PR oddělení maloobdhodního řetězce Lidl muselo mít ve velké části Evropy na začátku září co dělat, aby zastavilo "shitstorm", který nastal, když se po pár letech provalilo, že na letáku propagujícím řecký týden byly na sakrální stavbě smazány kříže. Podle některých lidí je celá záležitost jen další ze série „pseudokauz“ ve stylu „černoch na letáku, kterou lze odbýt tím, že lidé řeší hlouposti.
Když Lidl řeší pseudoproblémy
Na první pohled se opravdu může zdát, že vyretušování náboženského symbolu, kterého si všimne jen málokdo, je jen pouhý detail.
Je třeba řešit x jiných starostí a stejně se na to přišlo až po třech letech, zněla častá argumentace těch, co mají kauzu za další zbytečný humbuk.
Není ale od věci připomenout, že problém byl nejprve na
straně samotného Lidlu, který kříže nechal zmizet. Nejednalo se jen o
obyčejnou grafickou úpravu. „Jsme společnost, která respektuje různorodost a to
vysvětluje, proč jsme na obalech zvolili tento design. Vyhýbáme se užití náboženské symboliky, protože nechceme příspívat k
vyloučení žádného náboženství,“ stálo
v oficiálním vyjádření belgického Lidlu.
Smazání křížů tedy mělo zjevně
politické důvody a ve své podstatě bylo veřejným projevem politického a
společenského postoje, na který má Lidl bezesporu právo. Společnost jede na
módní vlně vyzdvihování diverzity a nediskriminace a tomu přizpůsobuje i svoji
celkovou politiku. Podobně jako to dělá třeba společnost Google. Mimochodem, její dnes
už bývalý zaměstnanec James Damore by mohl vyprávět, co se mu stalo, když se
odvážil zpochybnit názor vydávaný za oficiální politiku Googlu, ale to by bylo
na trochu jiný článek.
Projev jako takový je sice ve
svobodné společnosti chráněný, nicméně každý jednotlivec, skupina či firma musí
zároveň počítat s kritikou. Je jedno, zda se dostaví hned či až po třech
letech, jako tomu bylo v případě Lidlu.
Ani u příslušníků
jiných náboženství, ani u lidí s vlažným či žádným vztahem
k náboženství, jak ukazuje i rozhořčení mnoha nekřesťanů v Česku nad odstraněním
tohoto náboženského symbolu, kříže zjevně žádný pocit diskriminace nevyvolávaly. Lidl se tedy mohl sám přesvědčit o tom, že řešil pseudoproblém. Ukázalo se, že mytická zákaznická skupina, kterou měly náboženské symboly urážet, snad až na zanedbatelné množství vyložených bláznů ve skutečnosti neexistuje. Mnohem spíše než uznání za ohleduplnost si praktikování politiky
nediskriminace á la Lidl vysloužilo u lidí z jiných kulturních okruhů či nekřesťanů (naprosto zasloužený) posměch za to, že se Evropa za svoji kulturu stydí. A u domácích zákazníků pobouření nad nesmyslností politiky Lidlu.
Falešná analogie apologetů Lidlu
Vůbec zajímavá je také argument poukazující na údajnou afinitu bojovníků za kříže s těmi, co o několik měsíců brojili proti
černochovi. Bezpochyby se mezi lidmi bojující za kříže našli i lidé ražení
Martina Konvičky, Tomia Okamury či rasisté nejrůznějšího ideového zbarvení považující své
postoje za projev domnělého vlastenectví či politické nekorektnosti. Zastánci Lidlu mají za to, že dav nespokojenců s Lidlem představuje jakousi názorově monolitní skupinu a nepředpokládají, že někdo může být proti štvanici na černocha a zároveň proti odstraňování křížů.
Zejména v řadách liberální levice se
rozmohl nešvar projevující se tak, že politická nekorektnost je automaticky
považována za rasismus či jiný projev nenávisti. Kdykoli se upozorňuje na
politickou korektnost, hned se najde někdo, kdo vystartuje s tím, že se
jedná o výmysl krajní pravice. Člověk je pak hned bez jakýchkoli důkazů
automaticky podezíraný z rasistických či jinak nenávistných postojů. A přesně k tomu došlo i v oné inkriminované kauze s kříži.
Shrnutí je tedy následující. Není třeba
dodávat, že kritika Lidlu za zobrazení černocha samozřejmě nebyla nic jiného,
než obyčejný rasismus, který bylo třeba jasně odsoudit. V případě
křížů ale stál Lidl na té špatné straně. Proč?
Protože odstranění křížů z důvodu nediskriminace je přímo ukázkovým příkladem řešení pseudoproblémů a nesmyslnosti politické korektnosti.
