George Bush mladší odcházel po
osmi letech z Bílého domu jako jeden z nejneoblíbenějších prezidentů
v historii. Podle výzkumu Gallupova
ústavu podporovala jeho politiku v době jeho odchodu v lednu 2009
pouze třetina Američanů, nemluvě o tom, že za hranicemi USA bylo jeho celkové
hodnocení ještě nelichotivější než doma. Svět tehdy s nadějemi vzhlížel na
Baracka Obamu jako na dlouho očekávaného mesiáše, který měl vylepšit
pošramocenou pověst USA a přinést lidem jakousi blíže nespecifikovanou změnu.
V dalším průzkumu provedeném
Pew Research Center, označilo 61 % historiků George Bushe za nejhoršího prezidenta
všech dob. 43. prezident USA sklízel útoky ze všech stran. Levice a
nacionalisté ho nemohli vystát kvůli jeho jestřábí zahraniční politice a útokům
musel čelit také zprava, když fiskální konzervativci (a libertariani)
kritizovali jeho přílišnou hýřivost. Ve druhém případě ale netřeba dodávat, že
v disciplíně utrácení byl na hlavu poražen svým nástupcem.
Byl ale opravdu tak špatným prezidentem?
Čísla z poslední doby ukazují, že alespoň v očích Američanů nebyl
Bush mladší zase tak špatným, jak se mohlo na první pohled zdát. Podle nedávného šetření Gallupova ústavu
hodnotilo Bushe 49 % dotázaných pozitivně a 46 % negativně.
Příčinu posunu ve veřejném mínění
můžeme spatřovat v tom, že po 5 letech je ale jasné, že žádná významná změna
nenastala a naopak Bushova politika je s odstupem vnímána pozitivněji.
Důvěra v Ameriku Evropě se (jak se dalo očekávat) vrátila na hodnoty před r.
2003, nedokázal však zvrátit ani zhoršování obrazu v očích arabské
veřejnosti, resp. v muslimském světě, který měl být vlivem prostředí,
z něhož pocházela část rodiny současného amerického prezidenta, Obamovým
přirozeným biotopem.
Bushova zahraniční politika ale přinesla
také několik pozitivních momentů, které mohou mít blahodárný vliv pro další
budoucnost, a podrobněji se jim budu věnovat v následujících několika
odstavcích.
Geoorge
W. Bush pokračoval v trendu sbližování s Indií, která se stává
důležitým partnerem USA. Uzavřel s rostoucí asijskou velmocí tzv. Nuclear
Energy Deal, kde Amerika přislíbila pomoc Indií v rozvoji jaderné
energetiky a pro Indii byla klíčová v tom, že s ní Spojené státy
počítají jako s důležitým partnerem. Sblížení obou zemí napomohl společný
nepřítel, kterým byl a je radikální islamismus, přesně podle poučky „nepřítel
mého nepřítele je můj přítel.“
Nejdůležitější oblastí, kde si
Bush vysloužil slova chvály dokonce i od liberálních komentátorů, které
z přehnaných sympatií k jeho zahraniční politice rozhodně podezírat
nelze, je oblast subsaharské Afriky. Za
osm let jeho vlády vzrostl objem celková pomoci z původních 1,3
miliardy dolarů v roce 2001 na téměř čtyřnásobek (5 miliard dolarů) o sedm
let později. K tomu je nutné připočíst také další prostředky na boj
s AIDS, malárií a dalšími nemocemi a také podporu toho, čemu se říká „good
governance.“ I sám Barack Obama uznal,
že je tím, který „zachránil miliony životů. Liberální komentátorka Ellen Ratner
dokonce v této souvislosti prohlásila, že George W. Bush zachránil více
životů než kterýkoli další prezident. Jen tak pro srovnání: Na počátku Bushovy
éry dostávalo v Africe pouze 50 tisíc lidí
antiretrovirální léky proti HIV, když opouštěl úřad, byly jich už 2
miliony.
Když už je řeč o Africe, tak je
také dobré připomenout, že
Bush mladší byl (prozatím)
posledním prezidentem, který alespoň ve své rétorice přikládal důležitost
lidským právům. Rovnice konzervativec = cynický realista a liberál = idealista
může být v tomto případě silně zavádějící a srovnání dvou posledních
amerických prezidentů svědčí spíše o opaku.
Bottom line celé Bushovy éry je
proto následující: Irák coby druhý z terčů, který byl součástí boje s terorismem,
zanechal nenapravitelné škody na jeho reputaci, a vojensky vyčerpala Ameriku.
Neposunula Irák k demokracii v její liberální podobě a opomenout
nelze ani zhoršení situace menšin (zejména křesťanů). Lidé mají také přirozeně
tendenci posuzovat válečné nasazení jako něco špatného bez ohledu na to, proti
komu je vedena. George Bush junior se
proto nejspíše nikdy nestane miláčkem světové veřejnosti.
Jak ale nasvědčuje dosavadní
vývoj veřejného mínění, historie na něho bude pohlížet mnohem shovívavěji: Tzn. rozhodně ne tolik jako na válečného
štváče a více jako na možná (zatím) posledního prezidenta, který alespoň
verbálně dával najevo svůj zájem o dodržování lidských práv a dokázal účinně
pomoc milionům trpících.
