Volby 2013: Co se vlastně stalo?

Uplynulé parlamentní volby se už podruhé za sebou nesly ve znamení volání po nových stranách. Jak u ANO, tak i v případě Úsvitu přímé demokracie se jedná o populistické spolky mířící svojí rétorikou proti establishmentu. Okamura s Babišem dokázaly pružně zareagovat na poptávku po „změně.“   Tajemství jejich úspěchu tkví v tom, že existuje typ lidí, pro které v časech politické krize nové a nevyzkoušené znamená automaticky lepší než to zavedené.

Naopak těžkou porážku utrpěl druh populismu, který můžeme pracovně nazvat populismem prezidentským: Pouze 1,5 % obdržel projekt současného prezidenta SPOZ a výsledek uskupení „Hlavu vzhůru“ podporované exprezidentem Klausem se pohybovala v řádu promilí. Nepochybně jeden ze světlých okamžiků těchto voleb. Kampaň založená na osobě, která navíc nekandiduje, prostě zabrat nemůže. Voliči mají často velmi zjednodušené uvažování, ale nastrčení Zemana, resp. Klause coby vějičky působilo až příliš okatě.

Drtivou porážku utrpěly také strany establishmentu. Daň za účast ve vládě zatížené skandály zaplatily samozřejmě vládní strany ODS a TOP 09. U obou se ale výprask očekával, takže netřeba dále komentovat. Obě partaje byly také už před volbami smířené s tím, že jejich výsledek nebude zrovna oslnivý, takže žádné velké zklamání se u nich vlastně nekonalo.

Ne, nezapomněl jsem. Mezi poraženými je samozřejmě i Sobotkova (nebo snad Haškova=Zemanova?) ČSSD. Za tu dobu, co byla v opozici, dokázala pouze negovat vládní kroky, což je docela málo na stranu s ambicí vládnout. Potom se nemůže divit, že ji o hlasy sebrali populisti, kteří mají v získávání nespokojených hlasů mnohem větší zběhlost než gumový a umělý Sobotka.

Opomenout nelze ani návrat KDU-ČSL. Patrně tomu napomohly hlasy voličů zklamaných ze současných vládních stran. Mezi nespokojenci sice spíše paběrkovala, ale i to jí stačilo k cekem bezproblémovému překonání pěti procent. Bude záležet jen na ní samotné, jak naloží se znovuzískanou důvěrou. Při dnešní konstelaci politických sil by pro ni účast ve vládě znamenala politickou sebevraždu.

Na závěr se dostáváme k fenoménu KSČM. Tato strana je navzdory své antisystémovosti patrně nejstabilnější politickou silou posledních dvaceti let s konstantní podporou. Bohužel.

Mysli zeleně, aneb jak znemožnit Sacharovovu cenu

Sacharovovu cenu získala Malalaj Jusufzai, což můžeme bezpochyby považovat pozitivní v tom ohledu, že ji získala bojovnice proti islamismu, která se navíc zasazuje o rozšíření vzdělání v Pákistánu.  Celá záležitost udělování cen však měla také další rozměr.  Byla totiž zachráněna zatím relativně nezkažená pověst tohoto ocenění pro bojovníky za demokracii a lidská práva.

Měla totiž historickou možnost znemožnit se podobně jako např. Nobelova cena, když ocenění za mír převzal Barack Obama za to, co neudělal a jeho skoropředchůdce a dřívější víceprezident Al Gore, který si z klimatoalarmismu udělal celkem výhodný byznys.

Proč?  Frakce zelených a krajní levice totiž na cenu navrhly Edwarda Snowdena, dalšího ze sebestředných megalomanů typu Juliana Assange, kteří zařídili únik dat z amerických oficiálních zdrojů (armádních, vládních atd.), aby načas znemožnili Ameriku a získali si tím celosvětovou pozornost a popularitu v jistých kruzích. Ukázaly, jak si představují boj za lidská práva: Vidět třísku v oku demokratických zemí (tj. USA) a přehlížet trám v oku těch nedemokratických.

Co uniklo na povrch díky Snowdenově whistleblowingu? V podstatě nic, co by mohlo průměrně informovaného člověka překvapit.  Informace o špehování v x různých zemích, mezi nimiž byli i evropští spojenci USA. Pokud jde o špehování u spojeneckých států, tak se opravdu nejedná o nic nového. Jde se o běžnou praxi i u spřátelených zemí. Např. případů, kdy se vzájemně špiclovaly USA a Izrael i další země by se dalo nalézt bezpočet. Kromě toho není známo, že by se odposlechy vážněji dotkly civilního obyvatelstva, přestože praktiky určitě nemusely být úplně košer. Největší škody tak utrpěly samotné USA, které pak měly svým spojencům v rámci EU, tak Brazílii a Číně mnoho co vysvětlovat.   

Edward Snowden patří k tomu typu lidí, kteří vidí třísku v oku USA, ale nevidí trám v oku zemí jako Rusko, Čína, KLDR a mnohých dalších či dokonce podporují taliban, jako tomu bylo u Assange. Mimochodem oba jsou občany demokratických zemí, které jsou na tom dobře, alespoň co se týče ochrany základních lidských práv. Oba také žádali o azyl v zemích, kde jsou naopak pronásledováni novináři. U Assange to byl Ekvádor a Snowden si jako Sacharov nemohl vybrat hůře. Snad už jen KLDR či Castrovu Kubu, kterou měl kousek. Skoro je až s podivem, že si jako cílovou destinaci nezvolil zrovna ji.  Jeho otec by alespoň nemusel létat přes kus světa, aby jej mohl navštívit.

V každém případě by se Andrej Sacharov určitě obracel v hrobě, kdyby se držitelem jeho ceny měl stát někdo, komu pojem svoboda zjevně nic neříká a úkryt si našel v zemi, která Sacharova pronásledovala a kde dnes polodespoticky vládne jeden z bývalých agentů KGB, rozuměji proponentů režimu, který slavného ruského fyzika pronásledoval.  Kdyby Snowden pracoval pro FSB a choval se podobně jako v CIA či NSA, žádného azylu by se pravděpodobně nedočkal, protože ještě dříve než by stačil uletět, by dostal kulku od některého z Putinem najatých katanů. Na závěr ještě dodám, že celá věc by byla ještě pikantnější, když jedním z dalších navržených byl Michail Chodorkovskij neznámou shodou okolností navržený zeleným poslancem Wernerem Schulzem. Přestože je Chodorkovskij jedním z Putinových vězňů, podobně jako Snowden také není žádnou sbírkou lilií.

Co dodat na závěr, zastánci radikální a nové levice si dobře dovedou vybírat své hrdiny – asi tak, jako Snowden svoji azylovou destinaci.

ANO 2011? NE 2013!

Splnilo se, co jsem psal před necelými dvěma lety.  Babišovo hnutí ANO, které je de facto politickým křídlem jeho potravinářského impéria Agrofertu, se stalo jakýmisi upgradovanými Věcmi veřejnými.

První věcí, kterou má ANO s VV společnou, je faktická absence jasného ideového zakotvení. Líbivá hesla jako „Dáme lidem práci,“ „Stejná pravidla pro všechny“ a „Aby tu chtěly žít i naše děti“ opravdu nemohou ani náznakem ukazovat, kde onen subjekt vlastně stojí. Ostatně Babišovo hnutí není prvním ani posledním spolkem, který přišel s podobně převratnými myšlenkami. 

Vyskytli se tací, kteří považují stranu za pravicovou. Další paralela s Věcmi veřejnými. Je na ANO něco, co by ji mohlo dělat konzervativní, případně klasicky liberální? Ani náhodou, Edmund Burke musí vstávat v hrobě, pokud vidí, že strana ANO je někdy nazývána pravicovou.

 Pravda je taková, že samotné bohatství ještě z nikoho pravičáka neudělalo. To by jim musel být třeba i severokorejský vůdce Kim Čong-un, což asi každý, kdo je aspoň trochu při smyslech uzná, že je holý nesmysl. Bohatství nemůže udělat pravičáka ani z bývalého komunisty a agenta StB, který se nikdy od své minulosti nedistancoval. Byl by taky sám proti sobě, když před r. 1989 profitoval z výhod členství v KSČ. Svým způsobem je tedy dobře, že v tomto případě nic nepředstírá.

Listopadová revoluce byla pro Andreje Babiše tragédií a podle jeho slov byla tehdejší ČSSR zemí s vyspělým průmyslem a bez dluhů. Zapomněl dodat, že některá odvětví byla naddimenzovaná, výroba neefektivní a propůjčovali jsme peníze mnoha „spřáteleným zemím“ a neuvidíme z nich ani halíř.

ANO je tedy stejně jako řada dalších populistických spolků uskupením ideově nezařaditelným. Na druhé straně je zde ale upgradem přítomnost silného mesiášského vůdce, který nahradil dnes už vyčpělé „holky z kalendáře.“

Prý jsme země šikovných lidí, ale s politiky, kteří jsou nemehla. Zvláštní úvaha. Pokud by něco takového tvrdil o totalitním režimu, s kterým se dokázal identifikovat mnohem lépe než s dnešním, možná, že by na tom mohl být i kus pravdy. V demokratickém státě, kde částečnou spoluzodpovědnost za politické rozhodování nesou i voliči, by úvaha, že politici jsou nemehla, musela vést k závěru, že neschopná je zároveň velká část lidí s oprávněním volit (ne, že by mnozí politici napříč spektrem opravdu nebyli nemehla, pozn. autora). Odtud už je ale jen krůček ke kacířským myšlenkám ne nepodobným těm, jaké zastávali Platón s Aristotelem.

Po pravdě, s demokracií to není příliš slavné ani uvnitř hnutí ANO. Vzhledem ke zjevným sympatiím Babiše k předlistopadovému režimu nelze od hnutí čekat ani podporu demokratického charakteru Česka před (post)komunisty či populisty. Hnutí by totiž spadalo do obou zmíněných skupin.  Takže, na otázku „ANO?“ nelze v zájmu zachování jakžtakž funkční demokracie odpovědět jinak než NE!