Rudý podzim v Česku

Kraje se nám obarvily do ruda a příčin vedoucích k výsledku můžeme najít hned několik:  Zčásti jde samozřejmě o daň z vládnutí, která postihuje všechny strany bez rozdílu uprostřed volebního období prakticky kdekoli na světě. Jenomže v tomto případě vysvětlení zdaleka nestačí a z úst vládních představitelů zní jako výmluva žáka třetí třídy, kterou se snaží napasovat všude, kam se jim zrovna hodí.

 Mnoho bylo napsáno o tom a zní to už skoro jako klišé, že dostala pravice výprask. Z výsledků je patrné, že tratila i ČSSD, která přestala být díky četným aférám svých představitelů protestní alternativou. Mnozí z nich proto zůstali doma, nebo přešli od populistické a „soft- a postkomunistické“ ČSSD k Zemanovcům nebo „hard“ KSČM. Sociální demokraté ale přece jen měli mnohem větší základ, z něhož mohli ztrácet a jsou na tom lépe než ODS před čtyřmi roky.

 Dalším nepříjemným (ale ne překvapivým) zjištěním je nízká informovanost voličů – dle průzkumu STEM pro Českou televizi 42 % z nich nevědělo, kdo vládně kraje, opačnou odpověď dala jen necelá čtvrtina a zbytek odpověděl „nevím.“ Sečteno a podtrženo, tři čtvrtiny obyvatel neví, kdo ony čtyři roky vládnul jejich regionu.

 S tím souvisí i další věc – všem oprávněným voličům je více než 18 a měli by být také svéprávní. Jenomže z výsledků je vidět, že se svojí úrovní politického smýšlení ani v pokročilém věku ještě nevyrostli z puberty. Viz případy, kdy pár lidí se zjevně zatemnělým mozkem volilo komunisty „z recese“ či nevolilo, protože jim „chtěli ukázat, zač je toho loket.“

Nejen letošní krajské volby ukázaly v plné nahotě stádní smýšlení nezanedbatelné části zejména levicových voličů: Nejenže netuší, kdo jim vládne, ale také ani neví, koho svým hlasem podporují. Rozhoduje u nich pouze to, že dotyčný má na volebním lístku v kolonce stranická příslušnost, případně navrhující strana napsáno ČSSD nebo KSČM. Je to daň, kterou musíme platit za existenci všeobecného volebního práva.

Pomineme-li  zrudnutí krajských zastupitelstev, tak letošní „mid-term elections“ jsou ve své podstatě pokračováním „zemětřesení“ z roku 2010 a snad i předzvěstí mnohem dalekosáhlejších změn, než si většina lidí uvědomuje.

ODS i TOP 09 utrpěly drtivou porážku a někdo určitě bude přirovnávat nynější volby k prvním  volbám do EP, kdy byla v pozici losera naopak ČSSD s 8 %. ODS se ale nyní nachází v pokročilém stavu rozkladu a voliči je vnímána už dlouhodobě negativně i kvůli svému zhoubnému propojení s kmotry.  „Efekt kníže“ u TOP 09 už na voliče přestal působit a na pravé straně se otevřel prostor pro další uskupení a možnou částečnou obměnu stran od středu napravo.

Změny bylo možné pozorovat i na levé straně: Pozice ČSSD coby dominantního hráče na levici silně utrpěla jednak kvůli tomu, že jim část hlasů odčerpali komunisté a také si bude muset zvykat na to, že se o voliče bude muset dělit i se Zemanovci. Český stranický systém proto začíná procházet postupnou proměnou. Jejím hlavním důsledkem bude pravděpodobně alespoň krátkodobě jeho mnohem větší rozdrobenost
a také nepředvídatelnost, než na kterou jsme byli zvyklí od roku 1992 až do roku 2010.

Obamovo hořkosladké vítězství

Nejdražší a bezesporu také jedny z nejnapínavějších prezidentských voleb v historii Spojených států skončily vítězstvím obhajitele křesla v Bílém domě Baracka Obamy. Letošní volební klání se vyznačuje ještě jednou zvláštností, kterou většina médií opomíjí: Je-li americký prezident zvolen na další období, jsou druhé volby jasným potvrzením jeho mandátu a jeho vítězství je mnohem jednoznačnější co do počtu hlasů i volitelů. Barack Obama tentokrát zvítězil velmi těsně a oproti roku 2008 ztratil dva státy: Indiana a Severní Karolína. Nechybělo mnoho a na seznamu mohla přibýt i Florida.

Obamovo vítězství bylo z největší části způsobené neschopností opozičních republikánů nabídnout účinnou alternativu než úspěchy Obamovy politiky, byť určitě uspokojily tradiční voliče demokratů.  Mitt Romney sice dovedl už od začátku své kampaně v primárkách působit ze všech republikánských kandidátů „nejprezidentštěji,“ měl však hned několik handicapů, které ho v očích voličů silně poškozovaly. U tvrdého voličského jádra budil dlouho nedůvěru kvůli svým častým změnám svých postojů a naopak méně vyhraněné voliče nepřesvědčil o tom, že není člověkem neschopným porozumět obyčejným Američanům. Další důvod souvisí s jeho bohatstvím: U voličů nemohly přidat ani jeho úzké vazby na lidi z Wall Street, jimž je více či méně oprávněně přičítán podíl na vzniku finanční krize.

Těsný výsledek je odrazem sílící polarizace americké společnosti mezi tou více náboženskou a konzervativní na jedné straně a spíše sekulárně-liberální na straně druhé. Patrně na tom nic nezmění ani Obamova dnešní výrok „nejsme jen souborem červených a modrých států. Jsme Spojenými státy americkými,“ evokující jeho projev z roku 2004, který započal jeho nástup na politický vrchol. Výrok dokázal onehdy zelektrizovat oslabené demokraty, nicméně dnes může znít hodně těžko věrohodně od někoho, kdo má přímý podíl na prohloubení propasti mezi dvěma tábory.

 Problémy táhnoucí se s jeho vládou jako červená nit navíc neustávají a navzdory tomu, že se Obama snaží prezentovat jako ten sociálně citlivější, podíl lidí žijících v chudobě vzrostl a nezaměstnanost se drží na úrovni necelých 8 %, tedy prakticky stejně jako v době jeho uvedení do funkce nejmocnějšího člověka na Zemi. Volby byly také svým způsobem popřením hesla „It´s the economy, stupid!“ Přestože byl Romney v průzkumech o něco lépe hodnocen v otázkách týkajících se státního rozpočtu, v dotazech týkajících se osobnostních charakteristik obou kandidátů jasně dominoval Obama.

Republikáni se nyní nachází v hluboké defenzivě, když nedokázali zužitkovat vzestup z roku 2010. Z dosavadních výsledků vyplývá, že patrně přijdou o dvě křesla v senátu a cenou útěchy jim může být pouze zachování většiny ve Sněmovně reprezentantů.

Z dlouhodobější perspektivy však nemusí situace pro GOP vypadat tak beznadějně, jak se na první pohled může zdát. Heslo Hope and Change se už dávno vyčerpalo a dnes zní spíše jako vzdálená ozvěna z časů dávno minulých. Žádná další úderná hesla demokrati na skladě nemají a Baracka Obama postrádá přirozeného nástupce.

Republikáni ale budou muset zmírnit svoji protiimigrační rétoriku a zacílit více na Hispánce, Afroameričany a další menšinové skupiny, což je podmínka sine qua non, aby mohli v budoucnu obstát. Volby ukázaly, že není možné spoléhat se jen na bílé voliče a opomíjet ty ostatní. Menšiny jsou nyní hlavní výzvou republikánů.

Na druhé straně ale budou za čtyři roky také moci nabídnout několik relativně „mladých a nadějných“ potenciálních adeptů na prezidentský post: Pro některé možná překvapivě je první z nich Paul Ryan. Samozřejmě, nyní na sebe nosí nelichotivou nálepku „loser,“ ale letošní kampaň pro něho může být cennou zkušeností a odrazovým můstkem k vyšším metám. Svými postoji je blízký republikánskému jádru, ale je navíc telegenní, a proto také může navzdory relativně vyhraněnému fiskálnímu konzervatismu oslovit i umírněnější voliče.

Další dvě osobnosti jsou zajímavé tím, že pochází z menšinových etnických skupin, tvořících základ elektorátu demokratů. Prvním z nich je senátor Marco Rubio, který má předky na Kubě a dalším je guvernér Louisiany Bobby Jindal s indickámi kořeny. Oba spojuje jejich relativně mladý věk a charakteristiky zmiňované už v případě Paula Ryana. Mimoto můžou být i pozitivními vzory pro své soukmenovce, dokazujícími, že v Americe může uspět kdokoli bez rozdílu původu a bez pomoci státu.

Volby tedy byly z velké části potvrzením státu quo a nelze očekávat žádné velké změny ve směřování Ameriky. Obama bude v prosazování své sociálně-liberální politiky pokračovat i nadále, a protože už nebude vázaný žádnými dalšími volbami, bude mít patrně ještě větší razanci. Tu by ale měl tlumit ale rozdělený Kongres. Výsledek prezidentských voleb ale zároveň odráží trend „heterogenizace“ složení  americké společnosti. Žádná strana se už nemůže opírat pouze na bílé voliče a bude zajímavé sledovat, jak na ně zareagují právě zmínění republikáni.