Probuzení z noci na 9.
listopadu nebylo pro mnohé příjemné. Ke zděšení mnohých nejenom kampaň, ale i
samotné volby ovládl Donald Trump. Zejména pro liberální levičáky měl výsledek
amerických prezidentských voleb charakter události skutku kataklyzmatických
rozměrů. Někteří došli tak daleko, že bijí na poplach před opakováním 30. let v
Německu. Opravdu je ale takový důvod k panice a zděšení?
Celou situaci skvěle vystihla
Salena Zito, která napsala ve svém článku
v The Atlantic, že tisk bral Trumpa doslova, ale ne vážně. U jeho
příznivců to bylo naopak. Dokázali ho brát vážně, ale ne doslova. Nelze
samozřejmě popřít, že se Trump obklopuje pochybnost budícími lidmi jako je
Stephen Bannon. Tento člověk dříve působil jako šéf „alt-right“ serveru
Breitbart a nyní má být poradcem zvoleného prezidenta.
Alternativní pravice je ve své podstatě
americkou obdobou evropské „krajní pravice.“ Lidé z „alt-right“ nevystupují
jako otevření rasisté či antisemité. Zároveň ale nikde nedávají najevo, že by
jim takové projevy nějak zvláště vadily. Otevřené podpory se Trumpovi dostalo i
Ku-Klux-Klanu. Od této podpory se ale Trump distancoval. Ve všech případech
extremistů se ale jedná jen o okrajové skupiny se zanedbatelným vlivem. Ať
chce, nebo nechce, bude muset Trump nalézt pro svoje kroky širší shodu, a to
především mezi „mainstreamovými“ konzervativci.
A dosavadní vývoj svědčí o tom,
že Trump si opravdu vybírá své lidi především z umírněného establishmentu
GOP (např. Reince Priebus coby šéf Bílého domu) či z konzervativního křídla
strany, když se už v létě stal jeho „running matem“ bývalý guvernér státu
Indiana Mike Pence.
Vedle toho je na místě zmínit, že
zvolení člověka s obhroublým vystupováním na veřejnosti není ani
v americké politice ničím novým. Už mnohokrát bylo řečeno, že v roce
1829 byl zvolený populární generál Andrew Jackson. I on byl člověk, který
proslul svým nevybíravým chováním, a byl proto opovrhovaný tehdejšími elitami
na severovýchodním pobřeží. A je to právě Andrew Jackson, člověk známý svým
nepřátelským vztahem k černochům a indiánům, který bývá považovaný za
zakladatele Demokratické strany. Ano, té strany, která má jako jednu ze svých
priorit ochranu menšin, a za níž kandidovala i Trumpova hlavní sokyně Hillary
Clinton.
Ne každý byl v té obrovské
záplavě emocí vzít v potaz, že se volil americký prezident
s omezenými pravomocemi, který může v Bílém domě strávit maximálně 8
let. Opravdu se nevolil orientální despota, kterému je dovoleno prakticky vše.
Prezidentské pravomoci jsou sice v USA větší než u nás, nicméně, ani tam se
prezident neobejde bez podpory Kongresu, pokud chce skutečně něco prosadit.
Kromě toho už USA musely navíc
v minulosti čelit řadě horších věcí, než bylo zvolení prezidenta
s vystupováním klauna a křiklouna schopného pourážet více než polovinu
zeměkoule. Když pominu válku za nezávislost, musely USA bojovat s Brity
ještě ve válce mezi léty 1812-14 a během této války se Britům dokonce podařilo
zapálit Bílý dům. Ještě v témž století zažily USA krvavou občanskou válku.
A v minulém století bojovaly ve dvou světových válkách a v roce 1962
dokonce reálně hrozilo během tzv. Karibské krize, že nejen Americe, ale i celý svět
zažije i válku jadernou. Tolik ze stručného středoškolského exkurzu do dějin
USA, přejděme k hlavním důvodům, proč se Trump nakonec stal prezidentem.
Překvapivé vítězství, nepřekvapivá podpora
Vítězství Donalda Trumpa bylo
překvapivé, nicméně totéž nelže říci o jeho podpoře. Donaldu Trumpovi se prostě
podařilo najít „díru na trhu.“ Svoji rétoriku cílil spíše na hůře situované
bílé či ohroženou střední třídu v deindustrializovaných oblasti tzv.
„rezavého pásu.“ Právě o těchto „modrých límečcích“ pocházejících z kdysi
prosperujících průmyslových oblastí lze říci, že rozhodli americké volby.
Trumpovi se díky těmto bílým dělníkům podařilo
zvítězit ve státech jako Ohio, Wisconsin, Michigan a Pensylvánie. Mimochodem,
v posledních zmíněných třech státech od roku 1988 nevyhrál žádný
republikánský kandidát na prezidenta. K takovému výsledku nepochybně
dopomohla i samotná Hillary Clintonová se svými poněkud nešťastnými výroky, kdy
tvrdila, že vezme mnoha uhelným společnostem a horníkům práci.
Samotné republikánské jádro
zůstalo jinak celkem stabilní. Data z exit polls říkají, že Trumpa volil
převážně ten samý typ voličů jako předešlé kandidáty. Zjednodušeně řečeno to
byli především bílí, aktivní věřící a spíše lépe situovaní.
Takové zjištění může vyznívat
paradoxně, vezmeme-li v úvahu, že Donald Trump se na veřejnosti projevuje
jako ryzí hedonista, alfa samec, rozmařilec a prostopášník. Navzdory tomu si
ale získal i konzervativní voliče z řad evangelikálů či praktikujících
katolíků. Proč?
Dobré důvody existovaly
přinejmenším dva. Prvním silným argumentem pro volbu Trumpa byla pro tyto
voliče skutečnost, že prezident v senátu jmenuje (se souhlasem senátu)
nové soudce nejvyššího soudu. Stále zůstává neobsazené místo po Antoninu
Scaliovi. Vzhledem ke stáří některých stávajících soudců dávají následující
čtyři roky velkou šanci změnit složení nejvyššího soudu tak, aby se vychýlilo
výrazně doprava. Zkrátka, nechtěli už žádné další „Roe vs. Wade“ a „Obergefell
vs. Hodge.“
Dalším pádným důvodem byly jeho
opakované sliby, že bude bojovat za náboženskou svobodu. V době, kdy
křesťanským pekařům odmítajícím upéci svatební dort párům stejného pohlaví,
dokázala tato rétorika rezonovat velmi silně. Oba důvody dokázaly přimět
k účasti i voliče, kteří jinak Trumpa nemohou vystát.
Naopak demokratická kandidátka si silně uškodila svým výrokem, kde
označila polovinu Trumpových příznivců za „zavrženíhodné“ se sklony k rasismu,
sexismu, homofobii, xenofobii a islamofobii. Tak dlouho ale liberální levice
nadužívala zmíněné pojmy, až úplně ztratily svoji původní ostrost. Část lidí už
měla dost politické korektnosti a byla schopná unést i výroky, které byly
všechno, jen ne „salonfähig.“ A nebyli to zdaleka jen bílí voliči. Donald Trump
měl o něco větší podporu mezi černochy a Hispánci, než měl před čtyřmi lety
Mitt Romney.
Jaké tedy nakonec bude Trumpovo
prezidentství? Stále platí, že svět může s Donaldem Trumpem v čele
USA zažít opravdovou jízdu na tygrovi. Stejně tak ale může být Donald Trump
relativně „normálním“ prezidentem. Projev pronesený bezprostředně po volbách,
v němž Trump dokonce vyjádřil uznání Hillary Clintonové a sliboval, že
bude spojovat, svědčí spíše o druhé zmíněné možnosti.
