Kritizoval Hamas, stálo ho to funkci

Původně jsem neměl vůbec v úmyslu se k aktuálnímu dění v Izraeli vůbec vyjadřovat, protože to za mě udělala spousta jiných. K napsání mě donutila až zpráva o tom, jak předseda kanadských zelených Paul Estrin byl nucen rezignovat kvůli jednomu článku na svém blogu. Ne, neřekl nic, co by bylo urážlivé vůči ženám či menšinám, které zelení tak vehementně hájí. Pouze se odvážil kritizovat Hamas a zastat se Izraele. Nejen u zelených stran bohužel věc zcela nepřípustná.  

 Dnes už expředseda zelených v něm mj. cituje z charty Hamasu, kde se dočteme následující:  Izrael existuje a bude existovat, dokud jej islám nevyhladí, stejně jako ostatní před ním. Zmiňuje také skutečnost, že Hamas využívá objekty OSN pro skladování svých zbraní. Přestože Izrael dělá vše v neobhajitelné situaci, západní média jej pranýřují a dokonce arabská al-Džazíra je objektivnější než CNN.  Paul  Estrin si patrně dovolil příliš mnoho, když dále řekl, že izraelská armáda je morálně mnohem výše než americká a britská. Která jiná armáda varuje lidi v budovách, které mají být bombardovány?, ptá se na svém blogu.  Zatímco izraelská armáda dělá vše proto, aby ochránila životy svých civilistů a těch, na které útočí, Gaza dělá vše proto, aby co nejvíce lidí zemřelo.

Ano, přesně to, co jsem napsal v předchozím odstavci, pomohlo šéfovi zelených z funkce. Takové názory nemohly být u zelených déle trpěny. Minimálně od 80. let a možná už od šestidenní války jsou Palestinci pro salónní levici fetišem, a to včetně Hamasu. Vždy jsou  oběťmi, tzn. „hodnými“ a naopak Izrael je ten zlý, i když se brání a dělá vše proto, aby zamezil civilním obětem.

Zvláštní uvažování, vezmeme-li další oblíbená témata moderní levice jako jsou už zmíněná obhajoba práv žen a menšin, tj. zejména těch sexuálních. Zatímco Izrael je liberálně demokratická země, která nemá trest smrti a je vnímána jako „LGBT friendly,“ Hamas jsou fanatici, pro které je jakýkoli abstraktní pojem svobody neřkuli rovnosti či rovnoprávnosti tabu.

Na území Gazy je homosexualita dokonce trestána smrtí. Aby toho nebylo málo, mluvčí Hamasu Osama Hamadán se neostýchal v jednom ze svých vystoupení využívat pro ospravedlnění své nenávisti vůči Izraeli, potažmo Židům středověké pověry o krvavých macesech, při nichž měla být užívána krev křesťanů coby lidských obětí.

Neuvěřitelně proto znějí slova Judith Butlerové: Hamas a Hizbaláh jsou podle ní „součástí globální levice samozřejmě s chybami jako jsou práva žen, sexuálních menšin a jiných náboženství.“  Podle ní se tedy zjevně jedná pouze o “drobné vady na kráse,“ které nebrání spolupráci.

Levice, která se tak ráda stylizuje do role těch progresivní síly ve společnosti, zcela nepokrytě hájí myšlení založené na bludech a středověkých pověrách. Lidé, často stavějící na odiv svojí otevřenost a kritičnost myšlení stojí na straně náboženských fanatiků! Jindy tak velké prohřešky jako údajné nedostatky v právech žen a menšin, které byly levicí tolikrát kritizovány na Západě jí u Hamasu vůbec nevadí. Jak prohlásil komentátor Daniel Greenfield, pro lidi podobného ražení je porušování práv LGBT komunity v pořádku, ale boj s teroristy ne.

Levice tak rezignovala na hodnoty, které alespoň deklarativně vyznává, a sama se dokázala mistrným způsobem odkopat. Jsou-li jí lidská práva opravdu tak blízká, měla by se jasně postavit na stranu Izraele, a to i s jeho mnoha chybami. Místo toho se ale intelektuální levice octla se tak na jedné lodi s tím, co si říká „krajní pravice“ a neonacisty. A když se někdo odvážil vystrčit hlavu z davu, byl okamžitě odstraněn. Pokud by i ostatní zelení (samozřejmě nejen v Kanadě) projevili minimálně tolik odvahy postavit se dosavadnímu převládajícímu diskurzu, jako to udělal Paul Estrin, stoupli by u mě na vážnosti. Silně ale pochybuju, že bych se někdy něčeho takového dočkal.  

Kvóty na kandidátkách: Další vynález z dílny praštěných ideologů

Vládní sociální demokraté, resp. ministr pro lidská práva a rovné příležitosti, či spíše ministr pro šílené nápady Jiří Dienstbier plánuje zavést kvóty na kandidátky. Sankcí má být o 30 %  menší příspěvek v případě volebního úspěchu. Snaha vyznívá velmi úsměvně s ohledem na to, že strana je dlouho nedokázala sama realizovat. Neschopnost ČSSD vybrat alespoň jedinou místopředsedkyni do vedení, jak požadovaly stanovy strany, je stále ještě v živé paměti.

Zavedení takového opatření by mělo za následek, že ženy by kandidovaly jen proto, aby splňovaly kvótu. Jinými slovy, na kandidátce by byl jen do počtu, a ne z toho důvodu, že by prokázaly nějaké osobnostní či politické kvality. Pohlíženo na ně bude jako na kandidáty druhé kategorie. Opatření by tedy paradoxně nejvíce uškodilo ženám, které se na politické výsluní dostaly vlastním úsilím.

Kvóty navíc nemohou zajistit rovnost výsledků. Co když budou voliči (i voličky) preferencovat v převážné míře mužské kandidáty? Naopak se může stát, že díky preferenčním hlasům bude zvoleno větší procento ženských kandidátů za stranu, která kvóty nesplňuje než u stran, která měla kandidátní listiny „v pořádku.“ Chce snad Jiří Dienstbier, aby voliči museli dát v případě využití preferenčního hlasování alespoň některé kroužky ženám?

Malý exkurz za hranice

Udělejme si malý exkurz do zemí, které mají zkušenost s kvótami, resp. zemí s nejvyšším zastoupením žen. Na prvním místě se neumístila žádná ze skandinávských zemí, jak by mohli mnozí očekávat, nýbrž Rwanda. Opravdu zářný příklad jedné z nejlépe fungujících demokracií na světě. Na přiložené tabulce je seznam 10 zemí s nejvyšším zastoupením žen v parlamentu, resp. jeho dolní komoře:

Země	Podíl žen v dolní komoře parlamentu
Rwanda	63,8 %
Andorra	50 %
Kuba	48,9 %
Švédsko	45 %
Seychely	43,8 %
Senegal	43,3 %
Finsko	42,5 %
Nikaragua	42,4 %
Ekvádor	41,6 %
JAR	40,8 %

 Pramen: http://www.ipu.org/wmn-e/classif.htm 

Většinu z uvedených zemí nelze považovat za vzorové demokracie. Pouze ve třech případech se jedná o liberální demokracie západního střihu (Švédsko, Finsko a malá Andorra). V dalších případech se jedná o země, u nichž by se výhrad k demokratičnosti/liberálnosti dalo nalézt mnohem více. A abych nezapomněl, na krásném třetím místě se umístila komunistická Kuba. ČR se s necelou pětinou poslankyň umístila na 78. místě z celkových 151. 

Pro úplnost dodejme, že na chvostu najdeme prakticky výhradně země, které za demokratické nemůžeme považovat ani náhodou.  Na zadních místech se ale octly i např. Brazílie (131.) a Japonsko (133.) a o obou lze celkem s klidem říci, že mají mnohem lépe fungující demokracii než Rwanda, o Kubě samozřejmě nemluvě. 

 Britský politik z 18. století Samuel Johnson prohlásil, že „patriotismus je poslední útočiště gaunerů. Když vidím na jednom z předních míst zmíněný „ostrov svobody,“ tak mě napadá, že práva žen žen dnes plní ve zmíněném výroku roli patriotismu. Státy, u nichž je deficit svobody více než zřejmý, se snaží působit pokrokově zaváděním vynálezů levicových sociálních inženýrů. Jak je patrné z přiložené tabulky, vysoké zastoupení žen nemá vliv na kvalitu demokracie a platí to patrně i naopak.

Co vede ČSSD k tomuto záměru, když je nesmyslný už ve svých základech a ženám nepomůže?  Patrně snaha kráčet ve šlépějích jejích západoevropských sester a oslovit vzdělané „moderní“ velkoměstské liberály. Věc má ale dva háčky. Prvním problémem je, že takových voličů nenajdeme s výjimkou oblasti Prahy a nejbližšího okolí příliš mnoho. Navíc i těch pár procent voličů, kteří by odpovídali charakteristice progresivních levicových liberálů, coby vysněné voličské základny ČSSD, patří spíše do hájemství zelených.

Ať sociální demokrati chtějí nebo nechtějí témata jako kvóty, práva všemožných menšin a další výstřelky (pseudo)intelektuální Nové levice tvrdé jádro voličů ČSSD (tj. modré límečky, manuálně pracující, lidé s nižším vzděláním) absolutně nezajímá. Nápad ČSSD v očích voličů nejenže nepomůže, ale dokonale se znemožní před těmi stávajícími, pokud jej bude vehementně prosazovat. Celkem škoda, česká politická scéna potřebuje „normální“ levicovou stranu klasického střihu.