikla Bank of England.  Britové převzali jeho finanční praktiky, jako možnost veřejný dluh pomocí dluhopisů. Sofistikované praktiky Nizozemí umožnily financovat světový obchod.

Británie tak získávala na síle: Už v 18. stol posílilo spojení s Nizozemím Británii, stejně tak jako spojení parlamentů Anglie a Skotska v roce 1707.  Námořní velmocí se stalo po válce o habsburské dědictví, kde získalo jeden z významných námořních bodů – Gibraltar, a tím i kontrolu nad oblastí Středomoří. Na kontinentě ale měla dominantní vliv Francie, která byla z evropských velmocé pro Británii největším konkurentem.

Zatímco soupeření s Nizozemskem bylo o podíl na trhu, boj s Francií, která měla taktéž ambice v různých částech světě, byl boj o vliv nad světem v Asii a Americe. Sedmiletá válka byla „druhou světovou válkou“ 18. století. Znamenala porážku Francie a právě výsledek této války definitivně rozhodl o tom, že Indie se stala britskou, ne francouzskou kolonií. Británie dostala obrovský rezervoár lidských sil a ovládla trh.

Počátky Britské říše popisuje Ferguson lapidárně slovy: „Okradli Španěly, napodobili Holanďany, porazili Francouze a vydrancovali Indiány.“ Během dvě stě let z druhořadé země světová velmoc. Obchod a dobývání by nestačily. Důležitou součástí britského mocenského úsilí byla kolonizace nových území mezi 17. a druhou polovinou 20. století. Británii za celou tu dobu opustilo 20 milionů lidí, aby začali život jinde. Žádná jiná země „nevyvezla“ tak vysoký podíl vlastních lidí, kteří riskovali svoji existenci i životy.

První kolonie

První kolonizovanou zemí, kde se usazovali osadníci už v 17. století bylo „vedlejší“ Irsko. Už Jindřich VIII. se prohlásil za krále Irska. Kolonizace byla odpovědí na hrozbu, že katolické Irsko by mohlo napomáhat Španělsku. Na pobřeží se usazovali lidé z Anglie a Skotska. Jednalo se o „experimentální laboratoř britské kolonizace. Ta se neomezila jen na překročení Irského moře, ale také Atlantiku ve snaze napodobit právě Španělsko a nebýt předstižen rivalskou Francií. Ostatně francouzští hugenoti měli osady v dnešní jižní Karolíně a severní Floridě už v 60. letech 15. století.

Jamestown byla první úspěšnou britskou osadou v Americe. Nebyla ale daleko zániku. Jen 38 mužů zde přežilo z více než sta. Většinu zkosila malárie, žlutá zimnice a mor. Osadníkům nakonec  pomohlo pěstování tabáku, plodiny nenáročné na pěstování. Vyčerpávalo ale půdu po několika letech. Tabák ale nemohl být jediným motivem. Další pobídkou se stal náboženský fundamentalismus. Skupina puritánů, kteří vzešli ve známost jako poutníci, se rozhodla odejít nejdříve do Nizozemí, nicméně to jim připadalo moc „světské. Nakonec zamířili do Ameriky. Minuli Virginii o 100 mil a přistáli na chladnějším pobřeží Nové Anglie. Ve skutečnosti jen třetina ze 149 lidí byli poutníci. Zbytek tvořili lidé, kteří vyslyšeli inzeráty Virginské společnosti a jejich motivy byly pozemské než duchovní. Nová Anglie vzkvétala díky puritánství a honbě za ziskem plynoucím z rybolovu, kožešnictví a farmaření.

Britské severoamerické osídlení mělo odlišné výsledky, než to ve španělských a portugalských koloniích. Osadníci v latinoamerických koloniích byli jednotlivci, kteří si brali partnerky z řad otroků či původních obyvatel. Britští osadníci si brali manželky a děti s sebou. Nová Anglie byla více novou Anglií, než bylo Nové Španělsko novým Španělskem.

Jednou z černých kapitol spojenou s britskou kolonizací bylo nepochybně vyhánění původních obyvatel, jejichž území bylo prohlášené za „terra nullius. Pokud země nebyla obdělávaná či oplocená, nepatřila nikomu. Kde si úrodnou půdu nárokovali indiáni, byla koexistence vyloučená. V roce 1500 žily v dnešních USA 2 miliony indiánů, v r. 1700 už jen 750 tisíc. Nejzhoubnější pro původní obyvatelstvo byly „importované nemoci: neštovice, chřipka či záškrt. Podobně jako krysy v době černé smrti byli bílí muži přenašeči smrtelných bakterií.

Ve druhé polovině 18. století se ukázalo, že anglická severní Amerika je úspěšný projekt. V roce 19770 dosáhl atlantský trojúhelník mezi Británií, západní Afrikou a Karibikem rovnováhy. Z Afriky proudili otroci, pevninské americké kolonie zásobovaly Karibik jídlem a cukr a tabák proudil do Británie,  z toho významná část pro export na kontinent.

Británie začala mít problém právě ze strany bílých osadníků na americké pevnině. Může se to zdát paradox. Lidé z Nové Anglie byli tehdy nejbohatší na světě – byli bohatší, měli větší rodiny a farmy a lepší vzdělání než v Anglii. A hlavně, platili menší daně. Dvacet let předtím ale projevili osadníci svoji loajalitu k Británii tím, že bojovali proti Francouzům s jejich indiánským spojencům.

Asi každý slyšel o tom, že příčinou vzpoury kolonistů bylo vypsání nových daní. Ve skutečnosti ale nebyly zavedeny žádné nové. Jedny byly naopak zrušeny. V r. 1765 schválil parlament Stamp Act, podle něhož vše muselo být vytištěné na zdaněném orazítkovaném papíře. Tato povinnost ale byla už v březnu následujícího roku zrušená a iniciátor George Grenville byl nucený odstoupit. Ministr financí Charles Townshend přišel s dalšími daněmi a aby zmírnil nespokojenost, snížil cla na čaj z jednoho šilinku na tři pence za libru. V roce 1770 byly odstraněny všechny nové daně, kromě té na čaj, ale nespokojenost lidí v Bostonu pokračovala. Takže je nesmysl myslet si, že Bostonské pití čaje v roce 1773 bylo proti zvýšeným daním. Ceny čaje nebyly nikdy předtím levnější. Vzpoura byla organizovaná bohatými pašeráky, kteří prodělávali. Hlavním bodem sváru bylo právo britského parlamentu uvalovat jakékoli daně na britské kolonisty.

Slogan Samuele Adamse „No taxation without representation“ byl ale spíše ztělesněním britských hodnot, než jejich odmítnutím. Kolonisté chtěli stejnou svobodu jako měli ti na druhé straně Atlantiku. Chtěli skutečnou reprezentaci. Samospráva měla podporu u lidí jako např. Adam Smith či umírněných kolonistů.

Válka za nezávislost měla daleko k hollywoodskému popisu boje mezi „patrioty“ a červenokabátníky chovajícími se jako nacisté. Nejhorší zvěrstva neudělali Britové, ale vzbouření osadníci vůči těm, kdo zachovali věrnost koruně. Těch bylo překvapivě mnoho.

Důvodů, proč Británie nemohla vyhrát, bylo několik. Neměla na kontinentu spojence, kteří by vázali Francii, která navíc měla mocného spojence ve Španělsku. Navíc se vzbouřenci sympatizovali i mnozí černoši. Revoluce měla podporu i od whigských politiků, včetně otce konzervatismu Edmunda Burkea: „Užití síly může potlačit na okamžik. Nevládne se národu, který je potřeba neustále dobývat,“ prohlásil. Také britští velitelé si počínali vůči vzbouřencům velmi shovívavě. Londýn neměl žaludek na to, aby dokázal s plným nasazením bojovat proti osadníkům odhodlaným vzdorovat. 13 kolonií mělo ekonomicky menší význam než ty v Karibiku. Krátkodobé náklady nedokázaly vyvážit krátkodobé benefity z udržení moci.

Deklarace nezávislosti hlásala „All created equal,“ jenomže 400 tis. lidí (20 % ) byli otroci. Jefferson měl 200 otroků a osvobodil jen sedm. Ironií je, že nezávislost byla založená na myšlence svobody, ale jižanské státy pokračovaly s otroctvím. Nezávislost byla špatnou zprávou i pro indiány. Britové si je chtěli během sedmileté války usmířit indiány tím, aby je odlákali od spojenectví s Francouzi.  Osadnické osídlení bylo proto na základě dohody limitováno Apalačským pohořím. Naopak kolonisté byli velmi dychtiví po rozšíření svých území.

Nezávislost USA znamenala vznik nové velmoci, ale rozhodně ne zánik Britské říše. Zatímco Španělské říše, která se nevzpamatovala ze vzpoury v koloniích v jižní Americe, ztráta 13 kolonií uspíšila novou fázi britské expanze v jiné části světa – Austrálii, vzdáleném kontinentu, který byl se svojí rudou zemí a podivnou faunou a flórou v 18. století ekvivalentem Marsu. Není divu, že reakce poté, co James Cook objevil v r. 1770 Nový Jižní Wales, byla učinit tuto oblast skládkou pro zločince. Původně pro tento účel sloužily americké kolonie, ale po jejich ztrátě je nahradila právě Austrálie. 13. května 1787 vyplulo z Portsmouthu prvních 11 lodí s více než 700 trestanci. 19. ledna 1788 dorazili konečně na místo, které je dnes přístavem v Sydney – vletech 1787-1853 bylo na tzv. „pekelných lodích“ dopraveno k protinožcům 123 000 mužů a 25 000 žen. A také děti počaté na cestě. Austrálie byla alternativou k věšení vězňů či umísťování do věznic v Británii – byli mezi nimi zloději, ale i vzbouřenci – luddité či quebečtí patrioti a čtvrtinu tvořili Irové obvinění z politických zločinů.

Paradoxem bylo, že někdejší trestanecká kolonie osídlenou lidmi, kterých se Británie zbavila, se stala její loajální součástí. Její obyvatelé „vězňové“ se ukázali být loajálnějšími, než poutníci. Austrálie začala doslova jako národ zlodějů v obchodech. Zpočátku na tom nebyli o mnoho lépe než otroci. Byli přiřazováni k vlastníkům půdy. Po propuštění se ale dali najmout k těm, co nabídli nejlepší podmínky. Ti, kteří přežili a odpracovali si trest, dostali šanci začít žít nový život.

Čím byl cukr pro Západní Indii a tabák pro Virginii, tím se staly ovce pro Austrálii. Aboriginci civilizaci zatvrzele odmítali. Na území Van Diemena byli domorodci dokonce chytáni a systematicky vražděni. Jednalo se bezesporu o genocidu. Pokud by Austrálie byla nezávislou republikou jako USA, genocida by nebyla jen tasmánským fenoménem, ale celokontinentální věcí. V letech 1838-9 proto zavedl britský parlament úřad ochránce domorodců. Nezabránilo se sice vraždění, ale starost o ochranu domorodců odlišovala britské kolonie od osadnických nezávislých republik.

Otázkou se stalo, jak vyhovět všem přáním kolonistů v jejich požadavcích na samosprávu? V 70. letech 18. století se to řešilo v amerických koloniích a v roce 1830 přišla řada na Kanadu. Zdála se díky příchodu loajalistů z USA nejstabilnější kolonií, ale to nezabránilo vzpouře ve frankofonním Québecu a proamerických reformistů v Horní Kanadě. Až v roce 1848 byl požadavek splněn v Novém Skotsku a teprve v roce 1856 ve většině Kanady. Myšlenka se uchytila i v Austrálii a Novém Zélandu. Kolonisté získali větší moc, což se projevilo např. v Austrálii, kde odmítli přivážení dalších trestanců v roce 1867, kdy skutečně dorazila poslední loď pro tento účel.

Role misionářů

Viktoriáni měli na rozdíl od „amorálních“ předchůdců Hannoverů vznešenější ambice – chtěli vykoupit svět, zvláště přinést světlo na zaostalý černý kontinent. Podobně jako dnešní NGOs misionáři měli jasné přesvědčení o tom, co je nejlepší. Spíše než o kolonizaci jim šlo o zcivilizování lidí. Osobou, která ztotožňovala toto úsilí, byl lékař a misionář David Livingstone.   

V roce 1562 se Britové dostali poprvé k pobřeží Sierra Leone. Netrvalo dlouho a začali využívat obchod s otroky. Dalších 2,5 století bylo odvezeno na britských lodích tři miliony otroků. Najednou však došlo k obratu. Začali dovážet otroky zpět. Sierra Leone se stala provincií svobody a její metropole nese název Freetown. Dříve byli odváženi v řetězech a později byli přiváženi do Freetownu, ztráceli své řetězy a mohli začít nový život. Kde byla příčina takové změny? Musíme ji hledat v náboženské obrodě, jejíž epicentrum bylo v Claphamu. Zachary Macaulay – šéfoval na plantážích na Jamajce, nicméně praktiky jako pravidelné bití pociťoval jako rozpor se svojí vírou. Díky spolupráci s poslancem Henry Thorntonem proto napomohl zřízení kolonie v Sierra Leone pro osvobozené otroky.

 Zpočátku odmítali otroctví z náboženských důvodů jen kvakeři. Už v roce 1680 argumentovali Matoušem 7:12. Pomohlo i velké probuzení ve 40. a 50. letech 18. století. Další se obrátili proti otroctví vlivem osvícenství - mezi nimi byli např. Adam Smith a Adam Ferguson. Až v 1780 se začalo něco dít: Otroctví bylo zrušeno v Pensylvánii. 1788 byla schválená regulace podmínek na lodích s otroky Westminsterským parlamentem. Obchod s otroky se podařilo zakázat v roce 1807 a v roce 1833 i samotné otroctví na všech britských územích.

I po britském zákazu bylo na americký kontinent zavlečeno 1,9 milionu otroků. Britové dělali vše proto, aby tento obchod narušili. Britské loďstvo křižovalo americkými a africkými moři, aby bránilo tomuto obchodu.

Dalším cílem evangelikálních misionářů bylo obrácení lidí v subsaharské Africe. 200 let se Britská říše angažovala v obchodu, válčení a kolonizaci. Exportovala zboží, kapitál a kulturu. Přešla k exportu vlastní kultury. Jak to řekl Macaulay, přišel čas „šířit nad temným povrchem světlo, svobodu a civilizaci.“ Šíření Božího slova za účelem spásy se stalo další záminkou šíření britského vlivu. Prvním místem pro šíření evangelia se vcelku pochopitelně stalo město Freetown. Cílem misionářů nebyla pouze Afrika, ale i třeba Nový Zéland a jeho maorské obyvatelstvo. Museli čelit nemocem i nepřízni domorodců. Jejich působení končilo často smrtí.

Misii zvláště v Africe proto výrazně napomohla chininová profylaktika proti malárii, a tím se stala méně „sebevražedným posláním,“ než na počátku 19. století. Na konci 19. století bylo v Africe 12 000 britských misionářů z více než 360 společností. V roce 1904 Británie ovládala třetinu Afriky.  Díky tomu lze vysvětlit konverzi subsaharské Afriky

Misijní činnost se dařila v oblastech, kde misionáři zároveň přinášeli civilizaci. Indický subkontinent byl ale jiný příběh. Na rozdíl od subsaharské Afriky zde jakékoli snahy o šíření křesťanství většinou narážely. V Indii nebyla snaha anglicizovat ji či christianizovat, naopak mnozí tamní Britové se nechali orientalizovat. Britští vojáci a obchodníci převzali indické zvyky, naučili se tamní jazyky a brali si ženy z řad domorodců. Vztah Britů k Indii byl směsí obdivu a tolerance. Nebyl zájem nijak potlačit tradiční indickou kulturu, protože by to destabilizovalo indicko-britské obchodní vztahy. Pokusy o misijní činnost byly od začátku 19. století v Indii způsobily „střet civilizací.“

Snahy o poangličtění země zde ale existovaly – překvapivě zastával podobný pohled i J.S. Mill. V zájmu kolonií bylo, aby mohly užít všech výdobytků rozvinuté kultury. Jednalo se o kombinaci evangelikální snahy obrátit Indii na křesťanství s liberálním úsilím přivést ji ke kapitalismu a odvést ji od starých pověr. Např. infanticida narozených dívek v Indii (kvůli výdajům na provdání dcer), thagi – kult kněží, kteří mohli na ulicích vraždit neopatrné cestovatele a samozřejmě také upalování vdov, známé jako sati (anumarna – umírání poté či sahumarana – umírání společně).  V průběhu 19. století proběhla  kampaň proti všem třem praktikám. Sati byla z nich považovaná za nejohavnější. Dlouhou dobu byla Brity tolerována, protože nechtěli vyvolávat nepokoje. V roce 1812 byla zavedená regulace, že upálená nesmí být dívka mladší 16 let, těhotná, matka dětí pod tři roky či pod vlivem omamných látek. V roce 1829 byly tyto praktiky zakázány úplně. I zde se v kampani silně angažovala skupina kolem Claphamské církve,

V roce 1857 ale nastal problém: Šířily se zvěsti, že nové náboje jsou opatřeny živočišným tukem. A protože jejich konce musely být před nabitím otevřeny kousnutím, muslimové či hinduisté by riskovali znečištění, pokud by se jednalo o lůj z vepřového sádla či hovězí lůj, jak se tvrdilo. Mnoho  sipáhíů začalo mít obavy, že Britové chtějí christianizovat Indii. Nábojnice s tím ve skutečnosti neměly nic společného. Byly i mnohem prozaičtější důvody: frustrace vojáků a slabé vyhlídky na povýšení.

Vzbouřenci se dopouštěli masakrů na britských důstojnících a masakrovali ženy a děti. V Lucknow, které bylo po mnoho měsíců ovládané vzbouřenci, zemřely skoro dvě třetiny britské komunity. Hrozivých praktik se v odvetě dopouštěli i Britové Britům ale pomohlo, že vzpouru nepodpořili zdaleka všichni Indové -  Gurkhové a sikhové zůstali loajální.

Hrozivá byla ale i odveta Britů: V Cawnpore generel Neill nutil vzbouřence pít krev bílých obětí, než byli popraveni. V Pešaváru bylo 40 lidí přivázáno k dělům a vystřeleno. V Dilli byli tři královi synové zatčeni svlečeni a popraveni Williamem Hodsonem, synem kněze. A všichni schopní muži považovaní za rebely byli zastřeleni. Obrovský banyánový strom v Cawnpore byl ověšený těly 150 lidí. Byly to orgie pomsty.

Rok 1857 byl pro evangelikální misionáře „annus horribilis.“ Projekt na pokřesťanštění a civilizování Indie skončil katastrofálně. Tak katastrofálně, že skončil barbarizací Britů. Indie přešla v roce 1858 přímo pod britskou korunu a správu vicekrále a vydala královna Viktorie prohlášení zříkající se „právo a touhy šířit naše přesvědčení na některý z našich subjektů.“

Jen pár tisíc Britů dokázalo řídit Indii, která sloužila Britské říši k ovládání celé polokoule od Malty až po Hong Kong. Byl to základ, na němž stála středoviktoriánská říše. 900 státních úředníků a 70 000 britských vojáků ovládalo 250 milionovou Indii. Jak to bylo možné?

Británie byla od 18. století průkopníkem nových technologií. Britští inženýři byli předsunutou hlídkou průmyslové revoluce, která využívala síly páry a pevnosti k oceli k proměně ekonomiky a poměru sil na mezinárodním poli. Námořní loďstvo s 240 loděmi bylo největší na světě. Když tedy Británie chtěla potlačit obchod s otroky, využila svoje loďstvo, jako to udělala v případě Brazílie v r. 1850. Pokud chtěla donutit Čínu k otevření svých přístavu (nejen) pro export indického opia, udělala totéž – poslala své lodě, jako v roce 1841 a 1856 při tzv. opiových válkách. Loďstvo dokázal využít páry – zkrátily se tím výrazně vzdálenost. Zatímco dříve trvala plavba před Atlantik 4-6 týdnů, od 30. let 19. století to byly díky parním lodím jen dva týdny a v 80.letech 19. století to bylo jen deset dní.

Svět se za královny Viktorie zmenšil díky britským technologiím.  Dalším vynálezem byl telegraf. Britská admiralita jej ale v r. 1816 nejdříve odmítala podobně jako parní pohon. Ve 40. letech ale bylo jasné, že tento vynález změní pozemní komunikaci. Sehrál důležitou roli i při potlačení povstání. Skutečným skokem bylo zavedení podmořských kabelů – zvláště kabelu vedoucího z Evropy až do Newfoundlandu v r. 1866 Už několik let předtím byl natažený kabel do Indie. Telegraf a parní lodě byly dvěma ze tří kovových sítí, které zmenšovaly svět. Tou třetí byla železnice. Také větší zběhlost v kartografii dávala Británii výhodu, protože armáda s přesnějšími mapami byla a je ve výhodě.

Maxim Force

Poslední roky panování královny Viktorie byly pro Británii roky namyšlenosti. Británie se stala světovým četníkem i bankéřem. S rozsahem moci, s nimž se nemohla měřit žádná říše předtím. I Francie a Rusko byly ve srovnání s první supervelmocí trpaslíky.

Afrika byla v polovině 19. století poslední impérii nedotčenou částí světa. Na sever od Kapska byly britské državy omezené na Sierra Leone, Gambii, Zlaté pobřeží a Lagos – pozůstatky z doby boje s otroctvím. Za pouhých 20 let po roce 1880 se ale 10 000 afrických království změnilo na 40 států, z nichž 36 přímo kontrolovaly evropské velmoci. Nikdy předtím se tak rychle nepřekreslily hranice kontinentu. Třetina území patřila Británii. To byl výsledek „pranice o Afriku“ Důsledek britské finanční moci a palebné síly.

Ztělesněním byl člověk jménem Cecil Rhodes, který emigroval na jih Afriky, protože už dle svých slov nemohl vystát skopové. Byl imperiálním vizionářem. S pomocí banky Rotschildů si vybudoval téměř monopol na produkci diamantů v jižní Africe, ale nestačily mu výnosy z diamantových dolů v Kimberley a nechtěl pouze vydělávat peníze. Chtěl být budovatelem říše. Když mu bránila v postupu země Matabele v čele s Lobengulou, poslal invazní jednotky o síle 700  mužů proti 3000 domorodým bojovníkům. Britové měli tajnou devastující zbraň – kulomet Maxim (ve skutečnosti americký vynález) o ráži 0,45 palce. Dokázal až 500 výstřelů za minutu. Jednotka s pěti takovými zbraněmi mohla doslova vymést bitevní pole. Např. v bitva u řeky Shangani v r. 1893. Matabele bojovníci se nikdy nedostali blíže než 100 yardů před Brity, kulomety kosily domorodé bojovníky jako trávu. 1500 domorodých bojovníků bylo vyhlazeno, ze 700 Britů zahynuli jen 4. Dobyté území dostalo název Rhodesie.

Suezský průplav byl sice původně francouzskou iniciativou, nicméně když bylo jasné, že vlády v Turecku i Egyptě zbankrotovaly, příležitosti se chopila britská strana. Když chedív nabídl 44% podíl Egypta v suezském průplavu za 4 mil. liber,  Disraeli se obrátil na Rotschildy (na koho jiného). Správu dluhů si rozdělily Británie s Francií. Francouzští a angličtí Rotschildové se dohodli na půjčce ve výši 8,5 milionů liber. Když chedív v r. 1879 mezinárodní vládu odmítl, byl svržený. Na jeho místo byl dosazený jeho pasivní syn Tewfiq, ale ten byl svržený egyptskou armádou. Nedodržení dluhových závazků se stalo reálným problémem a ohroženy byly i životy Evropanů v Egyptě.

Jenomže Francie se tehdy zmítala ve vnitřních sporech a na konci července roku 1882 udělal premiér Gladstone obrat: Nařídil útok na Arabiho armádu v Egyptě.13. září armáda Garneta Wolseleyho složená z tří švadron domácí kavalerie, dvě děla a 1000 pěšáků. Během půl hodiny vyřídila mnohem silnější Arabiho armádu u Tel-el-Kebiru. Arabi byl zajatý a odvezený na Cejlon. Převaha Britů se ale nikdy nestala přímo kolonizací. Britové neustále ujišťovali, že jde jen o dočasný prostředek. Egypt byl sice formálně samostatný, stal se ale skrytým protektorátem.

Okupace Egypta znepokojila další velmoci a otevřela cestu k „pranici o Afriku.“ „Největší hra monopoly,“ kde Afrika byla hrací deskou. Dříve zde hrály jen Británie, Francie a Portugalsko. Nyní přibyly Belgie, Německo a také Itálie, která snila o obnově Římské říše ve Středomoří, ale když podnikla invazi do Habeše, ale byla potupně poražena v r. 1896 u Adowy. O slovo se začalo hlásit Německo. Byl to také Bismarck, který uspořádal v letech 1884-5 v Berlíně konferenci o rozdělení Afriky. Skutečným důvodem bylo ale definování podmínek, za kterých může být v budoucnu uznaná teritoriální anexe. Uznáno bylo německé zabrání Kamerunu či belgický zisk konga.

Do začátku 20. století byla prakticky celá Afrika rozkouskovaná mezi evropské velmoci. Lví podíl ale připadl Británii. Ta v roce 1909 ovládala 12,7 milionů čtverečných mil území. Třikrát více než Francouzi a desetkrát více než Němci. Británie byla ale i světovým bankéřem, masivně investujícím po světě. Objem v zahraničí investovaného kapitálu činil 3,8 mld. liber, 40-50 % ze všech vlastněných zahraničních aktiv.

Nejpozoruhodnější byla ale i levná obrana – v roce 1898 měla Británie 99 000 vojáků přímo na britských ostrovech, 75 000 v Indii a 40 000 jinde. Námořnictvo mělo 100 tisíc mužů a indická armáda 148 000. Roční rozpočet na obranu měl jen 40 mil. liber, tedy jen 2,5 % z celého domácího produktu. Není to více než nyní a mnohem méně než za studené války. V letech 1906-13 byla Británie schopná postavit 27 Dreadnoughtů za 49 milionů liber – méně než roční úroky za státní dluh. Byla to levná světová dominance.

Vrcholem viktoriánského imperialismu byl Súdán 2. září 1898. Bitva u Omdurmánu  postavila pouštní domorodce proti po zuby ozbrojeným vojákům tehdy nejmocnější armády světa.  Nejméně 10000 nepřítel „Říše“ bylo zlikvidováno. Šlo ale především o akt pomsty. Na počátku 80. let předminulého století sešikoval charismatický náboženský vůdce známý jako Mahdi armádu z dervišů, aby bojovali za wahhábistické učení islámu. Do oblasti byl vyslaný generál Charles George Gordon. Byl odhodlaný rozdrtit Mahdiho a udržet město Chártúm, kam dorazil 18. února 1884. Jenomže byl poté obležený a necelý rok po svém příchodu rozsekaný na kusy.

Anglo-egyptská armáda v r. 1898 byla vedená gen. Kitchenerem a po pěti hodinách bitvy u Omdurmánu bylo rozhodnuto. Kulomety Maxim zde udělaly své. Dervišové ztratili 95 % lidí. Naopak na britské straně přišlo o život jen 45 lidí. Kitchener lakonicky prohlásil, že nepřítel dostal pořádnou dávku prachu. To ale britskému generálovi nestačilo - zničil  i Mahdiho hrob.

V r. 1898 byl v jižní Africe kmen, který stále odolával britskému tlaku –Búrové, jediný africký bílý kmen, farmáři a potomci holandských osadníků v Kapsku. Už dříve úspěšně vzdorovali Britům. Kapsko zůstávalo i před rostoucí důležitost Suezu strategicky důležitou oblastí pro Brity a búrská samostatnost byla netolerovatelná, protože hrozilo, že průplav v Suezu může být zavřený v případě větší evropské války. Navíc jedna z búrských republik měla jedny z největších zásob zlata na světě.

Búrská válka byla pro Británii draze vykoupeným vítězstvím. Ztratila 45 tisíc mužů a utratila 0,25 miliardy liber. Kolem léta roku 1900 se ale začala situace obracet ve prospěch Britů. Britové postoupili na búrské území a zmocnili se Pretorie (hlavního města Transvaalu) a Bloemfonteinu (metropole Oranžského svobodného státu). Búrové ale stále vzdorovali. Britové se proto zaměřili na pro Búry nejzranitelnější místa. Systematicky začali ničit búrské farmy. Bylo jich zničeno na 30000, otázkou se stalo, co s vdovami a jejich dětmi, dokud nebudou Búrové poraženi. Řešením byly koncentrační tábory – s něčím podobným přišli už Španělé na Kubě v r. 1896, ale zde se poprvé staly nechvalně známými. Zahynulo zde bezmála 28 000 Búrů a v dalších táborech zahynulo 14 000 černošských zajatců. Jednalo se především o děti. Zahynulo tedy 14,5 % búrské populace. Kombinace taktiky spálené země a koncentračních táborů podlomily vůli Búrů vzdorovat. Ale ani tak nebyl výsledek bezpodmínečná kapitulace pro Búry pokořující. Osm let na to vznikla Jihoafrická unie v čele s čele s búrským generálem jménem Louis Botha coby premiérem. Během tří let „Native´s Land Act“ omezil vlastnictví půdy černých na tu nejneúrodnější desetinu země. Búrové ovládali větší území, než měli v době nezávislosti.

Búrská válka navíc svými hrůzami, které přinesla, obrátila tehdejší veřejné mínění doleva, což mělo další konsekvence. Mírová aktivistka Emily Hobsonová se proslavila tím, že usilovala o zlepšení podmínek lidí v koncentračních táborech.  V roce 1902 také vznikla kniha James Hobsona Imperialism: Study, kde spekulanty a různé obchodníky viděl jako hlavní sílu imperialismu.

Nad říší se vznášela další hrozba, kterou nebylo možné ignorovat – Německo. V 80. letech 19. století byly hlavními rivaly Británie Francie a Rusko a Britové se snažili Německo usmířit. Na počátku 20. století bylo už Německo hrozbou. Německá ekonomika už předehnala tu britskou. Zatímco v r. 1870 tvořila německá ekonomika 40 % velikosti té britské, v r. 1913 už byla německá ekonomika o 6 %  větší. V roce 1880 byl britský podíl na celosvětové výrobě 23 % a Německa 8 %. V r. 1913 to bylo 14 % vs. 15 %. Německé loďstvo (severomořská flotila)  se stávalo pro Británii hlavním rivalem. V r. 1880 byl poměr britské a německé tonáže 7:1, v r. 1914 už to bylo méně než 2 :1. Německá armáda měla v r. 1914 celkem 124 divizí oproti 10 britským. Britové mohli zmobilizovat 753 500 mužů v případě války, Němci 4,5 milionu.

V roce 1904 bylo dosaženo Srdečné dohody s Francií. Francie uznala britské ovládnutí Egypta, Britové na oplátku ponechali Francii volné ruce v Maroku. Drobná území v západní Africe byla přenechána Francii výměnou za to, že se Francouzi vzdali nároků na rybolov mimo Newfoundland.

Britské loďstvo stále silnější, než německé, nicméně cílem Němců nebylo překonat britskou flotilu, ale zajistit, aby i pro největší námořní velmoc znamenala válka s německým loďstvem ohrožení její dosavadní pozice ve světě. Měly to být zhruba dvě třetiny až tři čtvrtiny britského, jak velkoadmirál Alfred von Tirpitz vysvětloval v r. 1899 císaři Vilému II. V roce 1914 to byly opravdu dvě třetiny, navíc Němci vyráběli lodě na technicky mnohem vyšší úrovni.

Otázka Irska

Problémem se už v 19. století začalo stávat Irsko, první britská kolonie. Irové byli většinově katolíky a v očích mnoha Angličanů byli tedy vnímáni jako podřadní. Většina tamních Britů podporovala uspořádání podle Act of Union z r. 1800, kdy Irsko bylo spravované přímo z Westminsteru. A nejspíše rozhodující důvod byl takový, že i v očích politiků by zřízení samosprávy podkopávalo celistvost říše. Gladstonovy pokusy o zřízení „home rule“ z let 1885 a 1893 selhaly a pro mnohé irské nacionalisty by ale ani samospráva v podobném rozsahu jako v Austrálii a Kanadě nebyla dostatečným řešením.  Ztroskotání návrhu na „home rule“ znamenalo připomínku tvrdošíjného odmítání udělení správy v amerických koloniích.     

V roce 1916, během války se vzbouřili nacionalisté pod vedením básníka Patricka Pearse a socialisty Jamese Connollyho. Povstání bylo potlačeno a hlavní aktéři popraveni. Britové ale po válce už neměli žaludek na další represe. Když britské jednotky „Black and Tans“ spustily v r. 1921 palbu na fotbalovém utkání v Croke Parku, vzbudilo to odpor nejen v Irsku, ale i v samotné Anglii. Britové utrpěli ztráty 1400 lidí a neměli už vůli válčit. Irsko se rozdělilo na protestantský sever (zůstal pod Londýnem) a katolický zbytek (svobodný stát). Tím, že dovolili, aby se jejich první kolonie rozdělila, dali Britové signál dalším částem říše. Zvláště když sliby o reprezentaci Indů za účast na první světové válce zůstaly z velké části nesplněny, protože Centrální legislativní shromáždění nemělo žádnou reálnou moc. Vzpoury vypukly také v Indii. I zde zasáhli Britové násilně – zásah odsoudil i Winston Churchill s tím, že to není britský způsob, jakým se dělá byznys. Indové se inspirovali Irskem, když mladý Nehru navštívil Dublin shledal Sinn Feinn nejzajímavějším hnutím.  Indie byla Irskem v mnohem větším měřítku. Kvůli těmto záchvěvům se po skončení první světové války začala třást celá říše.

Konec jako důsledek Pyrrhova vítězství

Konec říše je vnímaný jako vítězství bojovníků za svobodu od Dublinu po Dili, kteří měli zbavit své země koloniálního jha. Ve skutečnosti nebyly ale věrohodnými alternativami vůči britské vládě hnutí za nezávislost, ale jiné říše. Říše, které byly daleko horšími alternativami než Británie, viz např. Belgické Kongo za vlády Leopolda I., kdy zahynulo deset milionů lidí, nebo  vyvraždění několika desítek tisíc Herero lidí v německé Namibii. Krutosti nebyly jen výsadou západoevropských velmocí, což ukazuje např. Japonsko v Korey, která byla v japonských rukou od roku 1905.Anebo třeba chování Ruska v Polsku či na Kavkaze i jinde.

První světová válka byla globálním konfliktem – byli to Němci, kteří první přišli s výrazem Weltkrieg, Britové preferovali označení „Evropská válka“ a později „velká válka.“ Němci se snažili „globalizovat“ konflikt, aby vyčerpali Británii, např. podkopáváním britské moci v Indii a na Blízkém východě. Centrální roli v německém snažení hrálo Turecko, zvláště Konstantinopol se svým strategickým významem – mohlo ohrožovat dodávky do Ruska i zásobování do Indie. Pokoušeli se přimět tureckého sultána coby chalífu, aby vyvolal svatou válku proti Britům.

Na konci léta 1918 bylo jasné, že německé snahy o vyvolání globální války (proti Dohodě) ztroskotaly. Němci postrádali muže jako byl Lawrence z Arábie, schopné proniknout do neevropských kultur,“ což vyžadovalo staletí angažovanosti v orientu. První světová válka byla globálním „požárem,“ rozhodovala se ale ve Francii a ve Flandrech. Jednalo se o boj  o pozici globální velmoci. Příčin porážky Německa byly exogenního původu – nedisponovalo takovými zdroji, jaké měla Británie. Třetina britských sil nasazená během války byla z kolonií. Mimořádnou statečnost projevily právě jednotky z Austrálie a Nový Zélandu, který poslal 100 tisíc lidí! Desetinu své tehdejší populace. Řady britské armády posílili i lidé z jižní Afriky, kteří dříve proti Britům bojovali v búrských válkách. Nezanedbatelný podíl měla např. Indie – dokonce i Mahátma Gándhí podporoval boj Britů „ ve spravedlivé věci za dobro a slávu lidské důstojnosti a civilizace.“Tvrdil, že „naše povinnost je jasná: Udělat to nejlepší pro podporu Britů, bojovat našimi životy a majetky. Gandhího sentiment sdílely tisíce Indů. Indové tvořili už na podzim 1914 třetinu britských vojáků ve Francii.

Mnohé arabské oblasti, kterým byla slibovaná nezávislost, se staly mandátními územími (= eufemismus pro kolonie). Na mapě světa přibyly další britské državy získané většinou na úkor Německa– 1,8 milionů čtverečních mil a 13 milionů nových lidí.  Vítězný britský mír byl ale jen iluzí. Británie sice byla opět větší, vysoké ale byly výdaje na vítězství a ekonomický přínos zisku nových území byla nulový, ne-li záporný. Před válkou převažovaly u lidí benefity Britské říše nad náklady. Po první světové válce už to ale bylo naopak…. Důvěra v říši v očích mnoha lidí silně utrpěla a kořeny musíme hledat v ceně, kterou Británie zaplatila za vítězství v první světové válce - ztrátou kolem 0,75 milionu lidí.

Byl ale jeden člověk, stále vyjadřující obdiv k Britské říši: Adolf Hitler, který svůj obdiv k britskému imperialismu vyjadřoval ve své knize Mein Kampf, konkrétně schopnost podmanit si „podřízené rasy“: „Bohatství Velké Británie je výsledkem kapitalistického vykořisťování 350 milionů otroků.“ A dála také napsal, že „čím je Indie pro Anglii, tím jsou pro nás ruská území.“ Pokud Británii v něčem kritizoval, tak za přílišnou sebekritiku a shovívavost k poddaným. Sám přiznával, že kdyby Němci ovládli Indii, počínali by si mnohem krutěji. Právě tento typ anglofilie byl pokušením pro Británii.

Německo se snažilo předejít válce s Británií pokusem o dohodu, že Británie si bude moci nechat svoji zámořskou říši výměnou za tom že nechá Německu volnou ruku ve střední a východní Evropě. I v britském válečném kabinetu se vyskytli podobní „appeaseři,“ které lákala myšlenka předání kontinentu nacistů výměnou za mír. Lord Halifax nabízel 25. května 1940 italskému velvyslanci Maltu či Gibraltar výměnou za to, že Itálie zůstane mimo válku a zprostředkuje jednání. Chamberlain si pohrával s myšlenkou předání Tanganiky.

Po porážce Francie stála Británie sama, i když ne tak docela – měla za sebou celou zámořskou říši. Churchill dokázal rozpoznat Hitlerovo blábolení: „Je marné myslet si, že pokud bychom se pokoušeli o mír nyní, měli bychom ho za lepších podmínek, než kdybychom si ho vybojovali. Němci by chtěli naši flotilu – to bychom nazvali odzbrojením – naše námořní základny a mnoho jiného. Stali bychom se otrockou zemí…“

V době, kdy se Churchill chopil moci, byly alternativami Hirohitovo Japonsko, Hitlerova tisíciletá Třetí říše či Mussoliniho Nový Řím a Stalinův SSSR. Byl to boj s těmito říšemi, který nakonec zruinoval Britskou říši. Nebylo to tedy kvůli utlačování poddaných po celá staletí, ale kvůli tomu, že Britská říše pozvedla na několik let zbraně proti mnohem více utiskovatelským říším. Udělala správnou věc bez ohledu na náklady. Díky Británii se jejím konečným, ale neochotným dědicem nestala žádná z východních „říší zla,“ nýbrž nejúspěšnější bývalá britská kolonie.

V r. 1937 došlo k Nankingskému masakru, kdy bylo Japonci zvražděno až 300 tisíc civilistů. Japonci si dávali závody ve vraždění zajatců a masivně znásilňovali místní ženy, které pak zavraždili. Proto se události říká „znásilnění Nankingu,“ které nám ukazuje, jak by byla alternativa k Britům. Byl to střet mezi říší, která měla nějaké pojetí lidských práv a říší, která nepovažovala ostatní rasy za lepší, než prasata. Už ve třicátých letech mnozí Britskou říši shazovali, nicméně s japonským růstem moci se ukazovalo, že ne všechny alternativy musejí být vlídnější. Imperialismus a brutality Japonců přesahovaly vše, co kdy udělali Britové.

Zrůdnost japonského chování se ukázala i potom, co přes Churchillovo nabádání padl v únoru 1942 Singapore, jedna ze strategických námořních základen britského impéria. Japonci pohrdali všemi válečnými zajatci a dělali vše pro co největší ponížení Britů. Britové museli pro Japonce stavět sami Britové v džungli na  barmsko-thajské hranici a octli se v roli otroků a byli nuceni pracovat úplně vyčerpaní,  na pokraji vyhladovění, nemocní malárii, dyzenterií a tropickými vředy hlodajícími maso až na kost. 9000 Britů nepřežilo japonské zajetí.

Indičtí nacionalisté viděli v britském oslabení příležitost. Subhas Chandra Bose volající po autoritářské nezávislé Indii, prohlásil pád Singaporu za znamení konce britské říše a počátek úsvitu nové éry v indické historii. Jakékoli snahy o odpor však byly potlačeny a vůdci včetně Gandhího byli zatčeni. Bose měl jen slabou podporu a naopak role Indů a dalších vojáků z kolonií na porážce Osy je nezpochybnitelná. Indové bojovali většinou loajálně navzdory Boseho úsilí – jedním z důvodů byly i zprávy o japonských zvěrstvech. Také Irsko mělo přes ostudnou politiku neutrality 43 000 dobrovolníků v britských silách. 5 milionů lidí bojovalo v rámci říše, skoro tolik jak v samotném Spojeném království.

Samotná britská říše ale válku vyhrát nemohla. Zatímco o první světové válce Ferguson tvrdí, že byla pomoc USA důležitá, ale ne rozhodující, v té druhé už byla podle něho naprosto klíčová.  Amerika ale dávala jasně najevo, že nebojuje za udržení Britskou říše. Franklin Roosevelt  užíval silně protikoloniální rétoriku. Prohlásil, že koloniální systém znamená válku a vykořisťování. Naivně věřil Stalinovi a naopak naléhal na Británii např. k tomu, aby Hong Kong předaly Číně jako gesto dobré vůle, měl troufalost přijít s otázkou Indie.

Británie, která byla kdysi světovým bankéřem, dlužila po válce 40 miliard. dolarů. Říše stála na ekonomických základech, které byly „pohlceny“ výdaji na válku.  Po roce 1945 navíc Labour Party měla v úmyslu zavést sociální stát, což vyžadovalo drastické omezení se všech závazků v zámoří. Tři století trvalo její vytvoření a pouze tři dekády trval její rozpad. Nic neodhalilo slabost Británie a Francie jako rok 1956 v Egyptě. USA odmítly akci podpořit, protože celý arabský svět by přešel k na stranu SSSR. Británie tak nebyla schopná zabránit blokádě lodí dovážejících ropu.

Británie udělala správnou věc, když pod vedením „imperialisty“ Churchilla odmítla hanebnou nabídku přežití vedle nacifikované Evropy a stála osamocená vůči Hitlerovu imperialismu představujícímu skutečné zlo. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství – pro porážku Němců, Japonců a Italů obětovali Britové impérium své. Na závěr klade otázku, kterou si musí odpovědět každý sám: Vymazala tato oběť všechny ostatní hříchy říše?

Nový imperialismus?

Např. rozšíření kapitalismu do odlišných částí světa. Nebo třeba instituce parlamentní demokracie, která by jinak nebyla přijatá ve většině světa. Šířila právní stát a udržovala mír ve velké části světa. Indie, největší demokracie světa, vděčí Británii více, než jsou si mnozí ochotní připustit.

V závěru hovoří o novém imperialismu v souvislosti se situací po 11. září, kdy Tony Blair ve svém mesiášském projevu měsíc po těchto událostech mluvil o potřebě šíření demokracie v souvislosti se zanedbáním intervence ve Rwandě, kdy se nezabránilo krveprolití a naopak úspěších při zásazích v Srbsku a Sieře Leone. Od Suezské krize nemluvil žádný britský premiér tak nadšeně o tom, co by Británie měla dělat ve světě.Viktoriáni považovali svrhávání darebáckých vláda za legitimní součást šíření civilizace. Blairův projev byl o boji se zlými režimy byl ozvěnou Gladstoniánských liberálů – při intervenci do Egypta v r. 1881 se argumentovalo podobně. Britský diplomat Robert Cooper hovořil o nové postmoderní formě imperialismu šíření lidských práv a kosmopolitismu, ale v souvislosti s EU. Ta ale nemohla hrát roli impéria, nyní byly této role schopné jen USA. Byly to opravdu poslední reminescence na někdejší moc britského impéria coby světového garanta svobody a lidských práv.  Navíc jak se nyní ukazuje, ani moc Spojených států není neomezená a nebudou moci hrát tuto roli donekonečna. Obě anglicky mluvící velmoci se musejí čím dál více soustředit na své vlastní vnitřní problémy, o čemž svědčí i nedávné násilnosti, které se odehrály na Britských ostrovech. Moment nového imperialismu se nakonec ukázal být jen krátkou epizodou a představa o novém imperialismu pouhou chimérou.

 USA měla s Britskou říší řadu věcí společných. Mezi oběma supervelmocemi lze nalézt řadu analogií. Výdaje na obranu tvořily mezi lety 1870-1913 jen 3 % HNP. Jednalo se o dobře využité prostředky. V případě USA v r. 2000 to bylo podobné. Páteří britského impéria byla síť námořních základen na strategických místech,  i v tomto případě lze nalézt paralelu z USA. Dnešní zásahy USA v jiných částech světa připomínají britskou „gunboat policy“ v 19. století. Británie dokázala ovládnout důležité námořní body a podobně jako USA britské loďstvo ovládalo světové oceány. Británie mohla hrát roli světového policajta a zasahovat, když bylo třeba zjednat pořádek: Např. proti otrokářství v Brazílii.

U obou forem „anglobalizace“ nalezneme ale také rozdíly. Zatímco britské impérium bylo závislé na masivním exportu kapitálu a lidí, v případě USA je to naopak. Británie byla skutečně impériem, kdežto USA zrozené z války proti britskému impériu a boji proti otroctví se k této roli stavějí zdrženlivě. Byla to ale právě Amerika, i když si to nerada připouští, která po Británii převzala velkou část „břímě bílého muže,“ o němž psal Kipling, ať už to měl být boj s darebáckými státy či terorismem nebo šíření benefitů kapitalismu a demokracie – jedná také ve jménu svobody. Amerika přezvala roli Británie, aniž by čelila faktu, že s tím přichází i říše. Ať se nám to líbí, nebo ne říše/impérium je realitou, podobně jako tomu bylo po tři sta let u Británie, která ovládala a vytvořila moderní svět. Štafetu po ni převzala Amerika  - neochotné impérium, o kterém píše v knize Colossus, kterou můžeme považovat za volné pokračování knihy Empire. 

Proč bychom se neměli smát duhovým aktivistům podporujícím Hamas

 

 Mnozí se nyní podivují nad tím, jak mohou LGBT+ aktivisté zároveň podporovat Palestince. Já bych měl pro tyto aktivisty vcelku pochopení.  jejich spojování záležitostí s palestinskou kauzou má velmi dobrý důvod.

Mnohé to možná překvapí, ale palestinská společnost musí dokáže ve skutečnosti velmi tolerantní, otevřená a přijímající.  Na místě je dokonce možná velmi odvážné tvrzení, že by mohla by být vzorem mnoha dalším zemím. Očividně totiž nemá vůbec žádné problémy s nenávistí vůči LGBT+ lidem. Proč?  Jak jinak si vysvětlit, že v Palestině za celou dobu neměli jediného člověka, který by byl zatčený za homofobní zločiny z nenávisti, na což správně upozorňuje twitterová aktivistka Titania McGrathová? Je také mýtus, že Hamas shazuje lidi z vysokých budov. Nemůže to být pravda, protože Hamas už takové budovy nemá k dispozici.

Na světě najdeme málo zemí ,které mají tak otevřenou společnost jako Palestina. Palestinci už nyní mohou spolu s klasikem hrdě zvolat: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? A zároveň platí, že málokterá země sklízí tak nespravedlivou kritiku.

I ty nejprogresivnější státy v Evropě či severní Americe mají mnoho co dohánět, nemluvě samozřejmě o Česku. Už citovaná aktivistka se strefuje do černého, když píše, že Palestinci tak dávají šach mat všem bigotně smýšlejícím. Lidé v západních zemích, které se považují za ty nejpokrokovější a nejtolerantnější na světě a dávají to na odiv svojí bohatou duhovou vlajkovou výzdobou, se mají od Hamasu ještě mnoho co učit.

Kdyby to někdo náhodou nepochopil, článek je samozřejmě ironie. 😊

Šest zabijáckých aplikací Západu a ztráta víry v sebe sama

 

Žádná civilizace předtím nikdy nedosáhla takové dominance, jako ta západní nad zbytkem světa. Jak je možné, že Západ dokázal dosáhnout takového pokroku, o jakém si ostatní civilizace mohly nechat jen zdát? Anebo jinak, co Západ měl a ostatním civilizacím se naopak nedostávalo? Bezprecedentnímu postavení Západu se věnuje britsko-americký historik ve své knize Civilizace.

Impozantní vzestup Západu

Dominantní vliv západních zemí ve světě nebyl zdaleka samozřejmostí. V historii lidstva jde naopak o anomálii. Ještě v 50. letech 16. století srovnával s obavami vlámský diplomat Ogier Ghiselin de Busbecq, muž, co přinesl tulipány z Turecka do Nizozemí, roztříštěný evropský stát s obrovským bohatstvím Osmanské říše. Ještě v roce 1683 ohrožovali Turci Vídeň a až poté začala jejich říše velmi pomalu ustupovat zpátky směrem do Malé Asie.    

Současná Čína měla přinejmenším donedávna pověst statické civilizace alergické na inovace. Nebyla to ale vždy pravda. Čína se mohla pyšnit řadou vynálezů už dávno před Evropou. Mechanické hodiny vznikly v Číně na konci 11. stol stejně jako knihtisk. Ještě dříve užívali Číňané papír, včetně papíru toaletního. Na začátku 15. století se mohl čínský císař Yongle pochlubit obrovským úspěchem – mořeplavbou. Loď, kterou měl čínský admirál a mořeplavec Čeng Che byla pětkrát větší než Kolumbova Santa María. Čínský mořeplavec pronikl až k Rudému moři a břehům východní Afriky. Když ale tento čínský císař s obrovskými ambicemi zemřel, nejenže ustaly i další námořní výpravy, ale od r. 1500 byla stavba lodí s více než dvěma žerděmi dokonce trestaná smrtí. Přesné důvody upuštění od dalších plaveb neznáme. Mohlo se jednat o fiskální potíže, politické rozepře, příliš nákladnou válku nebo konfuciánský odpor k podivnostem, jako byly věci přivezené z dalekých krajin (např. žirafy od sultána).

Vzestup, který Západ zažil v uplynulých pět seti letech byl bezesporu impozantní. V roce 1500 kontrolovaly budoucí západní velmoci 10 % zemské pevniny a měly 16 % světového obyvatelstva. Zdaleka největším městem světa byl tehdy Peking s 600-700 tisíci obyvateli. Pro srovnání, jediným městem v Evropě schopným aspoň trochu konkurovat, byla v té době Paříž s 200 tisíci obyvateli. Londýn byl tehdy vcelku malým městem s pouhými 50 tisíci obyvatel. 

O čtyři sta let později, v roce 1913, v předvečer první světové války, už byla situace diametrálně odlišná. Západní velmoci kontrolovaly 58 % zemského povrchu. O něco více než čtvrtina obyvatel světa žila v mateřských zemích (26 %) a dalších 31 % žilo na území v držení západních velmocí, které tak měly vliv na životy šesti z deseti obyvatel na Zemi. 

Zde není možné nezmínit jednu spornou věc týkající se metodologie. Niall Ferguson počítá mezi západní země i Rusko, které z mnoha důvodů (kulturních, politických…) nelze považovat za součást Západu. V každém případě to ale na dominanci Západu to nic neměnilo.  Koneckonců i sám Ferguson si samozřejmě uvědomuje spornost takového zařazení, nicméně tvrdí, že SSSR je možné považovat za produkt západní civilizace stejně jako USA. Ideologie SSSR měla stejně viktoriánský původ jako nacionalismus.

Síla zabijáckých aplikací

Na otázku zmíněnou na začátku, tedy proč se druhá polovina druhého tisíciletí po Kristu nesla ve znamení vzestupu západních mocností, nabízí Niall Ferguson jednoznačnou odpověď: Je to následujících šest zabijáckých aplikací, které umožnily Západu půl tisíciletí dominovat celému světu:

Soutěž(ivost): Decentralizace ekonomického i politického života znamenala vzestup národních států i kapitalismu.  Účelem plaveb kolem Afriky nebylo na rozdíl od Číny získávání symbolických darů, hlavní motivací bylo dostat se před rivalské velmoci. Zatímco Čína byla jednotná, fragmentace Evropy byla dobrým předpokladem pro větší soutěživost. Nutila malé země k tomu, aby dělaly věci co nejlépe a efektivněji. I války mezi lety 1500-1700 mezi Evropskými státy se ukázaly jako prospěšné, protože umožňovaly inovace vojenských technologií. Čeng Che zůstal dlouho zapomenutý, záznamy jeho plaveb byly zlikvidovány v r. 1551, nyní je ale v Číně opět hrdinou. 

Věda: Díky vyspělosti západní vědy vítězil Západ ve „střetu civilizací.“ Ani tato vyspělost nebyla vždy samozřejmostí. V r. 859 vznikla v marockém městě Fez první univerzita, perský matematik  Al-Chorézmí stál kolem r. 820 u zrodu algebry. Také první experimentální vědec byl muslim -  ibn al Haytham vyvrátil dosavadní přesvědčení, že vidíme proto, že oči vypouští světlo. Západ může vděčit muslimskému světu za mnohé z objevů v oblasti kartografie, medicíny, filosofie i zmíněné matematiky. Evropa před r. 1500 sice byla dle Fergusona údolím slz, ale ne ignorance. V 11. století došlo k objevu polyfonie, dále pak byl významný objev experimentálnní metody, za kterým stál Robert Grosseteste, na něhož pak navázal Roger Bacon. Všechny přelomové objevy v 17. století se odehrály v Západní Evropě.   

Opravdový zlom v oblasti vědy a obecně celého evropského myšlení nastal na konci 17. století. Ve stejné době, kdy se konečně podařilo zatlačit Turky zpět, vydal Newton svá principia a tři roky na to vydal Locke Druhé pojednání o vládě.  Problémem muslimů nebyl nedostatek soutěže – vedle Osmanů byly v oblasti, kde převládal islám, mocné dynastie Safavidů a Mughalů. Západ však dokázal lépe zužitkovat vědecké objevy ve vojenství. Převaha nad Orientem byla záležitostí síly mozku stejně jako palebné síly.

Vraťme se ale ještě o pár století zpátky. Neméně přelomový byl už v 15. století vynález knihtisku. Rozšíření této nové technologie mělo zásluhu na tom, že uspěla reformace. Evropský knihtisk měl na rozdíl od Číny pohyblivé kovové litery a také větší kapacitu. Nikdo neměl ve své době větší prospěch z vynálezu knihtisku než Martin Luther. Během pár let byly jeho spisy rozšířené po celé Evropě.

16. a 17. století byly pro Evropu revolučními svojí řadou vědeckých objevů, které do té doby neměly precedens. K největšímu pokroku došlo v oblasti filosofie mezi lety 1530 – 1789. Ferguson napočítal 29 přelomových momentů. V tomto případě mají problém ti, kdo kritizují eurocentrismus jako odporný předsudek. Vědecká revoluce je totiž eurocentrickou záležitostí. 80 % osobností pocházelo z šestiúhelníku mezi městy Glasgow, Kodaň, Krakov, Neapole, Marseille a Plymouth.

O žádném takovém pokroku nemohla být v muslimském světě ve stejné době ani řeč. Už na konci 11. století byla řecká filosofie zavržena prominentními muslimskými kleriky jako byl Abu Hamid al-Ghazali jako neslučitelná s koránem. Studium antické filosofie bylo omezeno, knihy páleny a tzv. volnomyšlenkáři byli pronásledováni. Zatímco západní univerzity rozšiřovaly rozsah své učenosti, naopak madrasy se soustředily čím dál více na teologii.

Muslimský svět také dlouho odolával knihtisku. Sultán Selim dokonce v dekretu z r. 1515 hrozil smrtí každému, kdo by využíval knihtisk. Muslimský svět tak vlastní vinou uzavřel přijímání nejnovějších vědeckých objevů. Niall Ferguson poznamenává, že pokud byla vědecká revoluce vytvořená sítí, pak Osmanská říše byla fakticky „offline.“ Turci zaspali více než dvě století a velmi morbidně působí skutečnost, že jedinou knihou přeloženou do blízkovýchodní řeči byla lékařská kniha o léčbě syfilitidy. Knihtisk byl v Osmanské říši zavedený až v r. 1727. Až v roce 1838 vláda Osmanské říše ve své zpráva uznala důležitost západních znalostí s odůvodněním, že náboženská znalost slouží ke spasení ve světě, který má přijít, věda má sloužit ke zdokonalení člověka v tomto světě.

Osvícenství znamenalo rozšíření vědecké revoluce ve dvou ohledech: Rozšíření gramotnosti. Např. ve Francii byla v 80. letech 17. století gramotnost mezi muži jen 29 %, o sto let později už téměř polovina – 47 %.  Druhou věcí byl rozvoj společenských věd. Hlavním zájmem osvícenských myslitelů totiž nebyly přírodní, nýbrž spíše společenské vědy.

Zatímco v 16. století bylo osmanské dělostřelectvo pro Evropu velkým problémem, vše se začalo měnit o století později. Přesné střelné zbraně byly jedním z klíčových a skutečně doslovných výdobytků této „zabijácké aplikace.“ Za zlepšením balistiky stál v první polovině 18. století anglický matematik a vojenský inženýr jménem Benjamin Robbins, jehož kniha New Principles of Gunnery byla žádaná po celé Evropě. Její německý překlad si vyžádal i sám pruský císař Friedrich Veliký. Paradoxní na celé věci je, že Robins sám byl kvakerem, který užívání násilí sám odmítal.

Evropská artilerie se stala pohyblivější a efektivnější. Propast mezi Evropou a Osmanskou říší se nadále zvětšovala. Ještě v roce 1807 nasazovali Turci proti nepřátelským lodím staré kanony využívající kamenné koule.

Posun se projevil během několika desetiletí. Zatímco ještě v roce 1683 přišli Turci k Vídni, aby ji oblehli, v roce 1757 přišel turecký diplomat Ahmed Resmi Efendi se svým poselstvem do metropole habsburské říše, ale kvůli tomu aby se od ní učil. Po 153 dnech pobytu zanechal 253 stran rukopisu. Nebylo možné zastírat, že Turecko bylo v úpadku, což se projevovalo na postupné ztrátě území na Balkáně i jinde. Turecko přistoupilo po první světové válce k sekularizaci a snažilo se napodobit Evropu. Zavedený byl striktně nenáboženský stát, latinka a gregoriánský kalendář.

Jak ale Ferguson jedním dechem, nyní se trend obrací. Turecko směřuje k islamismu a „neoosmanské“ zahraniční politice. Dnes to platí ještě více než v době napsání této knihy. Novou „Vídní“ coby výspou Západu se stal Izrael, země inovací. Mezi lety 1980-2000 si židovský stát zajistil 7652 patentů, kdežto všechny arabské země jen 367!

Otázkou ale je, zda si udrží Západ své vedoucí postavení. Mezera se začíná tenčit. Jako ohrožení je třeba vnímat jaderný program Íránu a zvláště Pákistánu s bezskrupulózním Abdul Kádir Khanem, šiřitelem nukleárních zbraní. Trend se projevuje i v jiných ohledech. Bylo by obrovskou chybou si myslet, že stále platí, že to, co se vymyslí v Kalifornii, se bude vyrábět v Číně. Mnohé se navíc od vydání Fergusonovy knihy změnilo. Čína už pouze nekopíruje a nevyrábí to, co se vymyslelo v Kalifornii. Sama se začíná dostávat na technologickou špičku  a v posledních dvou letech sesadila USA v počtu ročních žádosti o patenty. Za posledních 20 let stoupl počet čínských žádostí 200násobně!

Vlastnická práva: Podle Fergusona by se dala formulovat otázka ještě jinak: Může nezápadní stát opravdu těžit z přebírání západních technologií, když nepřebere také třetí  z vítězných receptů Západu – právo na svobodný majetek, vládu práva a opravdu zastupitelskou vládu?

Svobodné vlastnictví je třetí ze zabijáckých aplikací. Rozdíl dobře vyniká při srovnání španělských a britských kolonií v Americe. Politický systém vzniklý v anglosaském světě stojí na právu na soukromé vlastnictví a s ním spojeným právem vlastníků na vlastní reprezentaci. Proč byly anglosaské státy donedávna výrazně vyspělejší? Španělé přišli plundrovat zlato, když našli doslova hory stříbra v Mexiku a Peru. Naproti tomu lidé v anglických koloniích žádné velké nerostné bohatství neměli a věděli, že mají před sebou mnoho let dřiny. Rozdíl v ekonomické vyspělosti tedy nebyl daný podnebím ani zeměpisnou polohou.

S myšlenkou zastupitelské vlády, vlády práva přišel John Locke, který tvrdil, že „kde není právo, není svoboda“, čímž ovlivnil americkou revoluci, přestože před r. 1776 jeho Pojednání o vládě vyšlo pouze jednou. Zatímco v r. 1640 už mělo osm anglických kolonií své zastupitelské sbory, v Latinské Americe nic takového nebylo. Simon Bolívar, osvoboditel velké části Latinské Ameriky ze španělského jha, byl doživotní diktátor, protože, jak stálo v Cartagenském manifestu, lidé prý nebyli schopní plně uplatňovat svá práva, protože prý postrádali ctnosti, které charakterizovaly opravdového republikána.

Společnosti v převážně „bílých“ anglických koloniích byly tvořené mnoha vlastníky půdy. Byly společnostmi obchodníků a farmářů oddanými náboženské i politické svobodě. Platilo to vedle dnešních USA např. i pro Kanadu či Austrálii. Naproti tomu španělské kolonie měly obrovské plantáže s úzkou elitou, závislou na práci domorodců. Anglický model založený na majetkových právech a demokracii fungoval lépe, než model založený na koncentraci velkého množství majetku v rukou několika lidí a autoritářství.

Vadou na kráse americká revoluce byla z dnešního pohledu skutečnost, že byla vedená lidmi, co vlastnili otroky. I pro Johna Lockeho bylo vlastnictví otroků tak důležitou součástí kolonialismu jako vlastnictví půdy - článek 110 Funamental Constitutions. XLV dokonce obsahoval zmínku o zákazu učit otroky číst a psát!

Medicína: Čtvrtá zabijácká aplikace zabijáckou vlastně není, což přiznává i sám Ferguson. Naopak pomohla na celém světě výrazně prodloužit průměrnou délku života. V roce 1800 byla průměrná délka života 28,5 roku, v  roce 2001 už to byl více než dvojnásobek – 66,6 let. Už v předvečer první světové války se podařilo v Evropě vymýtit tyfus a choleru. Prospěch z pokroku v oblasti medicíny neměly v průběhu 200 let jen nejvyspělejší často koloniální země, ale i jejich kolonie. Téměř ve všech státech Afriky a Asie se začala délka života prodlužovat už před koncem koloniální nadvlády.

Testovací místo pro západní medicínu se stala koloniální Afrika, nazývaná někdy pohřebiště bělochů, která se navíc potýkala s vysokou dětskou úmrtností u domorodců. Doktoři bez hranic začátku 20. století byli Francouzi, kteří zavedli na příkaz generále Roumea v r. 1905 systém bezplatné péče pro domorodce v západní Africe. Něco, co neměli ani ve Francii samotné. Francii a její civilizační misi může velká část Afriky vděčit za pokles výskytu neštovic, malárie.

První světová válka byla dobou, kdy Evropa užila zabijácké aplikace proti sobě. Průmyslová ekonomika napomáhala destrukci a svoji roli sehrála i samotná medicína. I tento konflikt přispěl k dalšímu rozvoji na poli medicíny, ať už jde o transplantaci kůže či pokusy o transfuzi krve. Britští vojáci byli v té době poprvé očkováni proti tyfu a zranění dostávali protitetanové injekce.

Všechny výrazné objevy v oblasti medicíny se v 19. a 20. století uskutečnily v Evropě, případně Severní Americe.

Konzumní společnost: Průmyslová revoluce by se nerozvinula a nerozšířila, pokud by zároveň nevznikla konzumní společnost. A aby mohla konzumní společnost vůbec existovat, musela existovat jednak nabídka vylepšujících technologií a poptávka po větším množství, lepšího a levnějšího zboží. Často se přehlíží, že dělník byl zároveň konzumentem. Ferguson dodává že je to aplikace, kterou si i další civilizace přály „stáhnout“. Ani komunistická zřízení nemohla její důležitost jen tak ignorovat. Kdyby se studená válka zvrhla v horkou, SSSR by jí nejspíše vyhrál. Problém SSSR byl v tom, že USA nabízely mnohem atraktivnější verzi občanského života. Plánování nedokázalo splnit touhy milionů spotřebitelů. SSSR by lidé možná odpustili, že nedokázal dělat barevné televize či mikrovlnné trouby, ale ne to, že v „ráji dělníků“ nedokázali vyrobit pořádný džíny. Nedokázali okopírovat džíny tak, jako atomovou bombu.

Pro průmyslovou revoluci platilo, že technologická inovace pobízela nabídku a poptávku řídila touha lidí po oblečení. Proč zrovna v Británii začala průmyslová revoluce? Bylo tomu tak proto, že práce zde byla dražší než jinde. Ve srovnání s Londýnem byla v Paříži cena práce poloviční, v Miláně čtvrtinová. Druhým předpokladem byla větší dostupnost uhlí. Podnikatelé měli větší motivaci pro technologickou inovaci.

Přes počáteční špatné podmínky dělníků postupně rostla životní úroveň. I během krize ve 30. letech došlo k rozšíření nových aut a rozhlasových přijímačů. Objevili se také producenti nabízející nové věci – DuPon (nylon) Revlon (kosmetika), Procter a Gamble(Dreft mýdlový prášek), RCA (rádio a televize) a IBM (počítací stroje). Kapitalismus nebyl fatálně zkažený a už vůbec ne mrtvý. Jen obětí špatného řízení. Viníci byli centrální bankéři, kteří nafoukli burzovní bublinu.

I levicový filosof a bývalý spolubojovník Che Guevary Regis Debray musel uznat, že „v rockové hudbě, videích, modrých džínách, fast foodech, zpravodajských kanálech a televizních satelitech je více moci než v rudé armádě.“ Konzumní způsob života byl smrtelnou hrozbou pro sovětský systém, byl založený na trhu, proto také komunistický systém nemohl dopřát československým studentům džíny a rock´n´roll. Touhu po západním způsobu života a zboží však nebylo možné v komunistických zemích potlačit.

Další problém východu byla nízká produktivita. Některé podniky snižovaly hodnotu surovin, které zpracovávaly, jak varoval F.A. Hayek: Při špatné absenci nízkých cen bývají zdroje špatně přerozdělené.   Zkorumpovaní představitelé omezovali výkon, aby maximalizovali nedovolené zisky. Dělníci předstírali práci a ředitelé předstírali, že jim platí. Úroveň spotřeby na osobu dosahovala v SSSR zhruba čtvrtinové úrovně té americké a srovnatelná byla tak přinejlepším s Tureckem. Vysoké ceny ropy v 70. letech minulého století pouze odložily popravu sovětského systému. O dekádu později však neměl východní blok nic jiného než dluhy v tvrdých měnách a v roce 1989, resp. 1991 se pak celý zhroutil jak domeček z karet.

Průmyslová revoluce a konzumní společnost byly především o způsobu oblékání. Rozšíření západního způsobu oblékání bylo známkou rozšíření západního způsobu života. Naopak odpor k západnímu způsobu oblékání v muslimském světě je známkou obrody islámu. Na tom, co mají lidé na sobě, opravdu záleží.

Pracovní etika: Jakýsi nejmenovaný čínský sociální vědec vyjádřil celkem lapidárně své zjištění, proč Západ má navrch: Důvod je třeba hledat v křesťanství a jeho morálce, která umožnila nástup kapitalismu a demokracie. Max Weber přišel se slavnou tezí, že ekonomický vzestup byl jedním z nezamyšlených produktů reformace. Zatímco ostatní náboženství měla zdůrazňovat odmítnutí světa (mnišský způsob, poustevnictví atd.), protestantismus viděl v průmyslu a šetrnosti nový projev tvrdě pracující zbožnosti. Neúnavná práce byla známkou toho, že dotyčný patřil k vyvoleným. Po většinu času lidé pracovali, aby mohli žít, protestanti kalvínského směru měli žít proto, aby pracovali. Jenomže jeho teze měla značné trhliny. Weber však nevěnoval pozornost úspěšným katolickým podnikatelům v Belgii či Francii.

 V jednom měl ale Weber pravdu. Lidé v katolických zemích na tom byly ještě v roce 1940 o 40 % hůře než v protestantských a kolonie protestantských zemí na tom byly také lépe, než zámořské državy katolických velmocí. Individuální zbožnost spojená se čtením Bible povzbuzovala gramotnost a knihtisk, což nepochybně přispívalo i k ekonomickému růstu. Kolonie s působením protestantských misionářů měly obecně lepší ekonomické výsledky. Kdekoli působili protestantští misionáři, šířili také gramotnost. To samé ale nelze říct o katolických šiřitelích víry od dob protireformace do 2. Vatikánského koncilu.

Na náboženství také záleží: V Číně zapříčinila konfuciánská etika stability stagnaci říše středu a síla muslimských imámu a mulláhů znemožnila jakoukoli vědeckou revoluci v muslimském světě. Protestantismus přiměl Evropu pracovat, ale i šetřit a číst.

V roce 2007 uspořádal Chu Tin Tchao politbyro týkající se otázek náboženství. 14. ÚV Komunistické strany obdržel na setkání zprávu, kde byly zveřejněny tři požadavky ekonomického rozvoje: Vlastnická práva jako základ, právo jako záruka a morálka jako podpora – ve všech případech se jednalo o základy západní civilizace.

Díky šesti zabijáckým aplikacím se Západ stal na několik částí nejmocnější částí světa. Ostatní části světa začaly tyto aplikace „stahovat.“  Růst moci ČLR – už na začátku tisíciletí předehnala Japonsko a Německo a podle odhadů měla dohnat její ekonomika svojí velikostí USA v roce 2014. Expanze ČLR – investicemi např. do infrastruktury výměnou za pronájem zdrojů surovin

Mahátma Gándhí měl kdysi zlověstně prohlásit, že Západ je svoji vyspělostí schopný zničit sám sebe, jen třeba počkat. Byla tady řada myslitelů (Vico, Toynbee Spengler), kteří tvrdili v různých obměnách, že každá civilizace jako živý organismus. Provází ji vzestup, vrchol a pak i postupný úpadek. Je ale na místě fatalismus? Ferguson takovou myšlenku odmítá, když tvrdí, že konce říší zpravidla přichází nepředvídatelně, jako tomu bylo u říše Inků, francouzské monarchie v 18. století, britského impérium nebo Sovětského svazu. Dějiny nemají cyklický, ale nahodilý průběh. Hlavní poučení, které bychom si měli vzít z této knihy je, že hrozba Západu – není v islamismu ani v Číně ale v nedostatku víry v civilizaci, kterou jsme zdědili po našich předcích.

Úpadek víry v sebe sama

Více než v době vydání knihy v roce 2011 můžeme pozorovat na jedné straně úpadek dominantního Západu na konec světa a naopak vzestupu zbytku. Symptomy jsou patrné v několika ohledech: Asi nejvýmluvněji se slábnoucí vliv projevuje po stránce (makro)ekonomické. V rámci celkového světového HDP, čím dál větší kus ze světového koláče ukrajuje „zbytek“ v čele s Čínou a dalšími převážně asijskými velmocemi. Už nyní v roce 2021 je podle odhadů Mezinárodního měnového fondu i Světové banky v rámci HDP přepočteného na paritu kupní síly největší ekonomikou Čína, druhou jsou USA a třetí je s velkým odstupem Indie.

Dále je velmi zřetelný pokles vojenské moci, který můžeme vidět na postupném vyklizení pozic USA na Blízkém východě. Donald Trump pokračoval v tom, co můžeme sledovat od doby úřadování jeho předchůdce. USA už nehodlají být „světovým policajtem.“ Dílo dokončil Joe Biden svým stažením z Afghánistánu, kde se poměry navrátily před 11. září 2001 a moc nad drtivou většinou území převzal znovu Taliban.  A co Evropa? Ještě více platí výše zmíněné o evropských zemích, jejichž nízké výdaje na zbrojení jsou dlouhodobým problémem, který dlouhodobě budí na americké straně nelibost. Z členských zemí plní 2 % HDP požadovaná v rámci NATO jen menšina zemí. Jmenovitě jsou to Spojené království, Polsko, Rumunsko, tři pobaltské země, Turecko a Řecko. Je navíc dlouhodobě známo, že poslední dva „spojenci“ z NATO tak činí především z důvodů vzájemných ne zrovna přátelských vztahů. Belgický politik Mark Eyskens vyjádřil už v lednu roku 1991 těsně před zahájením operace Pouštní bouře situaci Evropy lapidárně: Evropa je ekonomický obr, politický trpaslík a vojenský červ. S poklesem významu Evropy a také USA musí samozřejmě klesat i politický význam Západu jako celku.

Třetím významným projevem je celosvětový demografický trend, který je také jednoznačný. Podílu obyvatel žijících v západních zemích na celosvětové populaci klesá. S tím je spojená jednak nízká porodnost a v neposlední řadě i zvyšující se podíl lidí původem z nezápadních zemí v Evropě, Severní Americe či Austrálii.

Za vůbec největší problém lze ale považovat právě zmíněný nedostatek víry ve vlastní civilizaci v těch nejvýznamnějších západních zemích. Současnou situaci dobře shrnul anglický komentátor Ben Sixsmith ve svém výroku, že „místo Coca-Coly teď Spojené státy exportují svoje neurózy“.

Dalším ze symptomů úpadku je totiž zahleděnost kulturních elit do vlastních minulých hříchů spojených s rasismem a koloniální minulostí, která postihla zejména anglosaskou oblast. V akademické a kulturní sféře na obou stranách Atlantiku začal převažovat důraz na poukazování na skutečné či domnělé zločiny kolonialismu či dřívější rasismus a bílá dominance, která má být příčinou všech významných problémů. Viz loňské násilnosti v rámci hnutí Black Lives Matter a s tím spojené strhávání soch, které měly být dle protestujících aktivistů spojené s rasismem nebo koloniální minulostí. Mezi sochami byli i zakladatel skautingu Baden Powell či Winston Churchill, který má nezpochybnitelný podíl na porážce nacistického Německa hlásajícího nezpochybnitelně rasistickou ideologii. Ze společenské místnosti na oxfordské univerzitě byl na základě hlasování nedávno sundaný portrét královny Alžběty II. s poukazem na její údajný podílu na kolonialismu. Ohlasy na tuto vlnu se objevily i v Česku v podobě pomalované sochy Winstona Churchilla. Uvedl jsem jen pár příkladů z mnoha. Zvláště v Číně a jiných zemích s autoritativním či totalitním režimem se musí škodolibě smát nad tím, jak Amerikou, která se ještě nedávno snažila šířit demokracii do dalších zemí světa, zmítá vlastní sebemrskačství a nenávist vůči vlastní zemi. Za takové situace nemůže americká, potažmo západní soft power zůstat beze šrámů a nemůže si uchovat moc civilisace, která nejenže neuznává svoje vlastní kvality, nýbrž dokonce sama sebou pohrdá.

V závěru Ferguson zmiňuje jako problém i úpadek religiozity v západních zemích. Duchovní vakuum navíc zanechává (nejen) západoevropské země zranitelné ke zlým ambicím lidí, kteří náboženskou víru mají. To vše můžeme dočíst od britsko-americký historika, který je paradoxně sám ateistou. 

Současný vývoj představuje obrovskou změnu oproti předchozím pěti set letům, kdy Západ jasně dominoval světu. Hlavním problémem je úpadek víry v sebe sama. Ano, někteří mohou dominanci Západu relativizovat a tvrdit, že všechny civilizace jsou si v určitém smyslu rovny. Jak ale k tomuto tvrzení dodává autor knihy Civilizace Niall Ferguson, tento relativismus je prokazatelně absurdní a výčet úspěchů Západu dosažených ve druhé polovině druhého tisíciletí o tom svědčí více než výmluvně.

Zamyšlení nad jedním cyrilometodějským memem

Když jsme měli teď to výročí věrozvěstů Cyrila a Metoděje, objevil se na internetu jeden meme, kde jsou oba věrozvěstové označeni za migranty z Východu, kteří přinesli naši tradiční kulturu. Přinesli nám naši tradiční kulturu a prý to vadí. Byla by to moc hezká historická paralela s migrací v dnešní době, kdyby zde nebylo potřeba vzít v úvahu několik důležitých detailů:

·         Oba migranti přišli na pozvání panovníka (hlavy státu)

·         Přišli ze země, která byla ve všech ohledech (kulturní a duchovní úroveň, ekonomická a technická vyspělost) vyspělejší, než tehdejší Velká Morava, která byla kvůli neznalosti písma přinejmenším jednou nohou ještě v pravěku

·         Oba věrozvěsti byli vzdělanější, než kdokoli z původních obyvatel tehdejší Velké Moravy a obecně celého území budoucích Českých zemí

Pokud by měla „migrace“ v roce 863 stejnou povahu jako ta dnešní, bylo by to pro Česko i jakoukoli jinou evropskou zemi jedině požehnání. Pokud by se navíc jednalo o více než dva lidi s větším vzděláním a rozhledem než měli všichni původní obyvatelé dohromady, bylo by to jedině plus. Vzhledem k tomu, kdo stojí v čele státu v Česku, by ani nevadilo, že by nebyli pozvaní hlavou státu.

Migranti z východu zpravidla přicházejí z méně vyspělých zemí.  V lepším případě se může jednat o tzv. „brain drain,“ kdy z méně vyspělých krajin přicházejí vzdělanější lidi, což může být pro přijímající vyspělejší zemi přínosem. Odliv mozků z méně vyspělých zemí ale může být pro původní země problém. Naopak alespoň v případě celé Evropy platí, že příchozí odjinud z východu mají spíše nižší vzdělání a vykonávají podřadnější profese.

Objevila se i další variace na tento mem, kde se tvrdí, že se jednalo o migranty, kteří nám vnutili svoji víru. Chtějí snad tvůrci memu srovnávat příchod dvou mužů s imigrací lidí z méně vyspělých muslimských zemí, která má výrazně masovější charakter? Srovnání úplně nesedí ani v jednom případě a co je horší, nahrává se tím na smeč pitomiovcům a lidem jim podobným. Bohužel. 

Nastal čas bavit se o zrušení přímé volby prezidenta!

Přímá volba prezidenta byla schválená v roce 2012 jako líbivé gesto vůči voličům, kteří po ní už dlouho volali. Přízeň voličů si tím ale strany nezískaly. Naopak, jak se záhy ukázalo, se tímto krokem samy střelily do nohy, a ne jednou, ale hned dvakrát.

Poprvé, když prakticky všechny významné strany s výjimkou komunistů postavily vlastního kandidáta a jejich kandidáti příliš neuspěli. Spíše silou své osobnosti, než zásluhou svých stran uspěli pouze Miloš Zeman z marginální SPOZ a Karel Schwarzenberg z TOP 09. Kandidáti těch dalších stran pohořeli. Nejostudnější debakl utrpěl Přemysl Sobotka, který skončil se směšnými 2,46 procenty těsně předposlední před Janou Bobošíkovou. Letos už prakticky žádná parlamentní strana svého kandidáta nenavrhla.

Podruhé, když všichni ti, kdo zvedli ruku pro, nedomýšleli další důsledky. Až na světlé výjimky si neuvědomovali, že přímá volba posílí mandát prezidenta, jehož pravomoci dané Ústavou jsou slabé. Přímo zvolený prezident dobře ví, že mandát od voličů má mnohem větší sílu, než mandát od poslanců a senátorů. Dalo se čekat, že takto volený prezident bude s ústavou nakládat velmi „kreativně“ a posune parlamentní systém směrem k poloprezidentskému.

Síla povrchního dojmu

Voliči mají, co chtěli.  Dostali o jedny volby navíc, které jsou schopné vyvolávat mezi voliči největší emoce. Ano, podle ústavy má být těžištěm moci parlament, nicméně funkce prezidenta má v očích většiny Čechů obrovskou prestiž a vážnost. Československo si jako jediná ze zemí východního bloku zachovalo funkci prezidenta. Je jí přikládaný význam přesahující skutečné pravomoci svěřené hlavě státu. Svědčí o tom i účast 66,6 % (ano, opravdu měla tři šestky), která byla mimochodem o téměř šest procent vyšší, než při posledních parlamentních volbách. Při rozhodování voličů hrají klíčovou roli emoce a povrchní dojem.

Kdyby se měli voliči rozhodovat podle toho, jaké pravomoci přikládá prezidentovi Ústava ČR, Drahoš by měl nad Zemanem jasně navrch. Představa, že by se většina voličů rozhodovala takto racionálním způsobem, ale patří do říše sci-fi. Čeští voliči nechtějí žádného kladeče věnců, který při významných výročích občas pronese k národu něco moudrého. Letošní volby ukázaly podobně jako ty minulé poptávku po silných a charismatických vůdcích. Můžeme vyrukovat s tím, že prezident Zeman mnohokrát záměrně lhal, byl vulgární a xkrát spojený s různými pochybnými kauzami? A že je Miloš Zeman ve skutečnosti intelektuál, který si nasazuje masku lidového baviče, ale obyčejnými nevzdělanými lidmi pohrdá?  To je všechno pravda. Vliv na rozhodování u lidí, které politika jinak nezajímá a kteří představují pomyslný jazýček na vahách, to ale nemůže mít prakticky žádný.  

Nejistý a rozpačitý dojem je pro nerozhodnuté voliče ještě horší, než kdyby kandidát porušil během debaty pět přikázání z Desatera. Stalo se to, čeho jsem se nejen já obával. Zvláště na Primě, která nepokrytě stranila formátem diskuse i výběrem témat muselo Drahošovo vystoupení vyústit v Černobyl jeho předvolební kampaně. Drahoš působil vedle sebejistého Miloše Zemana jako nejistý studentík nesměle se hlásící o slovo. Hrálo se o voliče, které jinak politika nezajímá a soudí podle povrchního dojmu. Jak je ale mohl oslovit člověk, který bohužel nebyl schopný formulovat jasný a širší veřejnosti srozumitelný názor? Nijak.  

Přímá volba představuje v našem ústavním systému cizorodý prvek. Jak negativně dokázala ovlivnit politickou atmosféru v naší zemi, ukázaly obě dosavadní volby i způsob, jakým byla vedena vedená kampaň vítězného kandidáta. Žádný problém přímá volba nevyřešila a naopak spoustu nových přinesla. Co s tím? Pokud není reálné obnovení konstituční monarchie, nezbývá, než pokusit se zařadit zpátečku a volat po znovuzavedení nepřímé volby. 

Hon na Fischera: Liberální bouře ve sklenici vody

Jen drobná poznámka pro začátek: Kdykoli budu v tomto článku hovořit o liberálech, myslím tím současné sociální, levicové či progresivní liberály. Všechny zmíněné přívlastky značí v podstatě to samé. Nebudu zde mluvit o klasických liberálech, kteří jsou názorově úplně někde jinde, než ti předchozí zmínění.

 Americký konzervativní myslitel William F. Buckley měl kdysi údajně říct, že „liberálové tvrdí, že chtějí naslouchat jiným názorům, pak jsou ale šokováni a uraženi, když zjistí, že existují jiné názory.“ Takovou „srážkou“ s úplně odlišnými názory se stal pro českou liberální bublinu dva týdny starý záznam besedy s Pavlem Fischerem, která se uskutečnila v Katolickém domě v Blansku. Byli velmi překvapení tím, že tento prezidentský kandidát jako aktivní katolík odmítá genderovou ideologii (podobně jako liberály jinak vychvalovaný papež František) a není rozhodně nijak nadšený z aktivismu za tzv. práva sexuálních menšin.

A hned byl oheň na střeše. Pavel Fischer by nejmenoval za soudce homosexuála a pro mě se tímto stal nevolitelným. Jeho homofobní názory nepatří do 21. století. Takové byly časté výkřiky mnohých ochránců lidských práv, kteří začali bít na poplach. Pavel Fischer se následně mnohokrát za své výroky omluvil. Na nějaké omluvy se ale u nekompromisních bojovníků za toleranci nehraje.

Mediální hon na Pavla Fischera kvůli jeho výrokům o nejmenování homosexuálů ústavními soudci je z rodu těch, které jsou založené na výrocích vytržených z kontextu.  Na pranýři se tento prezidentský kandidát octl mezi společensky liberálně založenou částí společnosti především kvůli následujícímu výroku: „Já tam můžu jmenovat pedofila nebo homosexuála, který žije v partnerství, nebo lesbu, která žije v partnerství, aby to bylo vyrovnané. Tak takového člověka já bych tam nikdy nejmenoval. Protože Ústavní soud je poslední instancí, která o těchhle věcech rozhoduje.“

Z těchto možná trochu nešikovně řečených výroků ale rozhodně nevyplývá, že by nejmenoval příslušníka některé sexuální menšiny jako spíše to, že skutečnost, že je někdo homosexuál žijící ve vztahu, pro něho nemůže být důvodem k tomu, aby někoho jmenoval do takové funkce („aby to bylo vyrovnané“). Nehodlá nikoho jmenovat ústavním soudcem jen proto, aby zde měli zastoupení i praktikující homosexuálové, kteří zde budou prosazovat svoji politickou agendu.

Ústavní soud má částečný vliv na podobu české legislativy a některá jeho rozhodnutí jsou tedy ve své podstatě rozhodnutí spíše politická než soudní. Politické smýšlení může být jednou ze skutečností, k nimž může prezident při jmenování ústavních soudců přihlédnout. Je na tom snad něco nepochopitelného? Společensky liberálně smýšlející prezident málo pravděpodobně jmenuje ústavního soudce smýšlejícího konzervativně a naopak, jako by tomu bylo např. v případě Pavla Fischera, pokud by s stal prezidentem.

Soudě dle výroků některých bojovníků s nenávistí je nyní Pavel Fischer vyvrhel, absolutní zlo ležící někde mezi Tomiem Okamurou a Adolfem Hitlerem, pro jehož názory není v moderní a správně smýšlející pokrokové společnosti 21. století místo. Takový člověk by podle nich neměl vůbec kandidovat a veřejně vyslovovat své názory. Odstoupení z kandidatury je to nejmenší, co je od takto se provinivšího možné očekávat.

Pavel Fischer není první ani poslední, kdo se stal obětí takového honu. Tim Farron, dnes už bývalý šéf britských liberálů, by mohl vyprávět o tom, jaké to je byť jen náznakem zapochybovat o pro liberály správných názorech. V 18 letech se stal Tim Farron evangelikálním křesťanem a jeho touha pomáhat slabým a znevýhodněným jej přiměla vstoupit do řad Liberálních demokratů. Muselo ale samozřejmě dojít na to, co si myslí o potratech či právech homosexuálů. Na otázku, zda považuje homosexuální sex za hřích odpověděl vyhýbavě, že všichni jsme hříšníci a on nemá právo nikoho odsuzovat. Taková odpověď ale samozřejmě nepomohla. Tim Farron dostal cejch toho, co považuje homosexuální styk za hřích. Dále na něj média vyhrabala starý rozhovor pro Armádu spásy, kde prohlásil, že je proti potratům. Svým prohlášením o tom, že je příznivcem diverzity a v podstatě i „pro choice“ si také nepomohl. Nezbylo mu proto nic jiného, než odstoupit, protože neviděl možnost, jak zůstat věrný své víře a přitom být lídrem liberální strany v Británii 21. století.

Možná nastal čas proto, aby se přinejmenším ti radikální (společenští) liberálové od Aljašky, přes Česko až po Austrálii vážně zamysleli nad tím, zda jsou vůbec ještě ochotní připustit, že může existovat pluralita názorů a diskutovat s lidmi s odlišným smýšlením. Anebo aby jasně řekli, že v novém a lepším světě není pro jinak smýšlející místo, jelikož reakční názory jsou odsouzeny k úplnému zániku.

Na netoleranci mnohých liberálů nedávno upozornil Fareed Zakaria, kterého rozhodně nelze řadit mezi konzervativce. V reakci na nepokoje při projevech konzervativců na amerických univerzitách řekl, že přestože si liberálové myslí, že jsou tolerantní, často nejsou. Univerzity se podle něho zdají být oddané všem druhům diverzity, kromě intelektuální diverzity a konzervativní hlasy a postoje jsou úplně umlčovány. Upozornil také na to, že slovo liberál v pravém slova smyslu je odvozováno z latinského kořene, který se vztahuje ke svobodě. V srdci liberální tradice západních zemí stála svoboda projevu. To od počátku znamenalo ochranu a naslouchání projevů, s nímž nesouhlasíte. Trefně také poukázal na to, že pocit morální nadřazenosti brání liberálům slyšet jiné názory.

Pro české liberály se ještě nabízí ještě jedno zamyšlení - nad tím, zda právě oni nepřeceňují sílu své bubliny. Ani v parlamentních volbách nejsou strany lovící výlučně společenské liberály příliš úspěšné a pokud ano, mají velmi omezenou parlamentní životnost, viz Unie svobody a Strana zelených. Městští společenští liberálové dnes zabloudili k TOP 09, která kdysi měla být údajně opravdu konzervativní stranou a ke „kyberanarchistickým“ pirátům. Konzistentní liberálové jsou ve společnosti relativně malou menšinou. Když nemají takto zaměřené strany šanci v parlamentních volbách, kde stačí 5 % hlasů, lze o to více pochybovat, že čistě liberální kandidát bude mít šanci při prezidentské volbě, kdy je vyžadována nadpoloviční většina. Jakýkoli prezidentský kandidát musí oslovit i jiné názorové proudy.

S nynějším přístupem ale budou liberálové hledat politické spojence jen velmi těžko. Zvláště když je pro ně problémový i kandidát s jinak nevyhraněnými názory, který má navíc i díky spolupráci s Václavem Havlem k lidem z řad městských liberálů poměrně blízko.