Tzv. arabské
jaro bylo zpočátku vnímáno jako významný milník pro celou oblast Blízkého
východu a objevili se dokonce tací, co se zcela vážnou tváří mluvili o
„čtvrté demokratizační vlně. Na první pohled se zcela logicky nabízela paralela
k událostem z přelomu 80. a 90. let. Už Samuel Huntington ve svém článku Democracy´s Third Wave píše, že změny
v letech 1989-90, které zapříčinily změnu režimu a následnou (byť ne ve
všech případech bezproblémovou) demokratizaci nejen ve střední a východní
Evropě, ale také v Mongolsku či Nepálu, měly také podnítit touhu po změně
i v některých arabských zemích. Je ale nutné zamyslet se nad tím, co
odlišovalo vývoj ve střední a východní Evropě od toho v arabských zemích.
Když pomineme způsoby, jakým se mezi
lidmi rozšířilo povědomí o revoluci. Narážím zde na fakt, že u arabských
revolucí nalezneme společný jmenovatel v roli, jakou zde sehrály sociální
sítě, coby faktor, který můžeme spojovat až s posledními několika lety.
Pozitivně lze sice hodnotit schopnost
uskutečnit relativně svobodné volby – podle organizace Freedom House, která
dlouhodobě zkoumá stav svobody ve světě, se všechny arabské země s úspěšně
proběhlou revolucí posunuly z hodnocení „not free“ na „partly free.“ Zde
však výčet všech významných pozitivních změn končí. Problém ale spočívá už
v tom, že samotné volby jsou nutnou, ale v žádném případě postačující
podmínkou k demokracii. Případ Egypta ukazuje, že pouhé volby bez
zajištění základních lidských práv mohou demokracii změnit v islamistickou
ochlokracii, pro kterou je symptomatický nepřátelský a otevřeně nenávistný
vztah k menšinám. V případě Egypta se jedná zejména o křesťany, ale
také Židy, potažmo stát Izrael, s nímž udržovala země na Nilu až do své
„demokratizace ne sice zrovna vřelé, ale relativně korektní vztahy.
Indikátorem posunu ve vztahu k Židům
(potažmo Izraeli) může být považován nedávný výrok egyptského prezidenta
Nursího, v němž nazval Židy za „opicemi a prasaty.“ Nejedná se ale zdaleka
o ojedinělý případ antisemitismu v souvislosti s nedávným vývojem
v inkriminovaných zemích. Schopnost antisemitů napasovat na jakoukoli
historickou či politickou událost podíl Židů/sionistů může být až obdivuhodná.
Dva příklady za všechny: Lybijští vzbouřenci prohlásili ve své snaze za každou
svalit vinu za příkoří páchaná během diktatury na Źidy, že matka popraveného
diktátora Muammara Kaddáfího byla Židovka. Íránští představitelé zase pro změnu
neváhali přisoudit podíl na syrské rebelii sionistickému spiknutí.
Zde se dostáváme k ne jedinému, ale
bezesporu jednomu z podstatných důvodů, proč arabské jaro selhalo. Za
jakýsi lakmusový papírek toho, že lidé to opravdu s liberální demokracií
myslí opravdu vážně, můžeme v případě muslimských zemí považovat jejich
vztah k Židům a uznání práva Izraele na existenci.
Dosavadní vývoj ale musel být studenou
sprchu pro všechny, kteří doufali, že svržení
zkorumpovaných autoritářských režimů v Tunisku, Lybii a Egyptě bude
pro všechny tři arabské země automaticky znamenat začátek cesty ke svobodě a
demokracii. Sen arabského jara se ale změnil v děsivou noční můru. Vyvstává
proto otázka, kde můžeme hledat příčiny tohoto selhání? Nenahrává současná situace tvrzením skeptiků,
co tvrdí, že mimo západní svět je nastolení liberálně demokratického zřízení
nemožné?
Na celkové jádro problému poukázal
novinář perského původu Ahmad Hashemi ve svém článku s všeříkajícím názvem Anti-Semitism
is why the Arab Spring failed. Celý problém spočívá ve smýšlení většiny
místních lidí. Za neúspěšnou „zelenou
revolucí“ v jeho domovině stála převážně prozápadně orientovaná
inteligence, která ale v Íránu tvoří menšinu a jakýkoli pokus o změnu
z její strany byl proto předem odsouzen k neúspěchu.
Naopak úspěch série revolucí, které se
odehrály v rámci „arabského jara,“ stál na podpoře masy islamistů a salafistů,
od nichž mohl podporu demokracie a liberálního pojetí lidských práv očekávat
jen naprostý naiva.
Demokracie na Blízkém východě sice možná
je (jako prakticky všude na světě), nicméně prvním krokem, který je potřeba
udělat, je zbavit se ideové zaslepenosti a odložit veškerou iracionální
nenávist vůči Izraeli, Židům a křesťanům. Musí tak učinit jednal její elity, ať
už náboženské či profánní, ale také
široká veřejnost.
