Impozantní vzestup Západu
Dominantní vliv západních zemí ve
světě nebyl zdaleka samozřejmostí. V historii lidstva jde naopak o
anomálii. Ještě v 50. letech 16. století srovnával s obavami
vlámský diplomat Ogier Ghiselin de Busbecq, muž, co přinesl tulipány
z Turecka do Nizozemí, roztříštěný evropský stát s obrovským
bohatstvím Osmanské říše. Ještě v roce 1683 ohrožovali Turci Vídeň a až
poté začala jejich říše velmi pomalu ustupovat zpátky směrem do Malé Asie.
Současná Čína měla přinejmenším
donedávna pověst statické civilizace alergické na inovace. Nebyla to ale vždy
pravda. Čína se mohla pyšnit řadou vynálezů už dávno před Evropou. Mechanické
hodiny vznikly v Číně na konci 11. stol stejně jako knihtisk. Ještě dříve
užívali Číňané papír, včetně papíru toaletního. Na začátku 15. století se mohl
čínský císař Yongle pochlubit obrovským úspěchem – mořeplavbou. Loď, kterou měl
čínský admirál a mořeplavec Čeng Che byla pětkrát větší než Kolumbova Santa
María. Čínský mořeplavec pronikl až k Rudému moři a břehům východní
Afriky. Když ale tento čínský císař s obrovskými ambicemi zemřel, nejenže
ustaly i další námořní výpravy, ale od r. 1500 byla stavba lodí s více než
dvěma žerděmi dokonce trestaná smrtí. Přesné důvody upuštění od dalších plaveb
neznáme. Mohlo se jednat o fiskální potíže, politické rozepře, příliš nákladnou
válku nebo konfuciánský odpor k podivnostem, jako byly věci přivezené z dalekých
krajin (např. žirafy od sultána).
Vzestup, který Západ zažil
v uplynulých pět seti letech byl bezesporu impozantní. V roce 1500
kontrolovaly budoucí západní velmoci 10 % zemské pevniny a měly 16 % světového
obyvatelstva. Zdaleka největším městem světa byl tehdy Peking s 600-700
tisíci obyvateli. Pro srovnání, jediným městem v Evropě schopným aspoň
trochu konkurovat, byla v té době Paříž s 200 tisíci obyvateli.
Londýn byl tehdy vcelku malým městem s pouhými 50 tisíci obyvatel.
O čtyři sta let později, v roce
1913, v předvečer první světové války, už byla situace diametrálně
odlišná. Západní velmoci kontrolovaly 58 % zemského povrchu. O něco více než
čtvrtina obyvatel světa žila v mateřských zemích (26 %) a dalších 31 %
žilo na území v držení západních velmocí, které tak měly vliv na životy
šesti z deseti obyvatel na Zemi.
Zde není možné nezmínit jednu
spornou věc týkající se metodologie. Niall Ferguson počítá mezi západní země i
Rusko, které z mnoha důvodů (kulturních, politických…) nelze považovat za
součást Západu. V každém případě to ale na dominanci Západu to nic
neměnilo. Koneckonců i sám Ferguson si
samozřejmě uvědomuje spornost takového zařazení, nicméně tvrdí, že SSSR je
možné považovat za produkt západní civilizace stejně jako USA. Ideologie SSSR
měla stejně viktoriánský původ jako nacionalismus.
Síla zabijáckých aplikací
Na otázku zmíněnou na začátku,
tedy proč se druhá polovina druhého tisíciletí po Kristu nesla ve znamení
vzestupu západních mocností, nabízí Niall Ferguson jednoznačnou odpověď: Je to
následujících šest zabijáckých aplikací, které umožnily Západu půl tisíciletí
dominovat celému světu:
Soutěž(ivost): Decentralizace ekonomického i politického života
znamenala vzestup národních států i kapitalismu. Účelem plaveb kolem Afriky nebylo na rozdíl
od Číny získávání symbolických darů, hlavní motivací bylo dostat se před
rivalské velmoci. Zatímco Čína byla jednotná, fragmentace Evropy byla dobrým
předpokladem pro větší soutěživost. Nutila malé země k tomu, aby dělaly
věci co nejlépe a efektivněji. I války mezi lety 1500-1700 mezi Evropskými
státy se ukázaly jako prospěšné, protože umožňovaly inovace vojenských
technologií. Čeng Che zůstal dlouho zapomenutý, záznamy jeho plaveb byly
zlikvidovány v r. 1551, nyní je ale v Číně opět hrdinou.
Věda: Díky vyspělosti západní vědy vítězil Západ ve „střetu
civilizací.“ Ani tato vyspělost nebyla vždy samozřejmostí. V r. 859
vznikla v marockém městě Fez první univerzita, perský matematik Al-Chorézmí stál kolem r. 820 u zrodu
algebry. Také první experimentální vědec byl muslim - ibn al Haytham vyvrátil dosavadní
přesvědčení, že vidíme proto, že oči vypouští světlo. Západ může vděčit
muslimskému světu za mnohé z objevů v oblasti kartografie, medicíny,
filosofie i zmíněné matematiky. Evropa před r. 1500 sice byla dle Fergusona údolím
slz, ale ne ignorance. V 11. století došlo k objevu polyfonie, dále pak byl
významný objev experimentálnní metody, za kterým stál Robert Grosseteste, na
něhož pak navázal Roger Bacon. Všechny přelomové objevy v 17. století se
odehrály v Západní Evropě.
Opravdový zlom v oblasti
vědy a obecně celého evropského myšlení nastal na konci 17. století. Ve stejné
době, kdy se konečně podařilo zatlačit Turky zpět, vydal Newton svá principia a
tři roky na to vydal Locke Druhé pojednání o vládě. Problémem muslimů nebyl nedostatek soutěže –
vedle Osmanů byly v oblasti, kde převládal islám, mocné dynastie Safavidů
a Mughalů. Západ však dokázal lépe zužitkovat vědecké objevy ve vojenství.
Převaha nad Orientem byla záležitostí síly mozku stejně jako palebné síly.
Vraťme se ale ještě o pár století
zpátky. Neméně přelomový byl už v 15. století vynález knihtisku. Rozšíření
této nové technologie mělo zásluhu na tom, že uspěla reformace. Evropský
knihtisk měl na rozdíl od Číny pohyblivé kovové litery a také větší kapacitu.
Nikdo neměl ve své době větší prospěch z vynálezu knihtisku než Martin
Luther. Během pár let byly jeho spisy rozšířené po celé Evropě.
16. a 17. století byly pro Evropu
revolučními svojí řadou vědeckých objevů, které do té doby neměly precedens. K
největšímu pokroku došlo v oblasti filosofie mezi lety 1530 – 1789.
Ferguson napočítal 29 přelomových momentů. V tomto případě mají problém
ti, kdo kritizují eurocentrismus jako odporný předsudek. Vědecká revoluce je
totiž eurocentrickou záležitostí. 80 % osobností pocházelo z šestiúhelníku
mezi městy Glasgow, Kodaň, Krakov, Neapole, Marseille a Plymouth.
O žádném takovém pokroku nemohla
být v muslimském světě ve stejné době ani řeč. Už na konci 11.
století byla řecká filosofie zavržena prominentními muslimskými kleriky jako
byl Abu Hamid al-Ghazali jako neslučitelná s koránem. Studium antické
filosofie bylo omezeno, knihy páleny a tzv. volnomyšlenkáři byli
pronásledováni. Zatímco západní univerzity rozšiřovaly rozsah své učenosti,
naopak madrasy se soustředily čím dál více na teologii.
Muslimský svět také dlouho
odolával knihtisku. Sultán Selim dokonce v dekretu z r. 1515 hrozil
smrtí každému, kdo by využíval knihtisk. Muslimský svět tak vlastní vinou uzavřel
přijímání nejnovějších vědeckých objevů. Niall Ferguson poznamenává, že pokud
byla vědecká revoluce vytvořená sítí, pak Osmanská říše byla fakticky
„offline.“ Turci zaspali více než dvě století a velmi morbidně působí
skutečnost, že jedinou knihou přeloženou do blízkovýchodní řeči byla lékařská
kniha o léčbě syfilitidy. Knihtisk byl v Osmanské říši zavedený až
v r. 1727. Až v roce 1838 vláda Osmanské říše ve své zpráva uznala
důležitost západních znalostí s odůvodněním, že náboženská znalost slouží
ke spasení ve světě, který má přijít, věda má sloužit ke zdokonalení člověka
v tomto světě.
Osvícenství znamenalo rozšíření
vědecké revoluce ve dvou ohledech: Rozšíření gramotnosti. Např. ve Francii byla
v 80. letech 17. století gramotnost mezi muži jen 29 %, o sto let později
už téměř polovina – 47 %. Druhou věcí byl
rozvoj společenských věd. Hlavním zájmem osvícenských myslitelů totiž nebyly
přírodní, nýbrž spíše společenské vědy.
Zatímco v 16. století bylo
osmanské dělostřelectvo pro Evropu velkým problémem, vše se začalo měnit o
století později. Přesné střelné zbraně byly jedním z klíčových a skutečně
doslovných výdobytků této „zabijácké aplikace.“ Za zlepšením balistiky stál
v první polovině 18. století anglický matematik a vojenský inženýr jménem
Benjamin Robbins, jehož kniha New Principles of Gunnery byla žádaná po celé
Evropě. Její německý překlad si vyžádal i sám pruský císař Friedrich Veliký.
Paradoxní na celé věci je, že Robins sám byl kvakerem, který užívání násilí sám
odmítal.
Evropská artilerie se stala
pohyblivější a efektivnější. Propast mezi Evropou a Osmanskou říší se nadále
zvětšovala. Ještě v roce 1807 nasazovali Turci proti nepřátelským lodím
staré kanony využívající kamenné koule.
Posun se projevil během několika
desetiletí. Zatímco ještě v roce 1683 přišli Turci k Vídni, aby ji
oblehli, v roce 1757 přišel turecký diplomat Ahmed Resmi Efendi se svým
poselstvem do metropole habsburské říše, ale kvůli tomu aby se od ní učil. Po
153 dnech pobytu zanechal 253 stran rukopisu. Nebylo možné zastírat, že Turecko
bylo v úpadku, což se projevovalo na postupné ztrátě území na Balkáně i
jinde. Turecko přistoupilo po první světové válce k sekularizaci a snažilo
se napodobit Evropu. Zavedený byl striktně nenáboženský stát, latinka a
gregoriánský kalendář.
Jak ale Ferguson jedním dechem,
nyní se trend obrací. Turecko směřuje k islamismu a „neoosmanské“
zahraniční politice. Dnes to platí ještě více než v době napsání této
knihy. Novou „Vídní“ coby výspou Západu se stal Izrael, země inovací. Mezi lety
1980-2000 si židovský stát zajistil 7652 patentů, kdežto všechny arabské země
jen 367!
Otázkou ale je, zda si udrží
Západ své vedoucí postavení. Mezera se začíná tenčit. Jako ohrožení je třeba
vnímat jaderný program Íránu a zvláště Pákistánu s bezskrupulózním Abdul Kádir
Khanem, šiřitelem nukleárních zbraní. Trend se projevuje i v jiných
ohledech. Bylo by obrovskou chybou si myslet, že stále platí, že to, co se
vymyslí v Kalifornii, se bude vyrábět v Číně. Mnohé se navíc od vydání
Fergusonovy knihy změnilo. Čína už pouze nekopíruje a nevyrábí to, co se
vymyslelo v Kalifornii. Sama se začíná dostávat na technologickou špičku a v posledních dvou letech sesadila
USA v počtu ročních žádosti o patenty. Za posledních 20 let stoupl
počet čínských žádostí 200násobně!
Vlastnická práva: Podle Fergusona by se dala formulovat otázka
ještě jinak: Může nezápadní stát opravdu těžit z přebírání západních
technologií, když nepřebere také třetí
z vítězných receptů Západu – právo na svobodný majetek, vládu práva
a opravdu zastupitelskou vládu?
Svobodné vlastnictví je třetí ze
zabijáckých aplikací. Rozdíl dobře vyniká při srovnání španělských a britských
kolonií v Americe. Politický systém vzniklý v anglosaském světě stojí
na právu na soukromé vlastnictví a s ním spojeným právem vlastníků na
vlastní reprezentaci. Proč byly anglosaské státy donedávna výrazně vyspělejší?
Španělé přišli plundrovat zlato, když našli doslova hory stříbra v Mexiku
a Peru. Naproti tomu lidé v anglických koloniích žádné velké nerostné
bohatství neměli a věděli, že mají před sebou mnoho let dřiny. Rozdíl
v ekonomické vyspělosti tedy nebyl daný podnebím ani zeměpisnou polohou.
S myšlenkou zastupitelské
vlády, vlády práva přišel John Locke, který tvrdil, že „kde není právo, není
svoboda“, čímž ovlivnil americkou revoluci, přestože před r. 1776 jeho
Pojednání o vládě vyšlo pouze jednou. Zatímco v r. 1640 už mělo osm anglických
kolonií své zastupitelské sbory, v Latinské Americe nic takového nebylo. Simon
Bolívar, osvoboditel velké části Latinské Ameriky ze španělského jha, byl
doživotní diktátor, protože, jak stálo v Cartagenském manifestu, lidé prý
nebyli schopní plně uplatňovat svá práva, protože prý postrádali ctnosti, které
charakterizovaly opravdového republikána.
Společnosti v převážně „bílých“
anglických koloniích byly tvořené mnoha vlastníky půdy. Byly společnostmi
obchodníků a farmářů oddanými náboženské i politické svobodě. Platilo to vedle
dnešních USA např. i pro Kanadu či Austrálii. Naproti tomu španělské kolonie
měly obrovské plantáže s úzkou elitou, závislou na práci domorodců.
Anglický model založený na majetkových právech a demokracii fungoval lépe, než
model založený na koncentraci velkého množství majetku v rukou několika
lidí a autoritářství.
Vadou na kráse americká revoluce
byla z dnešního pohledu skutečnost, že byla vedená lidmi, co vlastnili
otroky. I pro Johna Lockeho bylo vlastnictví otroků tak důležitou součástí
kolonialismu jako vlastnictví půdy - článek 110
Funamental Constitutions. XLV dokonce obsahoval zmínku o zákazu učit otroky
číst a psát!
Medicína: Čtvrtá zabijácká aplikace zabijáckou vlastně není, což
přiznává i sám Ferguson. Naopak pomohla na celém světě výrazně prodloužit
průměrnou délku života. V roce 1800 byla průměrná délka života 28,5 roku, v roce 2001 už to byl více než dvojnásobek –
66,6 let. Už v předvečer první světové války se podařilo v Evropě
vymýtit tyfus a choleru. Prospěch z pokroku v oblasti medicíny neměly
v průběhu 200 let jen nejvyspělejší často koloniální země, ale i jejich
kolonie. Téměř ve všech státech Afriky a Asie se začala délka života
prodlužovat už před koncem koloniální nadvlády.
Testovací místo pro západní
medicínu se stala koloniální Afrika, nazývaná někdy pohřebiště bělochů, která
se navíc potýkala s vysokou dětskou úmrtností u domorodců. Doktoři bez hranic
začátku 20. století byli Francouzi, kteří zavedli na příkaz generále Roumea
v r. 1905 systém bezplatné péče pro domorodce v západní Africe. Něco,
co neměli ani ve Francii samotné. Francii a její civilizační misi může velká
část Afriky vděčit za pokles výskytu neštovic, malárie.
První světová válka byla dobou,
kdy Evropa užila zabijácké aplikace proti sobě. Průmyslová ekonomika napomáhala
destrukci a svoji roli sehrála i samotná medicína. I tento konflikt přispěl
k dalšímu rozvoji na poli medicíny, ať už jde o transplantaci kůže či
pokusy o transfuzi krve. Britští vojáci byli v té době poprvé očkováni
proti tyfu a zranění dostávali protitetanové injekce.
Všechny výrazné objevy
v oblasti medicíny se v 19. a 20. století uskutečnily v Evropě,
případně Severní Americe.
Konzumní společnost: Průmyslová
revoluce by se nerozvinula a nerozšířila, pokud by zároveň nevznikla konzumní
společnost. A aby mohla konzumní společnost vůbec existovat, musela existovat jednak
nabídka vylepšujících technologií a poptávka po větším množství, lepšího a
levnějšího zboží. Často se přehlíží, že dělník byl zároveň konzumentem.
Ferguson dodává že je to aplikace, kterou si i další civilizace přály
„stáhnout“. Ani komunistická zřízení nemohla její důležitost jen tak ignorovat.
Kdyby se studená válka zvrhla v horkou, SSSR by jí nejspíše vyhrál.
Problém SSSR byl v tom, že USA nabízely mnohem atraktivnější verzi
občanského života. Plánování nedokázalo splnit touhy milionů spotřebitelů. SSSR
by lidé možná odpustili, že nedokázal dělat barevné televize či mikrovlnné
trouby, ale ne to, že v „ráji dělníků“ nedokázali vyrobit pořádný džíny.
Nedokázali okopírovat džíny tak, jako atomovou bombu.
Pro průmyslovou revoluci platilo, že technologická inovace pobízela
nabídku a poptávku řídila touha lidí po oblečení. Proč zrovna v Británii
začala průmyslová revoluce? Bylo tomu tak proto, že práce zde byla dražší než
jinde. Ve srovnání s Londýnem byla v Paříži cena práce poloviční,
v Miláně čtvrtinová. Druhým předpokladem byla větší dostupnost uhlí.
Podnikatelé měli větší motivaci pro technologickou inovaci.
Přes počáteční špatné podmínky dělníků postupně rostla životní úroveň. I
během krize ve 30. letech došlo k rozšíření nových aut a rozhlasových
přijímačů. Objevili se také producenti nabízející nové věci – DuPon (nylon) Revlon
(kosmetika), Procter a Gamble(Dreft mýdlový prášek), RCA (rádio a televize) a
IBM (počítací stroje). Kapitalismus nebyl fatálně zkažený a už vůbec ne mrtvý.
Jen obětí špatného řízení. Viníci byli centrální bankéři, kteří nafoukli
burzovní bublinu.
I levicový filosof a bývalý spolubojovník Che Guevary Regis Debray musel
uznat, že „v rockové hudbě, videích, modrých džínách, fast foodech,
zpravodajských kanálech a televizních satelitech je více moci než v rudé
armádě.“ Konzumní způsob života byl smrtelnou hrozbou pro sovětský systém,
byl založený na trhu, proto také komunistický systém nemohl dopřát
československým studentům džíny a rock´n´roll. Touhu po západním způsobu života
a zboží však nebylo možné v komunistických zemích potlačit.
Další problém východu byla nízká produktivita. Některé podniky snižovaly
hodnotu surovin, které zpracovávaly, jak varoval F.A. Hayek: Při špatné absenci
nízkých cen bývají zdroje špatně přerozdělené.
Zkorumpovaní představitelé omezovali výkon, aby maximalizovali nedovolené
zisky. Dělníci předstírali práci a ředitelé předstírali, že jim platí. Úroveň
spotřeby na osobu dosahovala v SSSR zhruba čtvrtinové úrovně té americké a
srovnatelná byla tak přinejlepším s Tureckem. Vysoké ceny ropy v 70.
letech minulého století pouze odložily popravu sovětského systému. O dekádu
později však neměl východní blok nic jiného než dluhy v tvrdých měnách a
v roce 1989, resp. 1991 se pak celý zhroutil jak domeček z karet.
Průmyslová revoluce a konzumní společnost byly především o způsobu
oblékání. Rozšíření západního způsobu oblékání bylo známkou rozšíření západního
způsobu života. Naopak odpor k západnímu způsobu oblékání
v muslimském světě je známkou obrody islámu. Na tom, co mají lidé na sobě,
opravdu záleží.
Pracovní etika: Jakýsi nejmenovaný čínský sociální vědec vyjádřil
celkem lapidárně své zjištění, proč Západ má navrch: Důvod je třeba hledat
v křesťanství a jeho morálce, která umožnila nástup kapitalismu a
demokracie. Max Weber přišel se slavnou tezí, že ekonomický vzestup byl jedním
z nezamyšlených produktů reformace. Zatímco ostatní náboženství měla
zdůrazňovat odmítnutí světa (mnišský způsob, poustevnictví atd.),
protestantismus viděl v průmyslu a šetrnosti nový projev tvrdě pracující
zbožnosti. Neúnavná práce byla známkou toho, že dotyčný patřil
k vyvoleným. Po většinu času lidé pracovali, aby mohli žít, protestanti
kalvínského směru měli žít proto, aby pracovali. Jenomže jeho teze měla značné
trhliny. Weber však nevěnoval pozornost úspěšným katolickým podnikatelům
v Belgii či Francii.
V jednom měl ale Weber pravdu. Lidé
v katolických zemích na tom byly ještě v roce 1940 o 40 % hůře než
v protestantských a kolonie protestantských zemí na tom byly také lépe,
než zámořské državy katolických velmocí. Individuální zbožnost spojená se
čtením Bible povzbuzovala gramotnost a knihtisk, což nepochybně přispívalo i
k ekonomickému růstu. Kolonie s působením protestantských misionářů
měly obecně lepší ekonomické výsledky. Kdekoli působili protestantští misionáři,
šířili také gramotnost. To samé ale nelze říct o katolických šiřitelích víry od
dob protireformace do 2. Vatikánského koncilu.
Na náboženství také záleží: V Číně
zapříčinila konfuciánská etika stability stagnaci říše středu a síla
muslimských imámu a mulláhů znemožnila jakoukoli vědeckou revoluci
v muslimském světě. Protestantismus přiměl Evropu pracovat, ale i šetřit
a číst.
V roce 2007 uspořádal Chu
Tin Tchao politbyro týkající se otázek náboženství. 14. ÚV Komunistické strany
obdržel na setkání zprávu, kde byly zveřejněny tři požadavky ekonomického
rozvoje: Vlastnická práva jako základ, právo jako záruka a morálka jako podpora
– ve všech případech se jednalo o základy západní civilizace.
Díky šesti zabijáckým aplikacím
se Západ stal na několik částí nejmocnější částí světa. Ostatní části světa
začaly tyto aplikace „stahovat.“ Růst
moci ČLR – už na začátku tisíciletí předehnala Japonsko a Německo a podle
odhadů měla dohnat její ekonomika svojí velikostí USA v roce 2014. Expanze
ČLR – investicemi např. do infrastruktury výměnou za pronájem zdrojů surovin
Mahátma Gándhí měl kdysi
zlověstně prohlásit, že Západ je svoji vyspělostí schopný zničit sám sebe, jen
třeba počkat. Byla tady řada myslitelů (Vico, Toynbee Spengler), kteří tvrdili
v různých obměnách, že každá civilizace jako živý organismus. Provází ji
vzestup, vrchol a pak i postupný úpadek. Je ale na místě fatalismus? Ferguson
takovou myšlenku odmítá, když tvrdí, že konce říší zpravidla přichází
nepředvídatelně, jako tomu bylo u říše Inků, francouzské monarchie v 18.
století, britského impérium nebo Sovětského svazu. Dějiny nemají cyklický, ale
nahodilý průběh. Hlavní poučení, které bychom si měli vzít z této knihy
je, že hrozba Západu – není v islamismu ani v Číně ale v nedostatku
víry v civilizaci, kterou jsme zdědili po našich předcích.
Úpadek víry v sebe sama
Více než v době vydání knihy
v roce 2011 můžeme pozorovat na jedné straně úpadek dominantního Západu na
konec světa a naopak vzestupu zbytku. Symptomy jsou patrné v několika
ohledech: Asi nejvýmluvněji se slábnoucí vliv projevuje po stránce
(makro)ekonomické. V rámci celkového světového HDP, čím dál větší kus ze
světového koláče ukrajuje „zbytek“ v čele s Čínou a dalšími převážně
asijskými velmocemi. Už nyní v roce 2021 je podle odhadů Mezinárodního
měnového fondu i Světové banky v rámci HDP přepočteného na paritu kupní
síly největší ekonomikou Čína, druhou jsou USA a třetí je s velkým
odstupem Indie.
Dále je velmi zřetelný pokles
vojenské moci, který můžeme vidět na postupném vyklizení pozic USA
na Blízkém východě. Donald Trump pokračoval v tom, co můžeme sledovat
od doby úřadování jeho předchůdce. USA už nehodlají být „světovým policajtem.“
Dílo dokončil Joe Biden svým stažením z Afghánistánu, kde se poměry
navrátily před 11. září 2001 a moc nad drtivou většinou území převzal znovu
Taliban. A co Evropa? Ještě více platí
výše zmíněné o evropských zemích, jejichž nízké výdaje na zbrojení jsou
dlouhodobým problémem, který dlouhodobě budí na americké straně nelibost. Z
členských zemí plní 2 % HDP požadovaná v rámci NATO jen menšina zemí.
Jmenovitě jsou to Spojené království, Polsko, Rumunsko, tři pobaltské země, Turecko
a Řecko. Je navíc dlouhodobě známo, že poslední dva „spojenci“ z NATO tak
činí především z důvodů vzájemných ne zrovna přátelských vztahů. Belgický
politik Mark Eyskens vyjádřil už v lednu roku 1991 těsně před zahájením
operace Pouštní bouře situaci Evropy lapidárně: Evropa je ekonomický obr,
politický trpaslík a vojenský červ. S poklesem významu Evropy a také USA
musí samozřejmě klesat i politický význam Západu jako celku.
Třetím významným projevem je
celosvětový demografický trend, který je také jednoznačný. Podílu obyvatel
žijících v západních zemích na celosvětové populaci klesá. S tím je
spojená jednak nízká porodnost a v neposlední řadě i zvyšující se
podíl lidí původem z nezápadních zemí v Evropě, Severní Americe či
Austrálii.
Za vůbec největší problém lze ale
považovat právě zmíněný nedostatek víry ve vlastní civilizaci v těch nejvýznamnějších
západních zemích. Současnou situaci dobře shrnul anglický komentátor Ben
Sixsmith ve svém výroku, že „místo Coca-Coly teď Spojené státy exportují svoje
neurózy“.
Dalším ze symptomů úpadku je
totiž zahleděnost kulturních elit do vlastních minulých hříchů spojených
s rasismem a koloniální minulostí, která postihla zejména anglosaskou
oblast. V akademické a kulturní sféře na obou stranách Atlantiku začal
převažovat důraz na poukazování na skutečné či domnělé zločiny kolonialismu či
dřívější rasismus a bílá dominance, která má být příčinou všech významných
problémů. Viz loňské násilnosti v rámci hnutí Black Lives Matter a
s tím spojené strhávání soch, které měly být dle protestujících aktivistů
spojené s rasismem nebo koloniální minulostí. Mezi sochami byli i
zakladatel skautingu Baden Powell či Winston Churchill, který má
nezpochybnitelný podíl na porážce nacistického Německa hlásajícího
nezpochybnitelně rasistickou ideologii. Ze společenské místnosti na oxfordské
univerzitě byl na základě hlasování nedávno sundaný portrét královny Alžběty
II. s poukazem na její údajný podílu na kolonialismu. Ohlasy na tuto vlnu
se objevily i v Česku v podobě pomalované sochy Winstona Churchilla.
Uvedl jsem jen pár příkladů z mnoha. Zvláště v Číně a jiných zemích
s autoritativním či totalitním režimem se musí škodolibě smát nad tím, jak
Amerikou, která se ještě nedávno snažila šířit demokracii do dalších zemí
světa, zmítá vlastní sebemrskačství a nenávist vůči vlastní zemi. Za takové
situace nemůže americká, potažmo západní soft power zůstat beze šrámů a nemůže
si uchovat moc civilisace, která nejenže neuznává svoje vlastní kvality, nýbrž
dokonce sama sebou pohrdá.
V závěru Ferguson zmiňuje
jako problém i úpadek religiozity v západních zemích. Duchovní vakuum
navíc zanechává (nejen) západoevropské země zranitelné ke zlým ambicím lidí,
kteří náboženskou víru mají. To vše můžeme dočíst od britsko-americký
historika, který je paradoxně sám ateistou.
Současný vývoj představuje
obrovskou změnu oproti předchozím pěti set letům, kdy Západ jasně dominoval
světu. Hlavním problémem je úpadek víry v sebe sama. Ano, někteří mohou
dominanci Západu relativizovat a tvrdit, že všechny civilizace jsou si
v určitém smyslu rovny. Jak ale k tomuto tvrzení dodává autor knihy
Civilizace Niall Ferguson, tento relativismus je prokazatelně absurdní a výčet úspěchů
Západu dosažených ve druhé polovině druhého tisíciletí o tom svědčí více než
výmluvně.
