Zvláště kvůli odpovědi na druhou
otázku budila kniha už v době svého vydání v roce 2003 kontroverze a
pobouření. Vyzdvihoval totiž také jeho
pozitivní přínosy. V době dospívání by dle jeho slov kolonialismus vzbudil
úsměv. v roce 1982, když přišel na Oxford už nebyla ani vtipná. Už
v době vydání bylo jakákoli pozitivní hodnocení kolonialismu tabu. Poukazovalo
se na to, že koloniální říše byla vystavěná na vykořisťování a útlaku.
V souvislosti s tím zmiňuje Ferguson Durbanskou deklaraci
schválenou na konferenci OSN v roce
2001 věnované rasismu a netoleranci, kde
se zdůrazňovalo, že otroctví přispívalo k intoleranci a prohlásila otroctví
jako zločin proti lidskosti jehož obětí se stali Afričané a Asiaté. Otroctví
bylo v další deklaraci spojované právě s kolonialismem.
Kniha vyšla v roce 2003 a
mnohem kontroverzněji vyznívá její obsah dnes. Ze strany západních zemí
v rámci vzestupu levicového „woke“ hnutí neustálé omluvy za kolonialismus
a veškerá příkoří způsobené zámořským národům, různým menšinám. Ze strany
organizace the Key poskytující materiály britským učitelům se nedávno vyskytla v rámci
snahy o antirasismu snaha osnovy v britských školách tak, aby v nich
bylo ve snaze britské impérium bylo
stavěné na roveň s nacistickým režimem. Ostatně v knize se
zdůrazňuje, že to byla právě Británie, díky níž bylo nacistické Německo nakonec
poraženo.
Pirátské začátky
Jakým způsobem se tedy celkově
zapsala Britská říše do moderních dějin a opravdu to bylo jen vykořisťování a
otroctví, které ji udělalo velikou? Niall Ferguson rozhodně nepopírá špatné
věci, které se staly. Kontroverze ale vzbudila jeho snaha poukazovat i na dobré
stránky impéria.
Britská říše těžila paradoxně
z toho, že se k pelotonu soupeřících velmocí připojila až později a neobjevila
žádná území, která by oplývala zlatem, jako tomu bylo v případě Španělska
a Portugalska. Kanada, Virginie, Guyana, ani Gambie žádné zásoby cenných
surovin neukrývaly. Anglie začala pirátstvím a přepadáváním španělských lodí,
ale dostala se k pěstování cukrové třtiny na Jamajce. Rozvoj měl více co
dočinění s chutí na sladké, než s protestantskou etikou. Britská říše
dále byla stavěná na honbě za cukrem, kofeinem a nikotinem. Významným momentem byl rok 1694 vznikla Bank
of England. Britové převzali jeho
finanční praktiky, jako možnost veřejný dluh pomocí dluhopisů. Sofistikované
praktiky Nizozemí umožnily financovat světový obchod.
Británie tak získávala na síle: Už
v 18. stol posílilo spojení s Nizozemím Británii, stejně tak jako
spojení parlamentů Anglie a Skotska v roce 1707. Námořní velmocí se stalo po válce o
habsburské dědictví, kde získalo jeden z významných námořních bodů –
Gibraltar, a tím i kontrolu nad oblastí Středomoří. Na kontinentě ale měla
dominantní vliv Francie, která byla z evropských velmocé pro Británii
největším konkurentem.
Zatímco soupeření
s Nizozemskem bylo o podíl na trhu, boj s Francií, která měla taktéž
ambice v různých částech světě, byl boj o vliv nad světem v Asii a
Americe. Sedmiletá válka byla „druhou světovou válkou“ 18. století. Znamenala
porážku Francie a právě výsledek této války definitivně rozhodl o tom, že Indie
se stala britskou, ne francouzskou kolonií. Británie dostala obrovský rezervoár
lidských sil a ovládla trh.
Počátky Britské říše popisuje
Ferguson lapidárně slovy: „Okradli Španěly, napodobili Holanďany, porazili
Francouze a vydrancovali Indiány.“ Během dvě stě let z druhořadé země
světová velmoc. Obchod a dobývání by nestačily. Důležitou součástí britského
mocenského úsilí byla kolonizace nových území mezi 17. a druhou polovinou 20.
století. Británii za celou tu dobu opustilo 20 milionů lidí, aby začali život
jinde. Žádná jiná země „nevyvezla“ tak vysoký podíl vlastních lidí, kteří
riskovali svoji existenci i životy.
První kolonie
První kolonizovanou zemí, kde se
usazovali osadníci už v 17. století bylo „vedlejší“ Irsko. Už Jindřich
VIII. se prohlásil za krále Irska. Kolonizace byla odpovědí na hrozbu, že
katolické Irsko by mohlo napomáhat Španělsku. Na pobřeží se usazovali lidé
z Anglie a Skotska. Jednalo se o „experimentální laboratoř britské
kolonizace. Ta se neomezila jen na překročení Irského moře, ale také Atlantiku
ve snaze napodobit právě Španělsko a nebýt předstižen rivalskou Francií.
Ostatně francouzští hugenoti měli osady v dnešní jižní Karolíně a severní
Floridě už v 60. letech 15. století.
Jamestown byla první úspěšnou
britskou osadou v Americe. Nebyla ale daleko zániku. Jen 38 mužů zde
přežilo z více než sta. Většinu zkosila malárie, žlutá zimnice a mor. Osadníkům
nakonec pomohlo pěstování tabáku, plodiny
nenáročné na pěstování. Vyčerpávalo ale půdu po několika letech. Tabák ale nemohl
být jediným motivem. Další pobídkou se stal náboženský fundamentalismus. Skupina
puritánů, kteří vzešli ve známost jako poutníci, se rozhodla odejít nejdříve do
Nizozemí, nicméně to jim připadalo moc „světské. Nakonec zamířili do Ameriky. Minuli
Virginii o 100 mil a přistáli na chladnějším pobřeží Nové Anglie. Ve
skutečnosti jen třetina ze 149 lidí byli poutníci. Zbytek tvořili lidé,
kteří vyslyšeli inzeráty Virginské společnosti a jejich motivy byly pozemské
než duchovní. Nová Anglie vzkvétala díky puritánství a honbě za ziskem
plynoucím z rybolovu, kožešnictví a farmaření.
Britské severoamerické osídlení
mělo odlišné výsledky, než to ve španělských a portugalských koloniích.
Osadníci v latinoamerických koloniích byli jednotlivci, kteří si brali
partnerky z řad otroků či původních obyvatel. Britští osadníci si brali
manželky a děti s sebou. Nová Anglie byla více novou Anglií, než bylo Nové
Španělsko novým Španělskem.
Jednou z černých kapitol
spojenou s britskou kolonizací bylo nepochybně vyhánění původních obyvatel,
jejichž území bylo prohlášené za „terra nullius. Pokud země nebyla obdělávaná
či oplocená, nepatřila nikomu. Kde si úrodnou půdu nárokovali indiáni, byla
koexistence vyloučená. V roce 1500 žily v dnešních USA 2 miliony indiánů,
v r. 1700 už jen 750 tisíc. Nejzhoubnější pro původní obyvatelstvo byly
„importované nemoci: neštovice, chřipka či záškrt. Podobně jako krysy
v době černé smrti byli bílí muži přenašeči smrtelných bakterií.
Ve druhé polovině 18. století se
ukázalo, že anglická severní Amerika je úspěšný projekt. V roce 19770
dosáhl atlantský trojúhelník mezi Británií, západní Afrikou a Karibikem
rovnováhy. Z Afriky proudili otroci, pevninské americké kolonie zásobovaly
Karibik jídlem a cukr a tabák proudil do Británie, z toho významná část pro export na
kontinent.
Británie začala mít problém právě
ze strany bílých osadníků na americké pevnině. Může se to zdát paradox. Lidé
z Nové Anglie byli tehdy nejbohatší na světě – byli bohatší, měli větší
rodiny a farmy a lepší vzdělání než v Anglii. A hlavně, platili menší
daně. Dvacet let předtím ale projevili osadníci svoji loajalitu k Británii
tím, že bojovali proti Francouzům s jejich indiánským spojencům.
Asi každý slyšel o tom, že
příčinou vzpoury kolonistů bylo vypsání nových daní. Ve skutečnosti ale nebyly
zavedeny žádné nové. Jedny byly naopak zrušeny. V r. 1765 schválil
parlament Stamp Act, podle něhož vše muselo být vytištěné na zdaněném
orazítkovaném papíře. Tato povinnost ale byla už v březnu následujícího
roku zrušená a iniciátor George Grenville byl nucený odstoupit. Ministr financí
Charles Townshend přišel s dalšími daněmi a aby zmírnil nespokojenost,
snížil cla na čaj z jednoho šilinku na tři pence za libru. V roce
1770 byly odstraněny všechny nové daně, kromě té na čaj, ale nespokojenost lidí
v Bostonu pokračovala. Takže je nesmysl myslet si, že Bostonské pití čaje
v roce 1773 bylo proti zvýšeným daním. Ceny čaje nebyly nikdy předtím
levnější. Vzpoura byla organizovaná bohatými pašeráky, kteří prodělávali.
Hlavním bodem sváru bylo právo britského parlamentu uvalovat jakékoli daně na
britské kolonisty.
Slogan Samuele Adamse „No
taxation without representation“ byl ale spíše ztělesněním britských hodnot,
než jejich odmítnutím. Kolonisté chtěli stejnou svobodu jako měli ti na druhé
straně Atlantiku. Chtěli skutečnou reprezentaci. Samospráva měla podporu u lidí
jako např. Adam Smith či umírněných kolonistů.
Válka za nezávislost měla daleko
k hollywoodskému popisu boje mezi „patrioty“ a červenokabátníky
chovajícími se jako nacisté. Nejhorší zvěrstva neudělali Britové, ale vzbouření
osadníci vůči těm, kdo zachovali věrnost koruně. Těch bylo překvapivě mnoho.
Důvodů, proč Británie nemohla
vyhrát, bylo několik. Neměla na kontinentu spojence, kteří by vázali Francii,
která navíc měla mocného spojence ve Španělsku. Navíc se vzbouřenci
sympatizovali i mnozí černoši. Revoluce měla podporu i od whigských politiků,
včetně otce konzervatismu Edmunda Burkea: „Užití síly může potlačit na okamžik.
Nevládne se národu, který je potřeba neustále dobývat,“ prohlásil. Také britští
velitelé si počínali vůči vzbouřencům velmi shovívavě. Londýn neměl žaludek na
to, aby dokázal s plným nasazením bojovat proti osadníkům odhodlaným
vzdorovat. 13 kolonií mělo ekonomicky menší význam než ty v Karibiku.
Krátkodobé náklady nedokázaly vyvážit krátkodobé benefity z udržení moci.
Deklarace nezávislosti hlásala „All
created equal,“ jenomže 400 tis. lidí (20 % ) byli otroci. Jefferson měl 200
otroků a osvobodil jen sedm. Ironií je, že nezávislost byla založená na
myšlence svobody, ale jižanské státy pokračovaly s otroctvím. Nezávislost
byla špatnou zprávou i pro indiány. Britové si je chtěli během sedmileté války
usmířit indiány tím, aby je odlákali od spojenectví s Francouzi. Osadnické osídlení bylo proto na základě
dohody limitováno Apalačským pohořím. Naopak kolonisté byli velmi dychtiví po
rozšíření svých území.
Nezávislost USA znamenala vznik
nové velmoci, ale rozhodně ne zánik Britské říše. Zatímco Španělské říše, která
se nevzpamatovala ze vzpoury v koloniích v jižní Americe, ztráta 13
kolonií uspíšila novou fázi britské expanze v jiné části světa – Austrálii,
vzdáleném kontinentu, který byl se svojí rudou zemí a podivnou faunou a flórou
v 18. století ekvivalentem Marsu. Není divu, že reakce poté, co James Cook
objevil v r. 1770 Nový Jižní Wales, byla učinit tuto oblast skládkou pro
zločince. Původně pro tento účel sloužily americké kolonie, ale po jejich
ztrátě je nahradila právě Austrálie. 13. května 1787 vyplulo z Portsmouthu
prvních 11 lodí s více než 700 trestanci. 19. ledna 1788 dorazili konečně
na místo, které je dnes přístavem v Sydney – vletech 1787-1853 bylo na
tzv. „pekelných lodích“ dopraveno k protinožcům 123 000 mužů a 25 000
žen. A také děti počaté na cestě. Austrálie byla alternativou k věšení
vězňů či umísťování do věznic v Británii – byli mezi nimi zloději, ale i
vzbouřenci – luddité či quebečtí patrioti a čtvrtinu tvořili Irové obvinění
z politických zločinů.
Paradoxem bylo, že někdejší
trestanecká kolonie osídlenou lidmi, kterých se Británie zbavila, se stala její
loajální součástí. Její obyvatelé „vězňové“ se ukázali být loajálnějšími, než
poutníci. Austrálie začala doslova jako národ zlodějů v obchodech.
Zpočátku na tom nebyli o mnoho lépe než otroci. Byli přiřazováni
k vlastníkům půdy. Po propuštění se ale dali najmout k těm, co
nabídli nejlepší podmínky. Ti, kteří přežili a odpracovali si trest, dostali
šanci začít žít nový život.
Čím byl cukr pro Západní Indii a
tabák pro Virginii, tím se staly ovce pro Austrálii. Aboriginci civilizaci
zatvrzele odmítali. Na území Van Diemena byli domorodci dokonce chytáni a
systematicky vražděni. Jednalo se bezesporu o genocidu. Pokud by Austrálie byla
nezávislou republikou jako USA, genocida by nebyla jen tasmánským fenoménem,
ale celokontinentální věcí. V letech 1838-9 proto zavedl britský parlament
úřad ochránce domorodců. Nezabránilo se sice vraždění, ale starost o ochranu
domorodců odlišovala britské kolonie od osadnických nezávislých republik.
Otázkou se stalo, jak vyhovět
všem přáním kolonistů v jejich požadavcích na samosprávu? V 70.
letech 18. století se to řešilo v amerických koloniích a v roce 1830 přišla
řada na Kanadu. Zdála se díky příchodu loajalistů z USA nejstabilnější
kolonií, ale to nezabránilo vzpouře ve frankofonním Québecu a proamerických
reformistů v Horní Kanadě. Až v roce 1848 byl požadavek splněn
v Novém Skotsku a teprve v roce 1856 ve většině Kanady. Myšlenka se
uchytila i v Austrálii a Novém Zélandu. Kolonisté získali větší moc, což
se projevilo např. v Austrálii, kde odmítli přivážení dalších trestanců v
roce 1867, kdy skutečně dorazila poslední loď pro tento účel.
Role misionářů
Viktoriáni měli na rozdíl od
„amorálních“ předchůdců Hannoverů vznešenější ambice – chtěli vykoupit svět, zvláště
přinést světlo na zaostalý černý kontinent. Podobně jako dnešní NGOs misionáři
měli jasné přesvědčení o tom, co je nejlepší. Spíše než o kolonizaci jim šlo o
zcivilizování lidí. Osobou, která ztotožňovala toto úsilí, byl lékař a misionář
David Livingstone.
V roce 1562 se Britové
dostali poprvé k pobřeží Sierra Leone. Netrvalo dlouho a začali využívat
obchod s otroky. Dalších 2,5 století bylo odvezeno na britských lodích tři
miliony otroků. Najednou však došlo k obratu. Začali dovážet otroky zpět.
Sierra Leone se stala provincií svobody a její metropole nese název Freetown.
Dříve byli odváženi v řetězech a později byli přiváženi do Freetownu,
ztráceli své řetězy a mohli začít nový život. Kde byla příčina takové změny?
Musíme ji hledat v náboženské obrodě, jejíž epicentrum bylo
v Claphamu. Zachary Macaulay – šéfoval na plantážích na Jamajce, nicméně
praktiky jako pravidelné bití pociťoval jako rozpor se svojí vírou. Díky
spolupráci s poslancem Henry Thorntonem proto napomohl zřízení kolonie
v Sierra Leone pro osvobozené otroky.
Zpočátku odmítali otroctví z náboženských
důvodů jen kvakeři. Už v roce 1680 argumentovali Matoušem 7:12. Pomohlo i
velké probuzení ve 40. a 50. letech 18. století. Další se obrátili proti
otroctví vlivem osvícenství - mezi nimi byli např. Adam Smith a Adam Ferguson.
Až v 1780 se začalo něco dít: Otroctví bylo zrušeno
v Pensylvánii. 1788 byla schválená regulace podmínek na lodích s otroky
Westminsterským parlamentem. Obchod s otroky se podařilo zakázat
v roce 1807 a v roce 1833 i samotné otroctví na všech britských
územích.
I po britském zákazu bylo na
americký kontinent zavlečeno 1,9 milionu otroků. Britové dělali vše proto, aby
tento obchod narušili. Britské loďstvo křižovalo americkými a africkými moři,
aby bránilo tomuto obchodu.
Dalším cílem evangelikálních
misionářů bylo obrácení lidí v subsaharské Africe. 200 let se Britská říše
angažovala v obchodu, válčení a kolonizaci. Exportovala zboží, kapitál a
kulturu. Přešla k exportu vlastní kultury. Jak to řekl Macaulay, přišel
čas „šířit nad temným povrchem světlo, svobodu a civilizaci.“ Šíření Božího
slova za účelem spásy se stalo další záminkou šíření britského vlivu. Prvním
místem pro šíření evangelia se vcelku pochopitelně stalo město Freetown. Cílem
misionářů nebyla pouze Afrika, ale i třeba Nový Zéland a jeho maorské
obyvatelstvo. Museli čelit nemocem i nepřízni domorodců. Jejich působení končilo
často smrtí.
Misii zvláště v Africe proto
výrazně napomohla chininová profylaktika proti malárii, a tím se stala méně
„sebevražedným posláním,“ než na počátku 19. století. Na konci 19. století bylo
v Africe 12 000 britských misionářů z více než 360 společností.
V roce 1904 Británie ovládala třetinu Afriky. Díky tomu lze vysvětlit konverzi subsaharské
Afriky
Misijní činnost se dařila
v oblastech, kde misionáři zároveň přinášeli civilizaci. Indický
subkontinent byl ale jiný příběh. Na rozdíl od subsaharské Afriky zde jakékoli
snahy o šíření křesťanství většinou narážely. V Indii nebyla snaha
anglicizovat ji či christianizovat, naopak mnozí tamní Britové se nechali
orientalizovat. Britští vojáci a obchodníci převzali indické zvyky, naučili se
tamní jazyky a brali si ženy z řad domorodců. Vztah Britů k Indii byl
směsí obdivu a tolerance. Nebyl zájem nijak potlačit tradiční indickou kulturu,
protože by to destabilizovalo indicko-britské obchodní vztahy. Pokusy o misijní
činnost byly od začátku 19. století v Indii způsobily „střet civilizací.“
Snahy o poangličtění země zde ale
existovaly – překvapivě zastával podobný pohled i J.S. Mill. V zájmu
kolonií bylo, aby mohly užít všech výdobytků rozvinuté kultury. Jednalo se o
kombinaci evangelikální snahy obrátit Indii na křesťanství s liberálním
úsilím přivést ji ke kapitalismu a odvést ji od starých pověr. Např. infanticida
narozených dívek v Indii (kvůli výdajům na provdání dcer), thagi – kult
kněží, kteří mohli na ulicích vraždit neopatrné cestovatele a samozřejmě také
upalování vdov, známé jako sati (anumarna – umírání poté či sahumarana –
umírání společně). V průběhu 19.
století proběhla kampaň proti všem třem
praktikám. Sati byla z nich považovaná za nejohavnější. Dlouhou dobu byla
Brity tolerována, protože nechtěli vyvolávat nepokoje. V roce 1812 byla
zavedená regulace, že upálená nesmí být dívka mladší 16 let, těhotná, matka
dětí pod tři roky či pod vlivem omamných látek. V roce 1829 byly tyto
praktiky zakázány úplně. I zde se v kampani silně angažovala skupina kolem
Claphamské církve,
V roce 1857 ale nastal problém:
Šířily se zvěsti, že nové náboje jsou opatřeny živočišným tukem. A protože
jejich konce musely být před nabitím otevřeny kousnutím, muslimové či hinduisté
by riskovali znečištění, pokud by se jednalo o lůj z vepřového sádla či
hovězí lůj, jak se tvrdilo. Mnoho
sipáhíů začalo mít obavy, že Britové chtějí christianizovat Indii. Nábojnice
s tím ve skutečnosti neměly nic společného. Byly i mnohem prozaičtější
důvody: frustrace vojáků a slabé vyhlídky na povýšení.
Vzbouřenci se dopouštěli masakrů
na britských důstojnících a masakrovali ženy a děti. V Lucknow, které bylo
po mnoho měsíců ovládané vzbouřenci, zemřely skoro dvě třetiny britské
komunity. Hrozivých praktik se v odvetě dopouštěli i Britové Britům ale
pomohlo, že vzpouru nepodpořili zdaleka všichni Indové - Gurkhové a sikhové zůstali loajální.
Hrozivá byla ale i odveta Britů:
V Cawnpore generel Neill nutil vzbouřence pít krev bílých obětí, než byli
popraveni. V Pešaváru bylo 40 lidí přivázáno k dělům a vystřeleno.
V Dilli byli tři královi synové zatčeni svlečeni a popraveni Williamem
Hodsonem, synem kněze. A všichni schopní muži považovaní za rebely byli
zastřeleni. Obrovský banyánový strom v Cawnpore byl ověšený těly 150 lidí.
Byly to orgie pomsty.
Rok 1857 byl pro evangelikální
misionáře „annus horribilis.“ Projekt na pokřesťanštění a civilizování Indie
skončil katastrofálně. Tak katastrofálně, že skončil barbarizací Britů. Indie
přešla v roce 1858 přímo pod britskou korunu a správu vicekrále a vydala
královna Viktorie prohlášení zříkající se „právo a touhy šířit naše přesvědčení
na některý z našich subjektů.“
Jen pár tisíc Britů dokázalo
řídit Indii, která sloužila Britské říši k ovládání celé polokoule od
Malty až po Hong Kong. Byl to základ, na němž stála středoviktoriánská říše.
900 státních úředníků a 70 000 britských vojáků ovládalo 250 milionovou
Indii. Jak to bylo možné?
Británie byla od 18. století
průkopníkem nových technologií. Britští inženýři byli předsunutou hlídkou
průmyslové revoluce, která využívala síly páry a pevnosti k oceli
k proměně ekonomiky a poměru sil na mezinárodním poli. Námořní loďstvo s 240
loděmi bylo největší na světě. Když tedy Británie chtěla potlačit obchod
s otroky, využila svoje loďstvo, jako to udělala v případě Brazílie
v r. 1850. Pokud chtěla donutit Čínu k otevření svých přístavu
(nejen) pro export indického opia, udělala totéž – poslala své lodě, jako
v roce 1841 a 1856 při tzv. opiových válkách. Loďstvo dokázal využít páry
– zkrátily se tím výrazně vzdálenost. Zatímco dříve trvala plavba před Atlantik
4-6 týdnů, od 30. let 19. století to byly díky parním lodím jen dva týdny a v 80.letech
19. století to bylo jen deset dní.
Svět se za královny Viktorie
zmenšil díky britským technologiím.
Dalším vynálezem byl telegraf. Britská admiralita jej ale v r. 1816
nejdříve odmítala podobně jako parní pohon. Ve 40. letech ale bylo jasné, že tento
vynález změní pozemní komunikaci. Sehrál důležitou roli i při potlačení
povstání. Skutečným skokem bylo zavedení podmořských kabelů – zvláště kabelu
vedoucího z Evropy až do Newfoundlandu v r. 1866 Už několik let
předtím byl natažený kabel do Indie. Telegraf a parní lodě byly dvěma ze tří
kovových sítí, které zmenšovaly svět. Tou třetí byla železnice. Také větší
zběhlost v kartografii dávala Británii výhodu, protože armáda
s přesnějšími mapami byla a je ve výhodě.
Maxim Force
Poslední roky panování královny
Viktorie byly pro Británii roky namyšlenosti. Británie se stala světovým
četníkem i bankéřem. S rozsahem moci, s nimž se nemohla měřit žádná
říše předtím. I Francie a Rusko byly ve srovnání s první supervelmocí
trpaslíky.
Afrika byla v polovině 19.
století poslední impérii nedotčenou částí světa. Na sever od Kapska byly
britské državy omezené na Sierra Leone, Gambii, Zlaté pobřeží a Lagos –
pozůstatky z doby boje s otroctvím. Za pouhých 20 let po roce
1880 se ale 10 000 afrických království změnilo na 40 států, z nichž
36 přímo kontrolovaly evropské velmoci. Nikdy předtím se tak rychle
nepřekreslily hranice kontinentu. Třetina území patřila Británii. To byl
výsledek „pranice o Afriku“ Důsledek britské finanční moci a palebné síly.
Ztělesněním byl člověk jménem
Cecil Rhodes, který emigroval na jih Afriky, protože už dle svých slov nemohl
vystát skopové. Byl imperiálním vizionářem. S pomocí banky Rotschildů si
vybudoval téměř monopol na produkci diamantů v jižní Africe, ale nestačily
mu výnosy z diamantových dolů v Kimberley a nechtěl pouze vydělávat
peníze. Chtěl být budovatelem říše. Když mu bránila v postupu země
Matabele v čele s Lobengulou, poslal invazní jednotky o síle 700 mužů proti 3000 domorodým bojovníkům. Britové
měli tajnou devastující zbraň – kulomet Maxim (ve skutečnosti americký vynález)
o ráži 0,45 palce. Dokázal až 500 výstřelů za minutu. Jednotka s pěti
takovými zbraněmi mohla doslova vymést bitevní pole. Např. v bitva u řeky
Shangani v r. 1893. Matabele bojovníci se nikdy nedostali blíže než 100
yardů před Brity, kulomety kosily domorodé bojovníky jako trávu. 1500
domorodých bojovníků bylo vyhlazeno, ze 700 Britů zahynuli jen 4. Dobyté území
dostalo název Rhodesie.
Suezský průplav byl sice původně
francouzskou iniciativou, nicméně když bylo jasné, že vlády v Turecku i
Egyptě zbankrotovaly, příležitosti se chopila britská strana. Když chedív
nabídl 44% podíl Egypta v suezském průplavu za 4 mil. liber, Disraeli se obrátil na Rotschildy (na koho
jiného). Správu dluhů si rozdělily Británie s Francií. Francouzští a
angličtí Rotschildové se dohodli na půjčce ve výši 8,5 milionů liber. Když
chedív v r. 1879 mezinárodní vládu odmítl, byl svržený. Na jeho místo byl
dosazený jeho pasivní syn Tewfiq, ale ten byl svržený egyptskou armádou.
Nedodržení dluhových závazků se stalo reálným problémem a ohroženy byly i
životy Evropanů v Egyptě.
Jenomže Francie se tehdy zmítala
ve vnitřních sporech a na konci července roku 1882 udělal premiér Gladstone
obrat: Nařídil útok na Arabiho armádu v Egyptě.13. září armáda Garneta
Wolseleyho složená z tří švadron domácí kavalerie, dvě děla a 1000 pěšáků.
Během půl hodiny vyřídila mnohem silnější Arabiho armádu u Tel-el-Kebiru. Arabi
byl zajatý a odvezený na Cejlon. Převaha Britů se ale nikdy nestala přímo
kolonizací. Britové neustále ujišťovali, že jde jen o dočasný prostředek. Egypt
byl sice formálně samostatný, stal se ale skrytým protektorátem.
Okupace Egypta znepokojila další
velmoci a otevřela cestu k „pranici o Afriku.“ „Největší hra monopoly,“ kde
Afrika byla hrací deskou. Dříve zde hrály jen Británie, Francie a Portugalsko.
Nyní přibyly Belgie, Německo a také Itálie, která snila o obnově Římské říše ve
Středomoří, ale když podnikla invazi do Habeše, ale byla potupně poražena
v r. 1896 u Adowy. O slovo se začalo hlásit Německo. Byl to také Bismarck,
který uspořádal v letech 1884-5 v Berlíně konferenci o rozdělení
Afriky. Skutečným důvodem bylo ale definování podmínek, za kterých může být
v budoucnu uznaná teritoriální anexe. Uznáno bylo německé zabrání Kamerunu
či belgický zisk konga.
Do začátku 20. století byla
prakticky celá Afrika rozkouskovaná mezi evropské velmoci. Lví podíl ale
připadl Británii. Ta v roce 1909 ovládala 12,7 milionů čtverečných mil
území. Třikrát více než Francouzi a desetkrát více než Němci. Británie byla ale
i světovým bankéřem, masivně investujícím po světě. Objem v zahraničí
investovaného kapitálu činil 3,8 mld. liber, 40-50 % ze všech vlastněných
zahraničních aktiv.
Nejpozoruhodnější byla ale i
levná obrana – v roce 1898 měla Británie 99 000 vojáků přímo na
britských ostrovech, 75 000 v Indii a 40 000 jinde. Námořnictvo
mělo 100 tisíc mužů a indická armáda 148 000. Roční rozpočet na obranu měl
jen 40 mil. liber, tedy jen 2,5 % z celého domácího produktu. Není to více
než nyní a mnohem méně než za studené války. V letech 1906-13 byla
Británie schopná postavit 27 Dreadnoughtů za 49 milionů liber – méně než roční
úroky za státní dluh. Byla to levná světová dominance.
Vrcholem viktoriánského
imperialismu byl Súdán 2. září 1898. Bitva u Omdurmánu postavila pouštní domorodce proti po zuby
ozbrojeným vojákům tehdy nejmocnější armády světa. Nejméně 10000 nepřítel „Říše“ bylo
zlikvidováno. Šlo ale především o akt pomsty. Na počátku 80. let předminulého
století sešikoval charismatický náboženský vůdce známý jako Mahdi armádu
z dervišů, aby bojovali za wahhábistické učení islámu. Do oblasti byl
vyslaný generál Charles George Gordon. Byl odhodlaný rozdrtit Mahdiho a udržet
město Chártúm, kam dorazil 18. února 1884. Jenomže byl poté obležený a necelý
rok po svém příchodu rozsekaný na kusy.
Anglo-egyptská armáda v r.
1898 byla vedená gen. Kitchenerem a po pěti hodinách bitvy u Omdurmánu bylo
rozhodnuto. Kulomety Maxim zde udělaly své. Dervišové ztratili 95 % lidí.
Naopak na britské straně přišlo o život jen 45 lidí. Kitchener lakonicky
prohlásil, že nepřítel dostal pořádnou dávku prachu. To ale britskému
generálovi nestačilo - zničil i Mahdiho
hrob.
V r. 1898 byl v jižní
Africe kmen, který stále odolával britskému tlaku –Búrové, jediný africký bílý
kmen, farmáři a potomci holandských osadníků v Kapsku. Už dříve úspěšně
vzdorovali Britům. Kapsko zůstávalo i před rostoucí důležitost Suezu
strategicky důležitou oblastí pro Brity a búrská samostatnost byla
netolerovatelná, protože hrozilo, že průplav v Suezu může být zavřený
v případě větší evropské války. Navíc jedna z búrských republik měla
jedny z největších zásob zlata na světě.
Búrská válka byla pro Británii
draze vykoupeným vítězstvím. Ztratila 45 tisíc mužů a utratila 0,25 miliardy
liber. Kolem léta roku 1900 se ale začala situace obracet ve prospěch Britů.
Britové postoupili na búrské území a zmocnili se Pretorie (hlavního města
Transvaalu) a Bloemfonteinu (metropole Oranžského svobodného státu). Búrové ale
stále vzdorovali. Britové se proto zaměřili na pro Búry nejzranitelnější místa.
Systematicky začali ničit búrské farmy. Bylo jich zničeno na 30000, otázkou se
stalo, co s vdovami a jejich dětmi, dokud nebudou Búrové poraženi. Řešením
byly koncentrační tábory – s něčím podobným přišli už Španělé na Kubě
v r. 1896, ale zde se poprvé staly nechvalně známými. Zahynulo zde bezmála
28 000 Búrů a v dalších táborech zahynulo 14 000 černošských
zajatců. Jednalo se především o děti. Zahynulo tedy 14,5 % búrské populace.
Kombinace taktiky spálené země a koncentračních táborů podlomily vůli Búrů
vzdorovat. Ale ani tak nebyl výsledek bezpodmínečná kapitulace pro Búry
pokořující. Osm let na to vznikla Jihoafrická unie v čele s čele
s búrským generálem jménem Louis Botha coby premiérem. Během tří let
„Native´s Land Act“ omezil vlastnictví půdy černých na tu nejneúrodnější
desetinu země. Búrové ovládali větší území, než měli v době nezávislosti.
Búrská válka navíc svými hrůzami,
které přinesla, obrátila tehdejší veřejné mínění doleva, což mělo další
konsekvence. Mírová aktivistka Emily Hobsonová se proslavila tím, že usilovala
o zlepšení podmínek lidí v koncentračních táborech. V roce 1902 také vznikla kniha James Hobsona Imperialism:
Study, kde spekulanty a různé obchodníky viděl jako hlavní sílu
imperialismu.
Nad říší se vznášela další
hrozba, kterou nebylo možné ignorovat – Německo. V 80. letech 19. století
byly hlavními rivaly Británie Francie a Rusko a Britové se snažili Německo
usmířit. Na počátku 20. století bylo už Německo hrozbou. Německá ekonomika už
předehnala tu britskou. Zatímco v r. 1870 tvořila německá ekonomika 40 %
velikosti té britské, v r. 1913 už byla německá ekonomika o 6 % větší. V roce 1880 byl britský podíl na
celosvětové výrobě 23 % a Německa 8 %. V r. 1913 to bylo 14 % vs. 15 %.
Německé loďstvo (severomořská flotila)
se stávalo pro Británii hlavním rivalem. V r. 1880 byl poměr britské
a německé tonáže 7:1, v r. 1914 už to bylo méně než 2 :1. Německá armáda
měla v r. 1914 celkem 124 divizí oproti 10 britským. Britové mohli
zmobilizovat 753 500 mužů v případě války, Němci 4,5 milionu.
V roce 1904 bylo dosaženo
Srdečné dohody s Francií. Francie uznala britské ovládnutí Egypta, Britové
na oplátku ponechali Francii volné ruce v Maroku. Drobná území
v západní Africe byla přenechána Francii výměnou za to, že se Francouzi
vzdali nároků na rybolov mimo Newfoundland.
Britské loďstvo stále silnější,
než německé, nicméně cílem Němců nebylo překonat britskou flotilu, ale
zajistit, aby i pro největší námořní velmoc znamenala válka s německým
loďstvem ohrožení její dosavadní pozice ve světě. Měly to být zhruba dvě
třetiny až tři čtvrtiny britského, jak velkoadmirál Alfred von Tirpitz
vysvětloval v r. 1899 císaři Vilému II. V roce 1914 to byly opravdu
dvě třetiny, navíc Němci vyráběli lodě na technicky mnohem vyšší úrovni.
Otázka Irska
Problémem se už v 19.
století začalo stávat Irsko, první britská kolonie. Irové byli většinově
katolíky a v očích mnoha Angličanů byli tedy vnímáni jako podřadní.
Většina tamních Britů podporovala uspořádání podle Act of Union z r. 1800,
kdy Irsko bylo spravované přímo z Westminsteru. A nejspíše rozhodující
důvod byl takový, že i v očích politiků by zřízení samosprávy podkopávalo
celistvost říše. Gladstonovy pokusy o zřízení „home rule“ z let 1885 a
1893 selhaly a pro mnohé irské nacionalisty by ale ani samospráva
v podobném rozsahu jako v Austrálii a Kanadě nebyla dostatečným
řešením. Ztroskotání návrhu na „home
rule“ znamenalo připomínku tvrdošíjného odmítání udělení správy
v amerických koloniích.
V roce 1916, během války se
vzbouřili nacionalisté pod vedením básníka Patricka Pearse a socialisty Jamese
Connollyho. Povstání bylo potlačeno a hlavní aktéři popraveni. Britové ale po
válce už neměli žaludek na další represe. Když britské jednotky „Black and Tans“
spustily v r. 1921 palbu na fotbalovém utkání v Croke Parku, vzbudilo
to odpor nejen v Irsku, ale i v samotné Anglii. Britové utrpěli
ztráty 1400 lidí a neměli už vůli válčit. Irsko se rozdělilo na protestantský
sever (zůstal pod Londýnem) a katolický zbytek (svobodný stát). Tím, že
dovolili, aby se jejich první kolonie rozdělila, dali Britové signál dalším
částem říše. Zvláště když sliby o reprezentaci Indů za účast na první světové
válce zůstaly z velké části nesplněny, protože Centrální legislativní
shromáždění nemělo žádnou reálnou moc. Vzpoury vypukly také v Indii. I zde
zasáhli Britové násilně – zásah odsoudil i Winston Churchill s tím, že to
není britský způsob, jakým se dělá byznys. Indové se inspirovali Irskem, když
mladý Nehru navštívil Dublin shledal Sinn Feinn nejzajímavějším hnutím. Indie byla Irskem v mnohem větším
měřítku. Kvůli těmto záchvěvům se po skončení první světové války začala třást
celá říše.
Konec jako důsledek Pyrrhova
vítězství
Konec říše je vnímaný jako
vítězství bojovníků za svobodu od Dublinu po Dili, kteří měli zbavit své země
koloniálního jha. Ve skutečnosti nebyly ale věrohodnými alternativami vůči
britské vládě hnutí za nezávislost, ale jiné říše. Říše, které byly daleko
horšími alternativami než Británie, viz např. Belgické Kongo za vlády Leopolda
I., kdy zahynulo deset milionů lidí, nebo
vyvraždění několika desítek tisíc Herero lidí v německé Namibii.
Krutosti nebyly jen výsadou západoevropských velmocí, což ukazuje např.
Japonsko v Korey, která byla v japonských rukou od roku 1905.Anebo
třeba chování Ruska v Polsku či na Kavkaze i jinde.
První světová válka byla
globálním konfliktem – byli to Němci, kteří první přišli s výrazem
Weltkrieg, Britové preferovali označení „Evropská válka“ a později „velká
válka.“ Němci se snažili „globalizovat“ konflikt, aby vyčerpali Británii, např.
podkopáváním britské moci v Indii a na Blízkém východě. Centrální roli
v německém snažení hrálo Turecko, zvláště Konstantinopol se svým
strategickým významem – mohlo ohrožovat dodávky do Ruska i zásobování do Indie.
Pokoušeli se přimět tureckého sultána coby chalífu, aby vyvolal svatou válku
proti Britům.
Na konci léta 1918 bylo jasné, že
německé snahy o vyvolání globální války (proti Dohodě) ztroskotaly. Němci
postrádali muže jako byl Lawrence z Arábie, schopné proniknout do
neevropských kultur,“ což vyžadovalo staletí angažovanosti v orientu.
První světová válka byla globálním „požárem,“ rozhodovala se ale ve Francii a
ve Flandrech. Jednalo se o boj o pozici
globální velmoci. Příčin porážky Německa byly exogenního původu – nedisponovalo
takovými zdroji, jaké měla Británie. Třetina britských sil nasazená během války
byla z kolonií. Mimořádnou statečnost projevily právě jednotky
z Austrálie a Nový Zélandu, který poslal 100 tisíc lidí! Desetinu své
tehdejší populace. Řady britské armády posílili i lidé z jižní Afriky,
kteří dříve proti Britům bojovali v búrských válkách. Nezanedbatelný podíl
měla např. Indie – dokonce i Mahátma Gándhí podporoval boj Britů „ ve
spravedlivé věci za dobro a slávu lidské důstojnosti a civilizace.“Tvrdil, že
„naše povinnost je jasná: Udělat to nejlepší pro podporu Britů, bojovat našimi
životy a majetky. Gandhího sentiment sdílely tisíce Indů. Indové tvořili už na
podzim 1914 třetinu britských vojáků ve Francii.
Mnohé arabské oblasti, kterým
byla slibovaná nezávislost, se staly mandátními územími (= eufemismus pro
kolonie). Na mapě světa přibyly další britské državy získané většinou na úkor
Německa– 1,8 milionů čtverečních mil a 13 milionů nových lidí. Vítězný britský mír byl ale jen iluzí.
Británie sice byla opět větší, vysoké ale byly výdaje na vítězství a ekonomický
přínos zisku nových území byla nulový, ne-li záporný. Před válkou převažovaly u
lidí benefity Britské říše nad náklady. Po první světové válce už to ale bylo
naopak…. Důvěra v říši v očích mnoha lidí silně utrpěla a kořeny
musíme hledat v ceně, kterou Británie zaplatila za vítězství v první
světové válce - ztrátou kolem 0,75 milionu lidí.
Byl ale jeden člověk, stále
vyjadřující obdiv k Britské říši: Adolf Hitler, který svůj obdiv
k britskému imperialismu vyjadřoval ve své knize Mein Kampf, konkrétně
schopnost podmanit si „podřízené rasy“: „Bohatství Velké Británie je výsledkem
kapitalistického vykořisťování 350 milionů otroků.“ A dála také napsal, že „čím
je Indie pro Anglii, tím jsou pro nás ruská území.“ Pokud Británii v něčem
kritizoval, tak za přílišnou sebekritiku a shovívavost k poddaným. Sám
přiznával, že kdyby Němci ovládli Indii, počínali by si mnohem krutěji. Právě
tento typ anglofilie byl pokušením pro Británii.
Německo se snažilo předejít válce
s Británií pokusem o dohodu, že Británie si bude moci nechat svoji
zámořskou říši výměnou za tom že nechá Německu volnou ruku ve střední a
východní Evropě. I v britském válečném kabinetu se vyskytli podobní
„appeaseři,“ které lákala myšlenka předání kontinentu nacistů výměnou za mír.
Lord Halifax nabízel 25. května 1940 italskému velvyslanci Maltu či Gibraltar
výměnou za to, že Itálie zůstane mimo válku a zprostředkuje jednání.
Chamberlain si pohrával s myšlenkou předání Tanganiky.
Po porážce Francie stála Británie
sama, i když ne tak docela – měla za sebou celou zámořskou říši. Churchill
dokázal rozpoznat Hitlerovo blábolení: „Je marné myslet si, že pokud bychom se
pokoušeli o mír nyní, měli bychom ho za lepších podmínek, než kdybychom si ho
vybojovali. Němci by chtěli naši flotilu – to bychom nazvali odzbrojením – naše
námořní základny a mnoho jiného. Stali bychom se otrockou zemí…“
V době, kdy se Churchill
chopil moci, byly alternativami Hirohitovo Japonsko, Hitlerova tisíciletá Třetí
říše či Mussoliniho Nový Řím a Stalinův SSSR. Byl to boj s těmito říšemi,
který nakonec zruinoval Britskou říši. Nebylo to tedy kvůli utlačování
poddaných po celá staletí, ale kvůli tomu, že Britská říše pozvedla na několik
let zbraně proti mnohem více utiskovatelským říším. Udělala správnou věc bez
ohledu na náklady. Díky Británii se jejím konečným, ale neochotným dědicem
nestala žádná z východních „říší zla,“ nýbrž nejúspěšnější bývalá britská
kolonie.
V r. 1937 došlo
k Nankingskému masakru, kdy bylo Japonci zvražděno až 300 tisíc civilistů.
Japonci si dávali závody ve vraždění zajatců a masivně znásilňovali místní
ženy, které pak zavraždili. Proto se události říká „znásilnění Nankingu,“ které
nám ukazuje, jak by byla alternativa k Britům. Byl to střet mezi říší,
která měla nějaké pojetí lidských práv a říší, která nepovažovala ostatní rasy
za lepší, než prasata. Už ve třicátých letech mnozí Britskou říši shazovali,
nicméně s japonským růstem moci se ukazovalo, že ne všechny alternativy
musejí být vlídnější. Imperialismus a brutality Japonců přesahovaly vše, co kdy
udělali Britové.
Zrůdnost japonského chování se
ukázala i potom, co přes Churchillovo nabádání padl v únoru 1942
Singapore, jedna ze strategických námořních základen britského impéria. Japonci
pohrdali všemi válečnými zajatci a dělali vše pro co největší ponížení Britů.
Britové museli pro Japonce stavět sami Britové v džungli na barmsko-thajské hranici a octli se
v roli otroků a byli nuceni pracovat úplně vyčerpaní, na pokraji vyhladovění, nemocní malárii,
dyzenterií a tropickými vředy hlodajícími maso až na kost. 9000 Britů nepřežilo
japonské zajetí.
Indičtí nacionalisté viděli
v britském oslabení příležitost. Subhas Chandra Bose volající po
autoritářské nezávislé Indii, prohlásil pád Singaporu za znamení konce britské
říše a počátek úsvitu nové éry v indické historii. Jakékoli snahy o odpor
však byly potlačeny a vůdci včetně Gandhího byli zatčeni. Bose měl jen slabou
podporu a naopak role Indů a dalších vojáků z kolonií na porážce Osy je
nezpochybnitelná. Indové bojovali většinou loajálně navzdory Boseho úsilí –
jedním z důvodů byly i zprávy o japonských zvěrstvech. Také Irsko mělo
přes ostudnou politiku neutrality 43 000 dobrovolníků v britských
silách. 5 milionů lidí bojovalo v rámci říše, skoro tolik jak
v samotném Spojeném království.
Samotná britská říše ale válku
vyhrát nemohla. Zatímco o první světové válce Ferguson tvrdí, že byla
pomoc USA důležitá, ale ne rozhodující, v té druhé už byla podle něho
naprosto klíčová. Amerika ale dávala jasně najevo, že nebojuje za udržení
Britskou říše. Franklin Roosevelt užíval
silně protikoloniální rétoriku. Prohlásil, že koloniální systém znamená válku a
vykořisťování. Naivně věřil Stalinovi a naopak naléhal na Británii např.
k tomu, aby Hong Kong předaly Číně jako gesto dobré vůle, měl troufalost
přijít s otázkou Indie.
Británie, která byla kdysi
světovým bankéřem, dlužila po válce 40 miliard. dolarů. Říše stála na
ekonomických základech, které byly „pohlceny“ výdaji na válku. Po roce 1945 navíc Labour Party měla
v úmyslu zavést sociální stát, což vyžadovalo drastické omezení se všech
závazků v zámoří. Tři století trvalo její vytvoření a pouze tři dekády
trval její rozpad. Nic neodhalilo slabost Británie a Francie jako rok 1956
v Egyptě. USA odmítly akci podpořit, protože celý arabský svět by přešel
k na stranu SSSR. Británie tak nebyla schopná zabránit blokádě lodí
dovážejících ropu.
Británie udělala správnou věc,
když pod vedením „imperialisty“ Churchilla odmítla hanebnou nabídku přežití
vedle nacifikované Evropy a stála osamocená vůči Hitlerovu imperialismu
představujícímu skutečné zlo. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství – pro porážku
Němců, Japonců a Italů obětovali Britové impérium své. Na závěr klade otázku,
kterou si musí odpovědět každý sám: Vymazala tato oběť všechny ostatní hříchy
říše?
Nový imperialismus?
Např. rozšíření kapitalismu do
odlišných částí světa. Nebo třeba instituce parlamentní demokracie, která by
jinak nebyla přijatá ve většině světa. Šířila právní stát a udržovala mír ve
velké části světa. Indie, největší demokracie světa, vděčí Británii více, než
jsou si mnozí ochotní připustit.
V závěru hovoří o novém
imperialismu v souvislosti se situací po 11. září, kdy Tony Blair ve svém
mesiášském projevu měsíc po těchto událostech mluvil o potřebě šíření
demokracie v souvislosti se zanedbáním intervence ve Rwandě, kdy se
nezabránilo krveprolití a naopak úspěších při zásazích v Srbsku a Sieře
Leone. Od Suezské krize nemluvil žádný britský premiér tak nadšeně o tom, co by
Británie měla dělat ve světě.Viktoriáni považovali svrhávání darebáckých vláda
za legitimní součást šíření civilizace. Blairův projev byl o boji se zlými
režimy byl ozvěnou Gladstoniánských liberálů – při intervenci do Egypta
v r. 1881 se argumentovalo podobně. Britský diplomat Robert Cooper hovořil
o nové postmoderní formě imperialismu šíření lidských práv a kosmopolitismu,
ale v souvislosti s EU. Ta ale nemohla hrát roli impéria, nyní byly této
role schopné jen USA. Byly to opravdu poslední reminescence na někdejší moc
britského impéria coby světového garanta svobody a lidských práv. Navíc jak se nyní ukazuje, ani moc Spojených
států není neomezená a nebudou moci hrát tuto roli donekonečna. Obě anglicky
mluvící velmoci se musejí čím dál více soustředit na své vlastní vnitřní problémy,
o čemž svědčí i nedávné násilnosti, které se odehrály na Britských ostrovech.
Moment nového imperialismu se nakonec ukázal být jen krátkou epizodou a
představa o novém imperialismu pouhou chimérou.
USA měla s Britskou říší řadu věcí
společných. Mezi oběma supervelmocemi lze nalézt řadu analogií. Výdaje na
obranu tvořily mezi lety 1870-1913 jen 3 % HNP. Jednalo se o dobře využité
prostředky. V případě USA v r. 2000 to bylo podobné. Páteří britského
impéria byla síť námořních základen na strategických místech, i v tomto případě lze nalézt paralelu
z USA. Dnešní zásahy USA v jiných částech světa připomínají britskou
„gunboat policy“ v 19. století. Británie dokázala ovládnout důležité
námořní body a podobně jako USA britské loďstvo ovládalo světové oceány.
Británie mohla hrát roli světového policajta a zasahovat, když bylo třeba
zjednat pořádek: Např. proti otrokářství v Brazílii.
U obou forem „anglobalizace“
nalezneme ale také rozdíly. Zatímco britské impérium bylo závislé na masivním
exportu kapitálu a lidí, v případě USA je to naopak. Británie byla
skutečně impériem, kdežto USA zrozené z války proti britskému impériu a
boji proti otroctví se k této roli stavějí zdrženlivě. Byla to ale právě
Amerika, i když si to nerada připouští, která po Británii převzala velkou část
„břímě bílého muže,“ o němž psal Kipling, ať už to měl být boj
s darebáckými státy či terorismem nebo šíření benefitů kapitalismu a
demokracie – jedná také ve jménu svobody. Amerika přezvala roli Británie, aniž
by čelila faktu, že s tím přichází i říše. Ať se nám to líbí, nebo ne
říše/impérium je realitou, podobně jako tomu bylo po tři sta let u Británie,
která ovládala a vytvořila moderní svět. Štafetu po ni převzala Amerika - neochotné impérium, o kterém píše
v knize Colossus, kterou můžeme považovat za volné pokračování knihy
Empire.
