.jpg "Michael Novak") |
| Michael Novak |
Poselství jeho nejznámější knihy Duch
demokratického kapitalismu bylo popsat ideály demokratického kapitalismu
z teologické perspektivy. Vychází z přesvědčení, že žádný jiný systém
nedokáže upokojovat lidské potřeby lépe, než právě demokratický kapitalismus
(dále též DK). Respektuje právo na život, svobodu a hledání osobního štěstí.
Zmíním zde nejdůležitější věci, které v knize zazněly.
Demokratický kapitalismus
charakterizují tři vzájemně propojené faktory: tržní ekonomika, demokratická
společnost a morálně kulturní systém, kde má důležitý vliv
židovsko-křesťanského a humanistického myšlení. V knize řeší nejprve ducha
demokratického kapitalismu, pak co zbylo ze socialismu a nakonec náboženskou
perspektivu demokratického kapitalismu.
Kapitalismus považuje nejlépe
slučitelný se svobodným a demokratickým zřízením. Naopak socialismus je
dle něho jen těžko slučitelný s demokracií, ledaže by přijal prvky
kapitalismu. Rozvoj demokratického
kapitalismu dokázal nevídané věci, dovedl lidi z chudoby. I z tohoto
důvodu kritizuje v knize katolickou církev za to, že tento vývoj nedokázala
správně reflektovat. Církev kapitalismus kritizovala a někdy vnímala podobně
negativně jako komunismus pro jeho materialistickou, světskou a
individualistickou povahu. Podle Novaka ale větší problém církve v tom, že
nepochopila morální kořeny kapitalismu. Dlouhá staletí navíc řešila věci
statické povahy a přerozdělování, ale ne klíčovou otázku produkce, tj. tvorby
bohatství.
Síla nezamýšlených důsledků
Michael Novak není zastáncem
žádné utopické křesťanské společnosti. Počítá s lidskou hříšností, která
tu bude existovat vždy. Staví se proto proti spojování kapitalismu
s náboženstvím za každou cenu. Nelze přivést „Krista na tržiště, “ tvrdí.
Pokusy nastolit Boží království ohrožují nejen svobodu, ale i křesťanství
samotné. Není možné vymýtit hřích, počítá se, že tu bude. Svobodná společnost
hřích nijak neskrývá. Představuje jeho nevykořenitelný rys. Klíčové je především nutnost zřeknout se
utopií. Odvolává se zde na Tomáše Akvinského, který tvrdí, že „Bez zkaženosti a
omylnosti by nebyl vesmír dokonalý. Kdyby neexistovaly náhodné události, bylo
by to v rozporu se záměry prozřetelnosti a nebylo by možno dosáhnout
dokonalosti.“ Jde o to přetransformovat hřích v tvořivou sílu za pomocí
nahodilých faktorů.
Právě nahodilosti hrají ve
svobodné kapitalistické společnosti klíčovou roli. Pluralistický řád stojí na
tom, že se neuzavírá ani před zlem a nahodilostmi. I díky tomu můžeme být
svědky mnoha ohromujících vynálezů a objevů. V této souvislosti mluví o emergentní
pravděpodobnosti. Znamená to, že události nejsou nevyhnutelné ani zcela
nahodilé. Pomocí inteligence lze ovlivnit pravděpodobnost úspěchu či selhání.
Úspěch však závisí i na předpokladech vymykající se lidské kontrole. Nejuvážlivější
pokusy končí někdy neúspěchem a někdy lze vděčit za úspěch náhodnému štěstí. Demokratický
kapitalismus nevznikl ani jako důsledek logické nevyhnutelnosti, ani jako
souhra náhod.
Byl to Adam Smith, který přišel
s myšlenkou, že ekonomický rozvoj je záležitostí intelektu. Nehraje roli
bohatství přírodních zdrojů, osídlení či třeba politický status země. Jakmile
přišly jeho myšlenky do praxe, vznikl systém schopný navyšovat bohatství
národů. Lidskou kreativitu podporuje systém nejvíce přizpůsobený lidské povaze.
Klíčem k bohatství podle Smithe kreativita a klíčem k tvořivosti je
„přirozený systém svobody.“ Nejlepší způsob racionalizace ekonomického systému
není v plánování shora pár osobami, ale naopak zdola posílením racionality
každého jedince.
Většina společenských revolucí
slibuje nastolit „říši světců.“ Novou morálku chce nastolit pomocí státu.
Existují dvě tradice revolučního myšlení: utopistická (zdrojem nepravosti ve
společenských strukturách – když se odstraní, zmizí zlo a ctnost bude vzkvétat)
či realistická (příčiny v lidech samých). Politická ekonomie zná dva
způsoby odstraňující hřích: „vnitřní obrácení jednotlivce“ nebo vytvoření
systému vynucujícího ctnosti násilím. DK zvolil třetí cestu. Osobní záměry
jednotlivců vedou k nezamýšleným důsledkům. Zakladatelé DK chtěli nastolit
takový řád a systém, kde by nikdo neměl dominantní postavení. Lidé jako Smith,
Montesquieu či Madison velmi střízlivě hodnotili lidskou náklonnost ke
špatnosti.
Doktrína nezamýšlených následků
je důležitou součástí demokratického kapitalismu. Ztělesňuje konzervativní
„kontraracionalistický“ směr osvícenství. Klíčovou součástí společnosti
v DK jsou výrobci a obchodníci. Výrobci a obchodníci jsou závislí na
stabilitě a zákonnosti. Hlavním prostředkem peníze. Pomáhá zde jejich neosobní
charakter. Oddělení ekonomiky od státu přispělo k uvolnění energie vzešlé z
osobní iniciativy. I ekonomickou moc lze zneužít, proto má stát donucovací
pravomoci.
Pojetí hříchu v rámci demokratického
kapitalismu je tedy takové, že sklony ke špatnosti nelze sice vykořenit,
lidské bytosti ale nejsou zkažené. Chce využít i hříšných sklonů
k dosažení dobra. „Systém, který byl vytvořený pro hříšníky, že dospěje
k nejvyššímu stupni mravnosti, jakého jsou jednotlivci a lidská
společenství v podmínkách hojných svobod schopní.“
Žádná inteligence nedokáže
posoudit potřeby jednotlivce. Plánovači notoricky známí tím, že způsobují
hromadění přebytků v řadě oblastí, což vede k neplánovaným
nedostatkům jinde. Výsledkem černé trhy a fronty v obchodech. Systém DK
není dokonalý, je ale ekonomicky nejefektivnější, intelektuálně nejvynalézavější.
Připouští, že sociální systém je plně slučitelný s demokratickým
kapitalismem. Systém sociální péče obhajují jak neokonzervativci (Kristol), tak
i neoliberálové (Moynihan). Na rozdíl od socialistů je jejich vize sociální
spravedlnosti založená na imperativech morálně kulturního systému DK.
Pojetí Boha v socialismu má
charakter nous (vševědoucí vůdčí inteligence), kdežto v DK má charekter
Phronimos, prozíravá inteligence, jejímiž nositeli jsou jednotlivci postavení
do konkrétních singulárních situací. S tím souvisí i často zesměšňovaný
pojem neviditelné ruky trhu. A. Smith ji ve svém díle zmiňuje jen dvakrát.
Jednou v knize The Theory of Moral Sentiments a dále v An Inquiry to
the Nature and the Cause of the Wealth of the Nations. V druhé z nich
v pasáži, kde se mluví o jednotlivci, který prosazováním vlastních zájmů
(podpora rozvoje domácího průmyslu) „vedený jakousi neviditelnou rukou“
přispívá nezamyšleně k dosažení cílů, které nebyly součástí jeho osobních
záměrů. Prosazováním vlastních zájmů přispívá obecnému zájmu účinněji, než
kdyby chtěl jednat vědomě. Naopak lidi, kteří obchodovali ve jménu veřejného
blaha, nikdy nevykonali mnoho dobrého. Tržní systém není anarchický. O
neviditelné ruce hovoříme proto, že racionalita trhu není direktivně řízena.
Řád zrozený ze souhrnu individuálních rozhodnutí je racionálnější, než řád
nastolený racionálními plánovači. Rozumný řád existuje, není ale řízený ničí
rukou ani není vědomě tvořen žádným lidským intelektem.
Většina omylů v ekonomice pramení
z přesvědčení, že máme k dispozici jeden koláč neměnné velikosti,
z něhož si lze ukrojit jen na úkor strany druhé. Kapitalismus totiž
přinesl novinku – vědomí, že celkové bohatství na světě není statické, ale lze
ho zvětšovat. Snaha získat bohatství přestala být hrou s nulovým součtem.
Cílem společnosti demokratického
kapitalismu je svoboda. Respektuje odlišnosti lidí. Neslibuje stejnou
budoucnost, ale stejné možnosti. V podmínkách svobody jednotlivci činí
rozdílná rozhodnutí a rozdílné bývají i výsledky. Taková společnost nemůže být
úplně spravedlivá či nastolit Boží království. Skutečnost, že nejsou lidi
„kolektivizováni“ neznamená, že nemají smysl pro pospolitost. Odvolává se na Jacques
Maritaina a jeho knihu Reflections on America: USA se podle něho ubíraly
k cíli, který přesahuje kapitalismus a socialismus – má personalistický
charakter a zároveň uvědomělý. Formy společenství mají dobrovolný charakter.
Vazby tohoto typu nevyžadují společnou víru, postoje (metafyzickou základnu),
ale mohou být přátelské a nutí lidi se rozvíjet.
Americká společnost bývá často spojovaná s přídomky „chamtivost“, „konzumní společnost“ a „materialismus“. V amerických rodinách nežijí světci, ale obyčejní lidé. Existuje zde ale i mnoho věcí zasluhujících ocenění: Finanční dary, mnoho dobrovolných aktivit. Příspěvky na podporu humanitárních aktivit nejsou menší než v socialistických či tradičních společnostech. Mnohé tedy svědčí o tom, že společenské instinkty vycházejí z křesťansko-židovsko-humanistického dědictví (díky důrazům na slova jako starostlivost, soucit, citlivost i láska…). Ideál demokratického kapitalismu zaručuje každému hledání osobního štěstí, ale ne jeho dosažení.
V knize Wealth of Nations mluví podobně, vyzdvihuje ale neúmyslné
následky morálních pohnutek. Spatřuje paradox v přechodu od „nemravného
jedince k mravné společnosti.“ Nemravné pohnutky mohou dosahovat mravných
výsledků. Není přímá vazba mezi osobními záměry a společenskými důsledky.
Zdravý ekonomický řád by tedy neměl být založený jen na dobrých úmyslech, ale
zohledňovat i společenské důsledky. To, že máme večeři, není důsledkem
blahovůle řezníka, sládka či pekaře, ale důsledkem starosti o jejich vlastní zájmy.
I sládek, pekař i řezník mají rodiny, které chtějí uživit. Jejich sebeláska má
sociální podstatu. Navíc mají právo získat za svoji práci ocenění.
Role buržoazie a rodiny
Velikou roli přikládá Novak
jednak buržoazii. Asi žádná společenská třída nebyla terčem tolika útoků a
posměšků, jako právě střední třída. Její úloha ve společnosti DK je ale
klíčová. Paradoxně je navíc cílem socialistů právě zburžoaznění chudiny. Klíčová
pozornost věnovaná rodině: Prvotní cíl socialistického projektu homogenizace
společnosti je totiž narušení rodiny. Není náhoda, že pokrokové myšlenky
socialismu byly spojovány se „sexuálním osvobozením.“ Radikálové dokonce žádali
povinnou promiskuitu. Instituce DK nemohou ale fungovat bez mravní síly
z institucí jako rodina. Rodinu považuje za „srdce“ systému demokratického
kapitalismu. Její oslabení ohrožuje
celou společnost.
Útoky na rodinu mají tři podoby. Zpochybňování
ekonomické, politické a morálně kulturní funkce (je podle nich „buržoazní,
represivní a úzkoprsá.“ Lidi, kteří chtějí rozvrátit DK, chtějí jako první
zničit rodinu.
Rodina představuje výchozí ekonomickou základnu. Jednotlivce nelze
považovat za postačující jednotku ekonomické analýzy. Člověk je tvor
společenský či přesněji rodinný. Téměř
každá utopická vize pozemského ráje útočí nejprve na nedotknutelnost rodiny.
Čím víc si stát podrobuje rodinu, tím horší vyhlídky na samosprávu. V politické ekonomii platí, že lidské ego
je zaměřené primárně na rodinu. Až pak se projevuje jako nezávislé individuum.
Když je zničeno rodinné ego, pozbývá nezávislost i nezávislé individuum.
Nezbývá pak než vůle komunity. Viz totalitní společnosti. Vlády si uvědomují,
že jako první musí být zničená buržoazní rodina, protože jedinec vázaný
k rodinným příslušníkům i tradicím. Rodinné vazby nutí zvažovat konkrétní výdaje.
Rodina poskytuje ochranu před utopismem.
Novaka ale znepokojují některé
trendy v rodinách po druhé světové válce, kdy USA dosáhly
bezprecedentního blahobytu a rodiče zvyklí žít v podmínkách hospodářské
deprese nebyli připraveni v něm děti vychovávat. Dopřáli dětem volnost, jakou sami neměli. Důsledkem byla snaha rodičů nevypadat autoritářsky a
potlačit přirozený instinkt rodičovské autority ve snaze „nehodnotit a
nesoudit“. Zákon buržoazní rodiny ale přikazuje hodnotit a zvažovat, což je
nutné při snaze stát se lepším. Rodina „post buržoazní elity“ se ale hodnocení
obává. Bojovat se svým „já“ je pod její úroveň a před sebezdokonalováním
upřednostňuje hledání. rodina nové společenské třídy úsudky nevynáší,
dává více prostoru citům a méně si cení rozvážného úsudku.
Ekonomický rozvoj není závislý na
přírodním bohatství. Klíčovou roli hraje lidský potenciál a schopnost využívat
jej. Morálně kulturní systém umožňuje rozvoj liberální ekonomiky a demokracie.
Mnohými je tento faktor podceňovaný, což má své důsledky. Jak se obával už
Schumpeter, hlavní nebezpečí hrozí paradoxně od strážců morálně kulturního
systému. Nová třída ovládla morálně kulturní sféru, ale může chtít ovládnout i
ekonomiku a politiku. Nová třída jsou lidé s vysokými příjmy, postavením a
vzděláním, její příslušníci se podílejí na tvorbě nepřátelské kultury. Za svoji
moc a postavení vděčí rostoucímu vlivu a bohatství státu.
Co zbylo
ze socialismu
Socialisté odstoupili od teorie a
programu a slovník obohatili o výraz „nedoktrinářský.“ Stáhli se na bezpečnější
půdu mravních ideálů (chudoby, nerovnost….) Ideál socialismu byl ale mravně
nepoužitelný. Od křesťanství a židovství se liší tím, že zatímco křesťané a
židé věří, že svět je světem hříchu a Boží království chápou
transcendentně – žádná pozemská instituce nemůže tuto vizi uskutečnit.
Socialismus se s takovým realismem smířit nemůže. Jejich argumenty
připomínají náboženskou apologetiku. Jsou schopní připustit, že demokratický
kapitalismus je efektivnější, produktivnější. Socialismus ale obhajují na
základě mravní převahy. I DK přináší mravní užitek, přestože socialisté předpokládají
opak.
Socialismus nabízí vysoký status
a reputaci. Naopak ocenění amerického systému bývá považováno za „prodejnost“ a
ochotu ke kompromisům. Socialistická morálka má jasné nepřítele ( korporace a
vojensko-průmyslový komplex), nikoli sovětský, japonský, ale jen americký. I
umělci rádi užívají socialistické motivy ve svých dílech. Novak se přiklonil
k DK, protože shledal socialismus nefunkčním a také z odporu
k morální nadřazenosti a kvůli nedostatkům v teorii a praxi. Socialisté
posuzují kapitalismus podle nejpřísnějších norem, ale naopak často vyjadřují
nekritické nadšení nad sebemenšími úspěchy socialistických revolucí.
Naopak DK může pomáhat zmírnění
chudoby, posílení svobod a uspokojení základních potřeb. Dbá ale na své limity
a nebezpečí vzniku tyranie ospravedlněné mravními imperativy. Posílení moci
vlády nepomůže zvýšit svobodu konání. Stejná svoboda konání se navíc příčí logice
přírody, protože lidé mají odlišné schopnosti prosadit se a platí to i
v ekonomice. Přirozené nerovnosti přispívají k všeobecnému blahu –
bez intelektuálních a uměleckých géniů ve všech oblastech by byla společnost
ochuzena.
Západní civilizace je schopná své
existence díky vítězství nad závistí, které umožnil vynález trhu. Kde tržní
směna neexistuje, musí potřeby odhadovat úřady. Vztahy směny humánnější než
vztahy závislosti. socialismus selhal v ekonomice, musel se omezit na
morálku. Novak vidí několik problémů demokratického socialismu:
1) Participační demokracie není vhodná
v morálně kulturní sféře (mají svoje vlastní normy)
2) Nevhodná je i ve sféře ekonomiky: Hlasování výboru
nemůže být relevantní pro posouzení vynálezu, kvality ekonomického řízení…
3) Participační demokracie vyžaduje přílišné
schůzování, což není v zájmu občanů ani svobodné společnosti. Jsou takoví,
kteří se chtějí podílet na veškerém rozhodování. „Ale většina lidí si přeje mít
s politikou společného co nejméně.“ Žádná jiná společnost nedala vzniknout
tolika sdružením jako USA s DK a demokratický socialismus nemůže nic
zlepšit na tom, co existuje. Demokratický socialismus se obává moci byznysu,
ale přitom vystavuje občany neúměrné moci státu.
4) Socialisté tvrdí, že vše, co je soukromé, je
sobecké, chamtivé a zkorumpované. Liberalismus vznikl jako obrana proti církvi
a státu. Socialisté tvrdí, že jsou ještě důslednější než liberálové – vytvořili
ale nejdůslednější státní moc v dějinách. Naivní v otázce mezních
možností politiky.
Legitimita
demokracie není dána stejnými výsledky, ale tím, že i nejchudší i nejméně
úspěšní mohou věřit ve zlepšení svých životních podmínek. Demokratický
kapitalismus závisí na ekonomickém růstu a trvalém optimismu.
Demokratický socialismus
nepřikládá ekonomickému růstu hodnotu. Podkopává tedy legitimitu demokracie.
Socialismus ničí to, co chce zachraňovat. Selhání socialismu jsou důsledkem
jeho morálního a politického ideálu.
Teologie ekonomiky
Od r. 1891 řeší církve (katolická
i protestantské) sociální a ekonomické otázky v souladu s křesťanským
i židovským pojetím neuzavírat se před světem a změnit ho. Nikdo předtím ale
neprovedl teologickou reflexi základních principů a dějin ekonomiky.
Při zkoumání teologie ekonomiky
je třeba rozlišit tři důležité oblasti problémů:
1. Ekonomické reality přítomné v každém
systému a v každém historickém období (např. bída a nedostatek)
2. Zkoumání
politickoekonomických systémů – mnoho napsáno o teologii socialismu (od raného
socialismu v 19. století po teologii osvobození), ale prakticky nic o
teologii demokratického kapitalismu či srovnání ideálů či praxe demokratického
kapitalismu a socialismu. Praxi socialisté nestudují, vycházejí spíše z
neuskutečnitelných vizí.
3. Zhodnocení institucí, praktik a etických dilemat
každého režimu. Např. zhodnocení korporací či třeba byrokratických aparátů
podle teologických měřítek.
Bída není důkazem kauzy
socialismu (politicko-ekonomickém systému), ale problém spíše v první
zmíněné oblasti. Rozvíjení teorií o souvislosti mezi knihou Exodus a Marxovou
teorií vykořisťování či Spencerovu teorii konkurence a podobenstvím o hřivnách
je jen fundamentalismus. „Ani judaismus, ani křesťanství nelze zredukovat na
Karla Marxe a Herberta Spencera, stejně tak jako není všechna moudrost o
ekonomice uložená v pracích Keynese či Friedmana.“
Podle Novaka je „reálná praxe DK
je s vysokými křesťanství a judaismu morálně slučitelnější než praxe
systémů ostatních. DK respektuje imperativy sebezdokonalování a transcendence.“
Církve ale jeho duchu často neporozuměly:
Přetrvávají předszdky Proti DK:
„Každý křesťan, který bere svou víru vážně, musí být socialistou,“ říkal Paul
Tillich. Pojem liberalismus v papežských dokumentech často zmiňovaný
pejorativně. Např. u papeže Pia IX. v soupisu omylů z r. 1864. Útoky
proti DK lze rozdělit do dvou kategorií – I. útoky proti demokracii II. útoky
proti kapitalismu . Útoky proti demokracii postupně ustaly – církve si začaly
vážit demokracie. Útoky proti kapitalismu ale pokračují. Kritizovaný je zejména
individualismus, materialismus, zdánlivá anarchičnost či vytváření
společenských nerovností (zřídkakdy se srovnávalo s jinými systémy).
Dosavadní literatura zatížená často předsudky, stereotypy a nepochopením:
I pro Vatikán 19. století byl
demokratický kapitalismus cizí a heretický. Společenská struktura katolických
zemí (Itálie, Španělsko….) byla feudální, monarchistická a merkantilistická.
Zprvu liberální papež Pius IX. po r. 1848 změnil postoj po zkušenosti
s italskými antiklerikálními republikány. Až papež Lev XIII. se dotkl
sociálních problémů moderních společností a načrtl vizi katolické střední cesty.
Odsoudil socialismus, ale i kapitalismus kvůli jeho individualismu a závislosti
na volném trhu.
40 let po vydání encykliky Rerum
novarum navázal na její myšlenky Pius XI. Nebyl tak nepřátelský vůči
liberalismu jako Pius IX., ale považoval individualismus a kolektivismus za
rovnocenná zla. Uznával, že bída z dob Lva XIII. byla méně běžná a podmínky
se zlepšily. Neříká ale, jak k tomu došlo. Naopak mluvil o kapitálu, který
si přivlastňoval nepřiměřené výhody.
Pavel VI. v Octogesima
Adveniens z r. 1972 u liberalismu zmiňuje důraz na efektivitu a svobodu
jednotlivce tváří v tvář totalitním tendencím. Vyzdvihuje potřebu
podporovat individuální iniciativu. Varuje ale před klamnou myšlenkou autonomie
jedince v aktivitě, moci a způsobu.
Papež Jan Pavel II. rozlišoval
v Laborem Exercens vydaném v r. 1981 mezi kapitalismem 19.
stoleté a kapitalismem současným. Kritizoval socialistickou kolektivizaci
majetku, která brala moc jedné třídě, aby ji získala druhá. Do pojmu pracující
zahrnuje i podnikatele a manažery. Podtrhuje tvořivý význam moderní práce. Má
tedy blíže k tradici A. Smithe a J. Lockea. Všichni papežové vždy
přijímali některé myšlenky DK (omezená vláda, soukromé vlastnictví), odmítali
ale individualismus a „liberalismus. Zčásti i kvůli zaměňování
s antiklerikálním liberálním hnutím v Itálii, Mexiku a Francii a
zčásti kvůli nepochopení anglosaské kultury.
Absence seriózního ideálu se po
2. Vatikánském koncilu zaplňovala dvěma způsoby:
1. Nová politická teologie (hlavně v Německu –
Johannes Metz) nabrala socialistický směr, vychází z marxismu a dává
najevo opovržení buržoazií. Podporuje dialog marxistů a křesťanů.
2. Teologie osvobození
Po skončení koncilu jmenována
„Vatikánská komise pro mír spravedlnost.“ Začaly vznikat v diecézích po
celém světě. Ve jménu obrany utlačovaných sklouzávaly k rétorice třídního
boje. Z chudoby viní kapitalismus, málokdy ale obviní ze selhání
socialistické hospodářství. Opomíjejí otázku svobody. Pro mnohé atraktivní
syntéza světského a církevního autoritářství pod praporem socialismu.
Křesťanský socialismus v Evropě
Křesťanský marxismus má
ušlechtilé pohnutky. Rozhořčení nad hříchem chudoby a útlaku nutí usilovat o
změnu. Věří v demokratickou, otevřenou a pluralitní společnost.
V jejich učení jsou ale nesrovnalosti. Těží z rozlišování mezi
historickým hnutím a filosofickým učením (jak to posvětila encyklika Pacem in
Terris a Octogesima Adveniens). Umožnilo jim to vyhnout se původnímu marxismu a
zůstat socialisty. Marxistické učení přináší několik problémů (ateismus,
materialismus, kolektivizace, vláda jedné strany, třídní boj jako klíč
k pochopení dějin). Místo toho podporují křesťanští socialisté pozemkovou
reformu, zemědělská družstva a soukromé vlastnictví nemovitostí i jiného
majetku. Není ale jasné, co je ještě na
nich marxistického.
Jedním z vlivných teologů je
Jűrgen Moltmann. Vychází z velké části z Hegela. Představitel směru
známého jako „teologie naděje“/politická teologie. Projevuje se dvěma způsoby.
Jednak zdůrazňuje význam budoucnosti a eschatologie. Opírá se o nejnovější
studium písma a sledování „znamení doby.“ Dále také upouští od důrazu na vnitřní
duchovní zápasy jednotlivce. Hlásí se sice k Markovi 8,36, ale zdůrazňuje
sociální podstatu křesťanského poslání. Snaží se pojímat teologii jako
praktickou činnost dotýkající se všech světských problémů. Tyto otázky řešili
už např. Maurice Blondel, William James, John Dewey – věřili, že přispívají
k překonání rozporů mezi praktickým a spekulativním rozumem, myšlenkou a
akcí, teorií a praxí. Evropská teologie ale příliš nepřihlíží k americkému
myšlení…
Moltmann se snaží o vytvoření
nové protestantské etiky, která by z křesťanství udělal spojence
socialismu. Ve své rané tvorbě se snažil změnit protestantské chápání Boha –
ztotožnit Boha s Bohem, který směřuje k budoucnosti (zvl. v Theology
of Hope). Ve své pozdější knize Ukřižovaný Bůh se jeví jako „trpělivější,
realističtější a gradualističtější.“ Mírnil svůj dřívější optimismus, kde
ztotožňoval křesťanství s nejprogresivnějšími silami. Snažil se najít
střední cestu mezi odmítáním angažovaného křesťanství v politice a
ekonomice a snahou přizpůsobit křesťanství společenským institucím. V obou
fázích kritizoval marxismus i kapitalismus.
Scvrkává se na podporu demokracie
a socialismu. Aplikací eschatologické metody se snažil dokázat, že křesťanská
víra má pro dějiny velkou důležitost. Mluví o „teologii kříže, která má být
kritická vůči společnosti“. Moltmann si věc zjednodušoval tím, že pracoval s dvěma
extrémy – stalinismem vs. konstantinovskou církví spojenou s vládnoucí
mocí. Jako alternativy stavěl:
1. Humanistický marxismus stavějící uraženým a
poníženým
2. Humanistické křesťanství orientované do
budoucnosti starající se o chudé (Moltmann se hlásil k tomuto směru)
Hlavními východisky jeho teologie
ukřižování (na něm staví tajemství dějin, ztotožňuje křesťanství
s chudými) a zmrtvýchvstání (na něm buduje teologii naděje). „Ježíš hlásá
království Boží chudým.“ Ježíš byl odsouzený za pastýřskou činnost a pocítil
světskou nespravedlnost, což má dávat paralelu mezi utrpením Boha v podobě
Ježíše a utrpením lidí.
Potud vcelku konvenční výklad.
Zvláštní je jeho exegeze: Jen chudí, ponížení a nenávidění vědí, co je útlak a
různé formy nesnází. Naopak boháči a utlačovatelé jsou nevědoucí, slepí a
nevědí, že žijí „v zajetí objektivního společenského sebeklamu.“ Klíč ke
spasení lidstva podle něho drží ve svých rukou chudí. Vychází tedy z Marxe
a neuvědomuje si přítomnost širokého rozpětí mezi bohatstvím a chudobou. I
mnozí z bohatých zakoušeli „vyobcování z kruhu bohatých.“ Téměř každý
byl někdy nenáviděn. I chudí utlačují
příslušníky jiných skupin (rasových, náboženských, etnických…) Naopak bohatí
někdy dobře chápou úděl chudých a pomáhají. Moltmann také tvrdí, že Marx
odhaluje skutečný stav věcí a drží v rukou klíč k osvobození lidstva
od útlaku. Svatý Augustin na to pohlíží jinak: „Nejde o výši příjmů, ale o
žádostivost. Pohleď na boháče, snad má mnoho peněz, ale jeho duše je prosta
žádostivosti, kdežto ty, který nemáš peníze žádné, jsi velmi žádostiv.“
Moltmann ale chudé popisuje jako
oběti i jako mesiánskou třídu, která má chránit bohaté. Nikde v evangeliu
se nepíše, že spása přichází skrze chudé. Trpící a pronásledovaní mají
vysvobodit od útlaku jak jeho oběti, tak i jeho původce. Pasáž věnovaná
ekonomice obsahuje asi 8 stránek jeho tištěného díla.
Svoji vizi nazývá sociální
demokracií/demokratickým socialismem. Problematika osvobození se vyvíjí a lze
jí dle Moltmanna „postihnout pouze participativním a dialektickým myšlením.“
Transformace je dovršená – Marx postavil na nohy Hegela a nyní Hegel Marxe.
Moltmann vrátil dialektice idealistický obsah. Socialismus ztratil konkrétní
program a stal se jen symbolem pro vzletné ideály. Moltmann podporoval
přerozdělování a ekonomiku nulového růstu – neuváděl ale nikde, proč by měli
bohatství rozdělovat státní úředníci. Respektuje politické, morální a kulturní
svobody, ale ne ty ekonomické. Totéž platí i o vývoji – odmítá ten ekonomický.
V jeho teologii ekonomiky není pro ekonomiku místo. Ekonomika podřízena
státnímu přídělovému systému a morálně teologickému rozhodování. Je návratem
k předmoderním koncepcím.
Kdo je vinen bídou třetího světa?
Na konferenci latinskoamerických biskupů v Medellínu zaznělo, že hlavní
vinu mají mocnosti „jejichž jedinou inspirací je nezřízená posedlost ziskem“ a
„tato posedlost vede k ekonomické diktatuře a mezinárodnímu peněžnímu
imperialismu.“ Socialismus měl v Latinské Americe silnou pozici jako na málokterém
kontinentě – příhodně uzpůsoben pro jejich politickou kulturu. Za svou
přitažlivost vděčí i tomu, že poskytuje pohodlnou výmluvu. Místní biskupové
z ubohých výsledků viní Spojené státy, ne politicko-ekonomické teorie
podporované katolicismem v posledních 400 letech. Řídí se marxistickým
paradigmatem: „Jsem-li chudý, za mou chudobu mohou jiní – zlovolní a mocní.“
Ukazuje se transformace socialistické teorie: Zatímco Marx opíral své
předpoklady o selhání demokratického kapitalismu, socialisté naopak viní jeho
úspěchy, jimž připisují své selhání. Demokratický socialismus má nést vinu za
chudobu třetího světa, kde „centrum utlačuje periferii.
Chudoba je ale starší než příčina.
Latinská Amerika byla před 200 lety chudší než dnes a totéž platí i o té
severní. A. Smith mluvil o dvou protichůdných experimentech na americkém
kontinentě: Jeden vycházel ze systému jižní Evropy, druhý vsadil na
nevyzkoušenou myšlenku. Zdálo se, že Latinská Amerika disponuje bohatšími
přírodními zdroji než ta severní – mnoho zlata, stříbra a olova skončilo jako
ozdobné ornamenty na kaplích v Portugalsku a Španělsku. Naopak osadníci v Nové Anglii měli
nepříznivé zemědělské podmínky - tabák,
obilí, kožešiny a bavlnu směňovali za hotové výrobky.
Proč jsou na tom USA ekonomicky
lépe, než Latinská Amerika. Odpověď je v odlišné podstatě
morálně-kulturního systému. „Spíše se zdá že bída Latinské Ameriky souvisí
v první řadě s tradičním katolickým nezájmem o moderní ekonomiku.“
Španělsko zbohatlo na
jihoamerickém stříbře, nabobtnal úřednický aparát ve státu a církvi,
vyprodukoval málo a jen parazitoval na výrobcích a vykořisťoval je, až
emigrovali. Bašty protireformace postihl úpadek. Trevor-Roper dochází
k závěru, že židovští a kalvinističtí podnikatelé nejsou nově vzešlou
ratolestí na životodárné půdě severní Evropy, ale spíše dobře rostlým stromem
přesazeným odjinud. Weber celý problém obrátil. Považoval totiž kapitalismus za
nový jev 16. století. Nová ale nebyla
existence podnikatelů, ale podmínky, které je přinutily k emigraci.
Protireformační stát omezoval hodnotu obchodu – nepřál soukromému podnikání,
poskytoval jim sice určité úlevy, ale využíval je jen k upevňování
státního monopolu. Prosazovaný byl státní merkantilismus nad
soukromým. Římu bránila přebujelá církevní byrokracie stát se obchodnickým
městem a ještě extrémnější byl patronát Španělska. Měli jako chráněnce i
protestantské dvory. Naopak obchodní společnosti měly Španělsko za nepřítele (i
ty katolické např. v Benátské republice). Selhala zde i katolická
inteligence v případě španělských a portugalských kolonií, podobně jako
v moderní době v případě kapitalismu.
Pius XI. považoval za největší
tragédii odpadnutí dělníků od katolicismu v 19. století. Trevor-Roper
přichází s radikálnější tezí. Už v 17. století byla ještě větším
problémem neschopnost katolického myšlení rozpoznat tvořivý potenciál
kapitalismu. Následky se projevily i v tom, že mnoho republikánů utvrdil
tento postoj v přesvědčení, že jim z praktických důvodů nezbývá než
být antiklerikály. Odpor liberálů ke katolicismu byl nejsilnější
v románských státech (i těch latinskoamerických). Ovlivněn tím byl i
„Soupis omylů“ od Pia IX., i prohlášení peruánských biskupů z r. 1969, kde
tepali kapitalismus slovy „My jsme obětí systému…“ Skutečným problémem ale byl
jejich odpor k podnikání, obchodu a průmyslu. Po celou dobu bojovali proti
moderní ekonomice a nyní jsou ukřivdění, že jiné země jsou úspěšnější. Jsou
biskupové odborníky na mezinárodní obchod? Chtějí stejné bohatství jako jiné
systémy, ale nenaučili se, jak ho vytvářet. Tři století vystupovali jako
ochránci peruánské aristokracie a armády.
Novak vidí hlubokou propast mezi
katolickým myšlením a pochopením ekonomické reality. Biskupové údajně usilují o
materiální pozvednutí chudých národů. Problém jsou ale způsoby. Pokusy biskupů
o doktrínu za účelem dosažení tohoto cíle ale selhaly – viz Latinská Amerika.
V socialismu zakořeněné
sklony k centralizaci a vytváření závislostí. Viz SSSR a Kuba, kterou si
podřídil subvencemi – za ně vyžadoval Kreml vydržování 50 tisíc kubánských
vojáků v Africe. Obdobně ovládal politicky, ekonomicky a vojensky své
satelity ve východní Evropě. Paradoxně ale marxisté využívají právě teorii
centrum-periferie k útokům na demokratický kapitalismus. Tato
„neomarxistická teorie“ maskuje centralistické tendence kapitalismu. Centra
jsou prý všude, kde vzniká ekonomická činnost - v podmínkách DK by jich ale
bylo mnoho (NY, Londýn, Tokio….). Není ale oblast v USA, která by byla
chudší než v roce 1900. Pro DK je spíše typické, že i chudé a okrajové
oblasti se zařazují mezi ty bohatší. Centrum kreativity se ale kvůli
důležitější roli služeb přesunulo z průmyslových center jinam.
Teorie centrum-periferie není nic
jiného než převlečené tvrzení, že bídu chudých způsobuje bohatství bohatých.
Skutečným zdrojem bohatství je ale inteligentní ekonomická činnost. Zdrojem
může být i přírodní bohatství, ale i přírodním bohatstvím štědře obdařené
národy mohou být chudé, pokud ho nevyužívají (viz arabské země před objevením
významu ropy). A naopak rozvinuté mohou být i země na suroviny chudé (Hong
Kong, Japonsko…). Některé země mohou mít lepší klimatické podmínky pro obživu,
ale nedokázaly je rozvinout.
Teologie osvobození: Jedna
z nejzajímavějších transformací socialismu pod vedením katolických i
protestantských teologů. Od setkání biskupů v Mendellínu v r. 1968 u
nich příklon k marxistickým perspektivám. Teologové začali chápat biblické
příběhy jako příběhy osvobození (viz Exodus). Začali tento koncept aplikovat i
na chudobu a rozvoj.
Ekonomická aktivita budila
podezření svým „materialismem.“ Vzniká zde vakuum a projevuje se zde
„sebenaplňující se proroctví“. Rozšířená je tedy antipatie vůči podnikání a vakuum
zaplňuje v podmínkách chudoby právě teologie osvobození. Socialismus
koresponduje se sociálním cítěním Latinské Ameriky. Posiluje pocity křivdy.
Latinskoameričtí teologové se
často hlásí k utopickým vizím (např. Juan Luis Segundo). Náboženské osvobození bývá často ztotožňováno
zastánci teologie osvobození s revolučním bojem proti tyranii a bídě.
Podle Michaela Dodsona se s teologií osvobození ztotožňuje asi 10 % kléru
v Latinské Americe. Mezi teology je to 50 %. Možná zkreslený údaj – práce
socialistických teologů překládány přednostně. Asi polovinu latinskoamerického
kléru tvoří misionáři – hlavně z Evropy a USA. Druhou polovinu Latinoameričané
z buržoazní společenské třídy.
Teologie osvobození tedy
ovlivněná socialismem, hlavně kritická složka.
Pozitivní složka je spíše vágní a romantická. Nenašli bychom žádné
střízlivé zhodnocení socialistických experimentů v Evropě. Je skoro ve
všech aspektech derivátem socialismu v Evropě. Probouzí masy, aby povstaly
proti utlačovatelům. Je pozoruhodně abstraktní. Neřeší, jaké instituce by měly
nahradit ty staré, zda si církev uchová nezávislost a budou zajištěny základní
svobody. Mnoho mluví o chudobě, ale málo o tom, jak by chtěli tvořit
bohatství. Jsou proti nekalým obchodním
praktikám, ale neříkají nic o institucionalizaci spravedlivých praktik. Jsou
proti soukromému vlastnictví, ale jinde podporují právo rolníků vlastnit půdu a
pracovat na ní za účelem zisku. Nic ale neříká o rozvoji zemědělství, venkova,
infrastruktury. Teologie osvobození má podivně konzervativně-rurální podtext,
jako by chtěla chránit život zemědělského venkova před modernizací.
Není sice slepá k totalitnímu charakteru
socialistických režimů. Kritický zápal ale vyplýtvala na kapitalismu. Neřeší
taky, jak má být revoluce uskutečněná. Partyzánské a teroristické oddíly jsou
financovány ze SSSR zprostředkovaně přes Kubánce, Palestince…V Latinské Americe
mnoho nelegitimních vlád a časté střídání. Elity se udržují jen díky
prostředkům a znesvářením rivalů. Častý boj všech proti všem a také příklon
církevních představitelů k socialismu, z čehož pramení hrozba
zneužití náboženství pro cíle frakcí. Představitelé TO se často neurčitě
odvolávají na pojmy jako spolupráce, rovnost, sebeobětování (vs chamtivost,
individualismus, konkurence a materialismus v kapitalismu) a také
humanizace a solidarita. Nekonkrétnost obhajoval John Eagleton v knize Christians
and Socialism: „Budování socialismu je tvořivý proces a nemá nic
společného s dogmatickými schématy a nekritickými postoji.“ Gustavo
Guttierez říká, že teologie osvobození „znamená pohlížet na lidské dějiny jako
na trvalý historický proces emancipace člověka. Jako na proces, který směřuje
k vytvoření společnosti, v níž bude člověk osvobozen od všech forem
poddanství a útlaku a v níž bude sám rozhodovat o svém osudu.“ Zároveň
odmítá soukromé vlastnictví a kritizuje omezení moci státu v demokratickém
kapitalismu
Kde vznikl rozdíl mezi USA a
Latinskou Amerikou? Obyvatelé obou částí vyznávaly jiné mravní hodnoty.
Latinská Amerika pokulhává za Severní Amerikou v praktických schopnostech,
ale překonává ji ve sféře duchovní. Katolická aristokratická etika Latinské
Ameriky klade důraz na štěstěnu, heroismus, společenské postavení, naproti tomu
protestantská etika Severní Ameriky oceňuje spíše pilnou práci, spolehlivost,
pravidelnost a schopnost zodpovědně využívat příležitosti. Latinská Amerika
přičítá úspěch Severní Ameriky štěstěně a jisté aristokratické moci. Dle jejich
zkušenosti bohatství relativně statické (co je dáno jedněm, musí být odebráno
jiným). Severoameričané naopak vidí příčinu chudoby Latinské Ameriky
v mentalitě „aristokratů, mnichů a rolníků.“ Vzájemný obdiv není veliký – ani
pocit viny Severoameričanů za vzájemné ekonomické postavení. Někteří ale vinu
pociťují. Cítí se „nehodni svého úspěchu.“
Berou si příliš k srdci výčitky Gustava Guttiereze a slov
v jeho knize Teologie osvobození, kde píše, že zaostalost chudých
zemí je „historickým subproduktem rozvoje vyspělejších zemí.“ Dynamika
kapitalismu podle něho vede k vytvoření centra a periferie, přináší pokrok
a bohatství nemnohým a současně přináší „nerovnováhu, politické napětí a bídu
většině.“ Podle něho socialismus přinese Latinské Americe rozhodující
osvobození – osvobození od soukromého vlastnictví. Jedná se o ekonomickou a ne
teologickou interpretaci.
Představitelé
TO připomínají Velkého inkvizitora – slibují chléb místo svobody. Na
představitelích TO lze vidět jeden pozitivní aspekt – jejich snahy vedou
k formulaci důležitých otázek. Jejich koncepce ale neposkytuje ochranu
před tyranií. Přiklání se k novému pojetí sepětí církve a státu a také by
vedla k ekonomickému úpadku. I Severní Amerika ale podléhá touze považovat
metody a cíle DK za přízemní a socialismu za ušlechtilé.
Maritain došel
k přesvědčení, že na společenském a ekonomickém rozvoji v USA měla
svoboda, síla lidského ducha, americké myšlení a svědomí. Úspěch byl výsledkem
experimentální metody. Niebuhr i Maritain postupně zavrhli ideologii, podle níž
posuzovali Ameriku. Málo se ale zabývali kapitalistickou složkou DK. Zaměřovali
se hlavně na tu morálně-kulturní a ekonomickou. ¨
Teologie
demokratického kapitalismu:
DK se dokázal
mnohému přiučit díky mimořádné pružnosti a ochotě experimentovat. Ne náhodou se
DK zrodil v křesťansko-židovských zemích: Bez specifického pojetí života a
naděje postrádají demokracie a tržní ekonomika. Pokud přestanou být
v zemích s DK lidé věrni základním principům celého systému, hrozí úpadek.
„Morální lhostejnost způsobuje morální paralýzu.“ Pokud lidé rezignují na své
ideály, odsoudí k nezdaru pokusy o dosažení dalšího pokroku. MN málo
cituje Bibli, jak sám přiznává. Pisatelé z biblických dob ale nemohli
předvídat dnešní problémy. Považoval by za chybu spojovat platnost Písma
s jedním systémem. Slovo boží je transcendentní. Podrobuje každý systém
soudu a na každém shledává nedostatky. Představitelé teologie osvobození
spojují Písmo s politicko-ekonomickým systémem socialismu. Zeje propast
mezi písmem a politickým, společenským, ekonomickým a kulturním smýšlením
současnosti.
Křesťanství i
židovství vzkvétaly ve všech společenských systémech. I kdyby DK zanikl, obě
náboženství přetrvají do konce věků. Proto nelze zaměňovat přežití DK
s transcendencí křesťanství a judaismu. Kdyby DK zanikl, lidstvo by upadlo
do vlády temna a židé i křesťané by úpěli pod nadvládou režimů chovajících se
k nim a jejich poslání mnohem více nepřátelsky. Nelze tvrdit, že se obě
náboženství bez DK neobejdou, lze ale tvrdit, že by byly ochuzené a méně
svobodné. Lepší systém je zatím v nedohlednu.
Málo teologů
či náboženských vůdců rozumí zároveň ekonomii, průmyslu, výrobě či financím.
Zůstávají v zajetí předkapitalistického myšlení. Mnozí šmahem redukují
morálku na morálku distribuce. Volají po pracovních příležitostech, aniž by
věděli, jak je vytvářet. Dožadují se rovnoměrného rozdělení světových zásob
zboží, ale neřeší, jak je zvyšovat. Chtějí výsledky, ale nemají ponětí o
prostředcích, jak jich dosáhnout. Prohlašují se za vůdce, ale jejich nevědomost
je zbavuje autority.
Šest
teologických doktrín, které dokázaly na historickou scénu uvést 3 realistické
síly: ekonomický rozvoj, politickou svobodu a morálně-kulturní odhodlání
dosáhnout trvalého pozemského pokroku.
1.
Trojice – Boha nikdo neviděl, poznávat ho
můžeme na základě zkušeností či toho, co Bůh zjevil. Křesťané věří
v jediného Boha, který má ale pluralistickou povahu. Lidská mysl se učí
plurální povahu rozpoznávat v jeho stvořitelském díle – i např. ve společenských
systémech. Pro pochopení Boha má důležitou roli společenství (sjednocení Svaté
Trojice). Boha rozhodně nevystihuje aristotelské „nous“ – samotářské a uzavřené
individuum. „Zkušenost naučila lidi cenit si nejvíce společenství, v němž
vládne láska i když třeba jen prostá a nedokonalá.“ „Nejvíce si lidé váží
společenství, v němž se neztrácí jejich individualita.“ Vytvořit takovou
komunitu znamená podílet se na Božím životě. Zkušenosti i Písmo ukazují, že
„nejcennější“ a nejbožštější hodnotu lidského života představuje lidské
společenství. Skrze komunitu se bytost připodobňuje lidskému obrazu. Když Ježíš
říká „Zřekni se sám sebe a následuj mě,“ dává svůj život k dispozici
našemu společenství. To máme dělat i my.
O vytvoření komunity usiluje i socialismus. Opatření ale
nemohou zachovat individualitu. Doktrína trojice staví komunitu před problém:
Jak vybudovat komunitu, aniž by utrpěla individualita? Jak sjednotit lidstvo a
zachovat svobodu myšlení a jednání? Tento problém měl řešit DK – výsledky
nejsou dokonalé. Má k Božímu království daleko. Zůstává spjatý se světem,
žádostmi těla a ďáblem. Projevy Boží
přítomnosti je třeba hledat i v politické ekonomii: DK je diferencovaný,
ale svým způsobem jednotný. Každá jeho složka má jistou autonomii. Cílem
systémové diferenciace je vytváření dobrých podmínek pro vznik komunit (rodin,
zájmových sdružení, odborů, církví, korporací….). Přestávají hrát roli pokrevní
vztahy a společenský status, ztrácejí provinční charakter a nehybnost. Jsou
dobrovolné, pružnější a mobilnější – zůstávají ale komunitami. Život
jednotlivců ani státu se bez zprostředkujících komunit nemůže obejít. Viz
Polsko (v době komunismu): Stát ztrpčuje lidem život a lidé čerpají sílu
v církvi, rodině, od přátel, sousedů… Stát potřebuje silné zprostředkující
struktury, protože dokážou lépe, levněji a efektivněji uskutečnit to, co stát
dokáže uskutečnit za příliš vysokou cenu či nedokonale. Když jsou zprostředkující
struktury zničeny či strádají, může dojít k ochromení jednotlivců či
celých států.
Demokratický kapitalismus dává lidem větší svobodu než
kterýkoli jiný systém. Často se v souvislosti s tím mluví o anomii,
fragmentaci, odcizení. „Ztracené duše“ ale žijí v každé společnosti. Formy
komunit se mění. Nové formy samozřejmě přinášejí i problémy. V DK se ale
množství zprostředkujících komunit zvětšuje a každý se může rozhodnout, kterou
si vybere. Ideály pospolitosti ji zavazují k neustálému
sebezdokonalování.
2.
Inkarnace: Bůh se přiblížil lidem tak, že se
stal jedním z nich a vstoupil do dějin. Z doktríny inkarnace vyplývá
řada důsledků nutných k pochopení dějin, mýtu, času, evoluce, pokroku a
úpadku a vyrovnat se s hříšností světa a jeho náchylností ke krutosti:
Hlavním poučením je potřeba naučit se
skromnosti, umění čelit faktům, jednat konkrétně a osvojit si životní
realismus. Někteří chápou naději jen v utopickém smyslu (návrat do
prvotního Ráje či skok do nejisté budoucnosti). Inkarnace je doktrínou naděje,
ale ne utopickou. Křesťanská naděje je realistická. Podobný instinkt realismu
získali i židé vlivem života v diaspoře a hrůzám táborů smrti. „Schopnost
žít bez iluzí představuje jednu z nejvyšších forem křesťanského a
židovského uvědomění.“ U obou komunit ale sklony k eskapismu:
V křesťanství má podobu perfekcionismu – apolitičtější variantou je snaha
ochránit zbožnost před „nebezpečnou mnohoznačností politické ekonomie“ a úsilí
o dosažení ryze osobní a individuální spásy. Politická varianta je spojená
s nepřátelstvím vůči realistickým ideálům a utopickými očekáváním
spravedlnosti a míru, která má údajně zavládnout s příchodem socialismu.
V judaismu se „nadpozemské tendence“ projevují vytvářením izolovaných komunit
jako Chasidé. Politická varianta také upínáním naděje k socialismu –
„věčně živému snu.“
Doktrína inkarnace má učit respektovat svět v jeho
skutečné a nedokonalé podobě a že svět nemůže být proměněný v „obec Boží.“
Svatý zápal reformátorů může i zabíjet. Hlasatelé vznešených ideálů mají často
ve svém srdci skryto zlo.“ Otcové DK se snažili navrhnout instituce, které by
nebyly určeny světcům, ale hříšníkům. Zohledňovali veškeré ctnosti a nectnosti
člověka.
Neslibovali dokonalou společnost. „Úkolem politické
ekonomie není řídit loď, ale umožnit plavbu.“ Mnozí žijí v iluzi, že
Ježíšovo spasitelské dílo změnilo lidskou povahu. Politicko-ekonomický systém
uzpůsobený pro hříšníky je však s Ježíšovým učením plně slučitelný. Doktrína
inkarnace nás nutí slevit z největších očekávání a milovat svět tak, že
vytvoříme politicko-ekonomický systém odpovídající lidskému charakteru a
rozvíjející naše pozitiva.
3.
Konkurence: Politicko-ekonomický systém
potřebuje průbojné vůdce, ale také snílky a tvořivé osobnosti. Touha po moci
nesmí být potlačená, ale má být proměněná v tvůrčí sílu. Judaismus i křesťanství v tomto zaručují
naprostou svobodu. Viz biblické příběhy a podobenství – ve všech kladený důraz
na moment rozhodnutí (např. král David, někde jednal čestně, jinde nemravně).
Máme svobodu přijmout dar milosti či smutně odejít jako ten bohatý mladík.
Lidský život z pohledu křesťanství a židovství je tedy chápaný jako
zkouška a soutěž. Rozhodující je to, co probíhá v duši člověka (viz Marek
8,36). Soutěž má vítěze i poražené: „Mnoho povolaných, málo vyvolených.“
Z židovsko-křesťanské perspektivy je zřejmé, že Bůh nezaručuje rovnocenné
výsledky. Ne všichni obstojí stejně úspěšně – některé panny pošetilé, jiné
prozíravé a věrného syna nevítá otec tolik, jako marnotratného. Dělníci, kteří
přišli jako poslední, dostávají stejně jako ti, kdo dřeli celý den. Sv. Pavel
vyzývá k soutěži – povzbuzuje, abychom sami sebe zkoumali předčili jej,
pokud toho budeme schopní. Soudit bude Bůh. Zbožný soucit nezavazuje
k rovnostářství. I když je vyvolení dané Boží milostí, nikoliv osobní
iniciativou, má každý možnost se rozhodnout, zda své vyvolení přijme.
Za leckterý úspěch vděčíme leda Bohu a za každé selhání
neseme zodpovědnost sami, protože Bůh dal lidem možnost svobodného rozhodování.
Těžko lze stavět paralelu mezi zákony duchovního života a
politické ekonomie. Světské úspěchy někdy představují opak úspěchů duchovních
(viz Mt. 20,16 – Mnozí první budou poslední a poslední budou první). Bůh
neposuzuje lidi podle světských úspěchů, ale podle toho, jak jeho srdce a činy
odpovídají na Boží slovo. Jedná se o popření Weberova pojetí světského úspěchu
jako potvrzení Boží milosti. Viz také Job, který potvrzení nedostal. Podobných
varování mnoho – světský úspěch neznamená spásu, může představovat překážku
Boží milosti. (Snáze projde velbloud uchem jehly…Mt 19,24) I kalvínští kazatelé
v Británii brojili proti světskému úspěchu stejně jako ostatní. Přesto ale
právě asketické ctnosti prostého křesťanského života se v severoamerických
podmínkách 18. století projevily prací, hospodárností, spořivostí a prozíravými
investicemi – světským úspěchem. Naopak neřesti, pýcha, závist byly věci velice
nákladné. I z úst ředitelů korporací Novak slyšel postřeh, že
nejoddanější, nejpoctivější a nejpilnější pracovníci jsou v mormonských
oblastech (mormoni dle MN nejbližším ekvivalentem mravného lidu, o němž psal
Weber).
Kdyby byl duch soutěživosti lidem cizí, pozbyly by smyslu
nejen sporty, loterie, soutěže ve zpěvu, ale i pracovní konkursy. Většina lidí
soutěží ráda. Jednotlivci by navíc nebyli schopní objevit své schopnosti, pokud
by neměli i dobré konkurenty, kteří je nutí k lepším výkonům. Život
v ochablé éře s nízkými měřítky je pro seberealizaci zhoubou. Život
mezi snaživými, schopnými a bystrými je požehnáním. Už Tocqueville obdivoval
ducha soutěživosti v Americe. Neprotiřečí evangeliu, aby každá bytost
povzbuzovaná konkurencí bližních snažila udělat všechno, čeho je schopná.
Konkurence existovala vždy a ani v socialistické společnosti duch
konkurence neodumře – nejnebezpečnější ze všech her na nulový součet je boj o
moc, důsledkem toho jsou dějiny socialismu bohaté na záhadná zmizení, emigraci
a soudní procesy. Svět bez konkurence se smířil se statutem quo.
Problém není bohatství, ale způsob jeho využití. V den
Soudu budou bohatí nejspíše špatně procházet uchem jehly, ale ne kvůli
bohatství, ale kvůli tomu, že bude posuzováno pomocí jiných účetních knih, než
jakými disponuje daňový odbor ministerstva financí. Pokud ale jejich bohatství
bylo přínosem pro ostatní, má svět důvod být milosrdný, i kdyby Boží měřítka
byla přísnější.
4.
Prvotní hřích: Některé věci je uvést na pravou
míru – mezi starověkými Řeky, osvícenci, socialisty představa, že na určitém
místě a za určitých podmínek se zrodí zdravé, normální, mravné a rozumné lidské
bytosti. Někteří tvrdí, že lze vykořenit lidskou hříšnost a další zase, že
člověk je hříšným jen tehdy, když je v hříšných strukturách, chtějí proto
navrhnout nový politický systém. Doktrína prvotního hříchu se naopak snaží před
touto iluzí bránit. Lidská svoboda může být využita ve prospěch zla i ve prospěch
dobra. Každý politicko-ekonomický systém vychází z nějaké teorie hříchu,
něco podporuje a něco potlačuje. DK se nejlépe vyrovnal s premisou
prvotního hříchu – jde proti tyranii, cílem je fragmentace a kontrola moci, ne
odstranění hříchu. Přitahuje podnikatele z celého světa, kteří ho obohacují
prvky neřestnými i ctnostnými, nechutnými i kultivovanými. Lidé, kteří vyrostli
v jiném prostředí (např. Solženicyn) jsou překvapeni nemorálnostmi
v zemích DK (pornografie, prostituce, narkotika…). Lze si představit formu
DK, která s veřejnou formou nemorálnosti skoncuje (dřív např. USA byly
mnohem přísnější). Většina lidí si ale nepřeje potlačení všech forem hříšného
jednání. Socialistické společnosti potlačují zlo efektivněji, vycházejí ale
přitom z potlačování ekonomické aktivity. Proti nemorálnostem se má
angažovat systém morálně kulturní, ne politický. Morálně kulturní komplex ale
často setrvává v antiburžoazním stadiu a některé formy dekadence obdivuje
jako formy osvobození. Popularita Playboye vyvolala reakci – morální většina,
která se ale dopustila řady přehmatů. Hříchu se daří mezi jakoukoli většinou.
Z koncepce prvotního hříchu nevyplývá, že člověk je zkažený, ale že každý
někdy hřeší. Nevylučuje obezřetnou důvěru v lepší stránky lidské povahy.
Při vhodné konstelaci kontrolních mechanismů se většina lidí dokáže chovat
správně.
5.
Rozdělení říší: „Dávejte tedy, co je císařovo
císaři a co je Boží, dávejte Bohu….“ (Mt. 22,21). Pro demokratický kapitalismus
je typický strukturální pluralismus, což ztěžuje misijní úlohu křesťanství. To
ale neznamená, že politický systém DK nemůže být principiálně křesťanským.
Nemůže být konfesním. Jednotliví křesťané i skupiny mohou využívat
demokratických prostředků k ovlivňování většiny. Musí ale respektovat
práva ostatních a svědomí druhých více, než nařizuje zákon. Tržní systém musí
být otevřený všem bez ohledu na vyznání. Ekonomická svoboda dává možnost zvolit
si hodnoty priority. Církve a další morálně-kulturní instituce mohou nabádat
jednotlivce k tomu, aby se vyvarovali nějakého jednání či k jinému
naopak nabádají. Veřejná autorita může některé věci regulovat. Křesťanské hodnoty
ve své nejčistší podobě zavazují k lásce přesahující tento svět. Křesťané
jsou vedeni k dodržování zdánlivě až nepřirozených mravních norem (milujte
své nepřátele…) nebo „Miluj bližního svého…“ – často snazší milovat chudé a
utlačované než vlastního souseda.
Navíc svědomí všech křesťanů na světě není identické:
Ekonomika založená na svědomí jedněch by urážela svědomí druhých. Svobodná
ekonomika nemůže být ekonomikou křesťanskou. Řízení ekonomiky podle
křesťanských principů by zničilo ekonomiku a poškodilo reputaci křesťanství.
Svoboda je důležitá pro sféru ekonomiky i svědomí. Vnímání každého z nás
egocentričtější, než si dokážeme představit. Řešením lidské slabosti je proto
separace systémů. Jako v křesťanství či židovství podstatné přiznání
vlastního hříchu, základním principem DK je diferenciace systémů s cílem
pozitivně využít lidskou náklonnost ke zlému.
6.
Caritas: Nadřazený všem teologickým symbolům –
sebeobětující láska, která nejblíže vystihuje osobnost Boha. Symbol nejvyšší a
nejhůře pochopitelný. „Miluj bližního svého“, „Milujte své nepřátele…“,
„Naplněním zákona je láska…“, „…ale největší z té trojice je láska.“
Z těchto pasáží zřejmé, že nejde jen o city. Caritas naopak vyžaduje
ovládnutí citů, ukáznění a usměrnění. Jde o lásku mocnější než je schopen
člověk „Lásku, která hýbe Sluncem i všemi hvězdami…“ (Dante) Charakteristickým
rysem pojetí lásky v křesťanství a židovství je to, že má být realistická.
„Láska je nejvnitřnější energií samotné reality.“
Milovanou osobou je autonomní osobnost. Milující osoba se
musí vyvarovat iluzí o druhých a řídit se jen touhou po potěšení sebe či
druhého. Musí aktivovat realistický úsudek: Hlavní otázkou je „co je dobré pro
osobu, kterou miluji?“
„Peklo, jsou druzí lidé,“ jak říkal Sartre. Akvinského
pojetí lásky je opačné: Znamená naučit se respektovat a rozeznávat, co je dobré
pro druhého a nezištně o to usilovat. „Láska je učitelkou, která pozdvihuje dva
přátele k stále vyšší dokonalosti.“ Nejvyšším dobrem je rozvinutí
veškerého osobního potenciálu. Miluje-li někdo latentně skryté dobro,
povzbuzuje nás to k osobnímu růstu, k němuž bychom se jinak
nevzepjali. Největší dar, který si přátelé dávají, je výzva
k seberealizaci činěná často s neradostnou otevřeností. Láska nás učí
realismu k nám samotným. Obzvláště manželská láska boří veškeré iluze,
které partneři o sobě chovají. Láska naslouchá, ale nemůže si dovolit být
sentimentální: Kde je potlačený střízlivý úsudek, číhá nebezpečí. „Láska je
náročná a ukázněná, i když přináší také sladké city…“ V angličtině se to
slovo užívá v mnoha vulgárních významech a vyjadřuje egocentrické
sentimenty. Potřebuje výstižnější výraz –„Caritas“
Pro fyzickou přitažlivost užívá Tomáš Akvinský pojem
„amor.“ Dilectio (jako anglické „predilection“ – zvláštní volba či preference)
označuje proces nějaké volby či výběru. Rodiče miluje člověk instinktivně, ale
své přátele si vybírá. Následuje „amicitia“ (přátelství) – druh „dilectio“ -
forma, která je opětována. Dvě osoby se milují i se svými odlišnostmi. Začátkem
je tedy amor, přechází v „dilectio“ a po ztrátě iluzí a vzájemných sporech pak
přichází „amicitia.“ Poslední fází je
„caritas.“ Přichází s poznáním, že
vše, co milujeme na příteli a přítel miluje na nás, je Bůh. Zde se ukazuje, že
láska mezi přáteli nejvíce podobná lásce Boží a její prostřednictvím se lidé
podílejí na Božím životě. „Ó jaký oheň z tebe vyzařuje…“ Lidskou historii
prozařuje láska Stvořitele ctícího jedinečnost každého člověka. V takovém
světě nabývá smysl systém DK. Aby mohli lidé vytvářet bohatství, musí mít
svobodu lišit se. Nesmí být chápáni jako členové nějaké skupiny, ale jako
individua schopná úsudku a rozhodování. Takové osobnosti nejsou izolovány.
Spolupráce a sounáležitost existuje, ale své komunity si vybírají. Když si lidé
komunity vybírat nemohli, spojovala je jen láska k vlasti (svého druhu
amor), možnosti dilectio si neuvědomovali. I primordiální láska k vlasti
pozitivní, ale výběr, volba a smlouva představují vyšší kvalitu.
Jedinec nehraje roli izolovaného
atomu. Naplnění individuality se dočká jen ve společenství, které miluje. „V
ekonomické sféře musí být stvoření dotvářeno tím, že se člověk bude snažit
napodobovat Stvořitele.“ Nejúžasnějším dílem Stvořitele bylo stvoření člověka.
Svým respektem k svobodě dopustil i hřích. Závažný problém, který musí
vyřešit ekonomický systém: Uvolnit kreativitu a čelit lidské hříšnosti –
přijmout lidi jako hříšníky a transformovat jejich hříšnost v prospěšné
jednání. Podle jedněch je receptem celospolečenská solidarita a prosazování
vysokých mravních ideálů. Jiní tvrdí, že nejlepší je ponechat člověka jednat
dle svého uvážení a ponechat si odměnu. Motivace ziskem má rozhojňovat
celospolečenský prospěch. Čím více riskují a investují, tím větší mohou mít
návratnost. Většina zisk štědře sdílí s ostatními.
Socialisté tvrdí, že bohatí bohatnou a chudí ještě více chudnou. Bída
jedněch má být způsobena majetkem druhých. Teorie DK ale říká něco jiného:
Zdrojem bohatství je ekonomická aktivita. Nečekají se rovnocenné výsledky, ale
ekonomická aktivita odměňuje i společenství jako celek. Politicko-ekonomický
systém naplňuje požadavky Caritas – snaží se o rozvoj, kreativitu…a rozhojňuje
zdroje k všeobecnému prospěchu. Respektuje individualitu každého, dává
příležitost k tomu, aby se stal život aktivním, pestřejším a
dobrovolnějším. Naopak kolektivismus
činí jedince závislými (caritas jako milenec vyvolávající závislost milované
osoby) a nerespektuje individuum jako aktivní zdroj úsudku. Není lepším
příkladem caritas než úl či stádo dobytka.
Největším cílem politickoekonomického systému DK je, aby ho
prozařovala „caritas.“ V takovém systému každý člověk považovaný za
aktivní zdroj úsudku, činorodosti, lásky…a součást celku. Cílem republiky je
povzbudit u jednotlivce touhu po rozvinutí sebe samého – jako motto státu NY:
„Excelsior!“ Republika má být společenstvím soběstačných, pomáhajících si a
spolupracujících občanů. Společenstvím, kde zájmy jednotlivce zahrnují i zájmy
ostatních.
DK republika se nachází
v neustálém stavu nerovnováhy. Vnější nebezpečí dává zapomenout na
malicherné spory, ale v době klidu se jednota hledá obtížně kvůli odlišným
zájmům. Rozmanitost zájmů ale chrání
před tyranií menšiny. Republika se neobejde bez vůdců hlásajících ideály
bratrství a pospolitosti a povzbuzujících k sebeobětování. Caritas respektuje ideál individuální
autonomie (respektuje vše pro druhého, jako pro druhého) i ideál pospolitosti.
Duchovní ideál usměrňující do silového pole „vývojové tendence demokratického
zřízení, kapitalistické ekonomiky a liberálně-pluralistického morálně
kulturního systému.
Před Božím soudem bude demokratický
kapitalismus obtěžkaný těžkým břemenem. Osvědčila se jeho základní struktura a
dává rozsáhlé svobody, což předpokládá i zodpovědnost. Kdyby se experiment
nezdařil, USA by nebyly tím, co jsou teď – mocnou a vyspělou zemí. Experiment
se zatím osvědčil. Proto také nese větší břímě odpovědnosti.
Cílem knihy bylo zhodnotit DK ve
světle vlastních ideálů, protože je žádoucí kriticky poměřovat DK s jeho
ideály. Systém se jím často zpronevěřuje. Je ale koncipován jako svobodný
systém a jednotlivci, skupiny ho mohou usměrňovat dle svých představ. Bůh
nepojal stvoření jako donucovací systém, ale jako arénu svobody. Chce, aby
všichni žili v souladu s jeho řádem a řídili se jeho vedením. DK umožňuje tuto svobodu realizovat bez ohledu
na hříšnost. V této aréně mohou jednotlivci i národy uskutečňovat své
poslání, k němuž jsou povoláni dle svého přesvědčení. Od Boha smějí
očekávat zevrubný a spravedlivý soud.
Novak nabízí velice střízlivou
vizi společnosti. Síla nedokonalého demokratického kapitalismu spočívá především
ve schopnosti sebereflexe. Kniha vyšla z 80. letech minulého století. Od
té doby se díky kapitalismu dokázaly stovky milionů lidí i v nezápadních
zemích dostat z chudoby. Právě bezprecedentní bohatství je to, co dává
demokratickému kapitalismu legitimitu. Samozřejmě to vůbec neznamená, že by se
nepotýkal s problémy.
I dnes čelí kapitalismus útokům
ze všech stran. Výpady ze strany levice asi nikoho nepřekvapí. Odklon od ekonomického liberalismu je patrný
i na pravici. Postliberální proud, který v posledních letech nabíral na
síle, odmítá vedle moderního levicového liberalismu i ten ekonomický.
Proponenti postliberalismu viní liberalismus z rozbití společenské soudržnosti
a vzniku napětí mezi elitami na straně jedné a „obyčejnými lidmi“ na straně
druhé.
Otázka zůstává i nyní stále stejná, jako byla
tehdy. Jak dosahovat toho, aby dokázala tržní ekonomika opravdu nejlépe zajistit
potřeby lidí s výrobky a službami v co nejlepším poměru kvality a
ceny? Problémem může být nefungující konkurence. V některých odvětvích
mají společnosti postavení blížící se monopolu. Služby jsou důsledkem toho
poskytované často ne v co největší kvalitě, ale jen na takové úrovni, aby
nebyli lidé dostatečně naštvaní, jak už bylo
řečeno jinde. Zhoršování kvality
některých druhů služeb lze považovat za jednu z příčin (nikoli však jedinou a
hlavní) vzedmutí protikapitalistických nálad napříč spektrem. Síla
demokratického kapitalismu vždy spočívala v jeho flexibilitě a schopnosti
se neustále reformovat. Dokážou to společnosti demokratického kapitalismu i
nyní?
