Pokud se nestane nic, co by se
podobalo zázraku, vstoupí nynější americký Obama do dějin jako první
postamerický prezident. Prezident éry postupného ústupu ze slávy. Prezident,
který je ztělesněním doby oslabování nejen USA, ale také Evropy a Západu jako
celku.
Nikde se nemohlo projevit více
než v jeho politice na Blízkém východě. Nelze ji nazvat jinak než
bezradností, přestože řešení problémů můžeme hledat těžko. Bylo možné zachovat
se mnohem lépe.
Pokud se chce věnovat spíše
domácím záležitostem, tak čestný ústup ze slávy vypadá opravdu jinak než jsme
byli svědky v posledních měsících.
První na řadě je Egypt. Proč americká
vláda omezila podporu pro novou vládu? Dostala se k moci nedemokraticky,
vojenským pučem, ale zbavila Egypt vlády zjevných radikálů, která se ale
posléze stala nepopulární i mezi samotnými Egypťany. To lze chápat jako dobré
znamení, protože většina lidí přestala radikály považovat za přijatelnou
alternativu. Uvolnění nemusí přijít hned, z historie je známa řada
příkladů zemí, kde přechodu k demokracii předcházela etapa autoritářské
vlády (viz. Jižní Korea, Filipíny, Španělsko, Portugalsko). Autoritářská vláda
je přijatelnější než demokratický totalitarismus.
S Íránem se předběžná dohoda o
zastavení jaderného programu, což může přinést průlom, ale možná také ne. Pouze
se zakonzervoval současný stav. Do roka a možná dříve může být jasněji. Navíc
tak nynější americká vláda učinila za zády svého spojence Izraele, což většinu
představitelů židovského státu příliš nepotěšilo. Není to poprvé, co USA hodily
přes palubu své spojence ve snaze naklonit si své odpůrce. Totéž udělaly
v roce 2009, kdy ve snaze dosáhnout restartu vztahů s USA upustily od
stavby protiraketového systému ve střední Evropě, kdy se navíc dopustily malého
diplomatického faux pas. Upuštění od projektu oznámili 17. září, tedy na 70.
výročí napadení Polska Sovětským svazem.
Nelze si nevšimnout jednoho důležitého detailu,
který může mít vliv na další vývoj ve vztazích Íránu se zbytkem světa. Rétorika
současného íránského prezidenta vypadá na první pohled jako vstřícnější. Jedná
se ale jen o kosmetickou změnu, kurz zůstává stejný. Máme-li vztah vůči Izraeli
považovat za lakmusový papírek umírněnosti, tak žádné změny od prezidenta Rúháního
očekávat nemůžeme, když zpochybňuje právo Izraele na existenci.
Kapitolou samou pro sebe je Sýrie. Zamýšlet
jakoukoli akci nemělo žádný smysl. Z realistického pohledu z prostého
důvodu, že pro USA neměla žádný strategický význam. Navíc zde má základnu Rusko
a jedná se de facto o sféru vlivu jiné velmoci, kterou odsud není možné
vytlačit. Těžko ospravedlnitelná byla i z pohledu
liberálně-intervencionistického: Pohled na tisíce mrtvých a trpících hladem a
zimou nechává nejedno oko vlhké. Logicky ale musela vystat otázka, na kterou
nebylo možné najít uspokojivou odpověď, a zněla asi takto: Koho máme případnou
intevencí podpořit, když velkou část rebelů tvoří radikální islamisté?
Zamýšlená akce, kterou bylo vyhrožováno, se nakonec neuskutečnila, a to i díky
tomu, že v Kongresu by s ní narazil i u velké části „svých“
demokratů.
Obamova neobratnost tak nahrála na smeč
Putinovu Rusku, které se mohlo pasovat do role mírotvorce, když samo navrhlo
zničení chemických zbraní. Patrně jeden z neponižujících momentů pro
americkou zahraniční politiku nejen v poslední dekádě.
Ještě jedna věc na úplný závěr: Více než přehlížení může vztahy USA s vlastními spojenci minimálně z krátkodobého hlediska asi nejvíce pošramotit kauza odposlechů. Škody na vzájemných vztazích pravděpodobně nezůstanou příliš velké, hlavní roli hrají ekonomické vztahy a dalo by se na ně vztáhnout známé clintonovské „It´s the economy, stupid!“ Obamova administrativa je v této záležitosti ale v podstatě nevinně. Mezi dotčenými jsou evropské státy a Izrael – spojenecké země. Už jsem zde ale psal několikrát, že vzájemná špionáž je běžnou věcí také mezi spojeneckými zeměmi a odhalení Edwarda Snowdena prakticky nepřinesla nic nového. Už mnohokrát bylo odhaleno, že Izrael prováděl nějakou formu špionáže na půdě USA.
Žádné komentáře:
Okomentovat