Česko není součástí Západu!? Nesmysl!

Od polistopadové intelektuální elity slýcháme mj. i v souvislosti s migrační krizí stesky nad tím, že jsme stále nedohnali Západ  a o české malosti a o Západu mluví ve třetí osobě. Je něco takového vůbec oprávněné? Nakolik jsou oprávněná tvrzení o zaostalosti a nakolik jde jen o sebemrskačství různých (pseudo)intelektuálů?

Ano, Česko a další postkomunistické země skutečně zaostávají za starými zeměmi EU v řadě věcí. Např. podíváme-li se na makroekonomické údaje jako HDP, průměrné platy, rozdíl je opravdu obrovský. Jenomže po druhé světové válce zažila ta nekomunistická Evropa ekonomický rozmach a vzestup životní úrovně, který neměl v dějinách precedens a který lze hodně těžko zopakovat podruhé. Naopak postkomunistické země musely po roce 1989 projít velmi obtížnou hospodářskou transformací.

Beze zmínky nelze ponechat ani sníženou důvěru občanů postkomunistických zemí v demokracii, což je bezesporu dáno mj. i zkušeností s totalitním režimem. Samozřejmě lze namítnout, že pravicové režimy v jižní Evropě např. Francovo Španělsko či Salazarovo/Caetanovo Portugalsko mohly mít více mrtvých než ty komunistické, nicméně mezi občany postkomunistických zemí je větší míra pocitu odcizení a menší ochota důvěřovat institucím.

Tak trochu jiný Západ

Znamená to, že Česko patří spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi k Východu? Naprosto ne! V posledních tisíci letech byly české země kulturně vždy součástí západní civilizace. Rozumíme-li Západem civilizační okruh s kulturou formovanou západním křesťanstvím, tj. katolicismem či protestantstvím, tak ani není možná jiná odpověď, než že Česko bylo, je a snad i bude jeho součástí.

 Zhruba čtyřicetileté područí pod nadvládou Sovětského svazu bylo jen historickou anomálií. Ano, svým jazykem sice mají Češi blízko k ostatním slovanským národům (včetně Rusů), kulturně ale vlivem více než tisíciletého vývoje spíše k německy mluvícímu prostředí a dalším sousedním středoevropským zemím. Dobře víme, jaké pocity měl např. Karel Havlíček Borovský po návštěvě Ruska. Slovo „zklamání“ by bylo v tomto případě eufemismem.

Většina české veřejnosti (pro mnohé možná překvapivě) je ale spíše prozápadní, byť postoje vůči EU či americké politice nemusí být bezvýhradné. Nic na tom nemění ani rétorika nynějšího prezidenta Miloše Zemana, který svoji proruskou orientaci nijak neskrývá, a bezesporu škodí vztahům s našimi hlavními spojenci z NATO a Evropy. 

O prozápadní orientaci obyvatel Česka svědčí také tvrdá data z průzkumů veřejného mínění. Jednání Ruska v době ukrajinské krize hodnotilo dle šetření CVVM dobře či velmi dobře jen 15 % respondentů. Podle dalšího průzkumu CVVM, tentokrát z konce minulého roku důvěřuje ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi jen necelá  čtvrtina (24 %) lidí a naopak negativní názor na něho měly téměř dvě třetiny (64 %) dotázaných. Prorusky smýšlející lidé tvoří v Česku sice ne úplně zanedbatelnou, ale rozhodně ne většinovou část veřejnosti. Ani vyloženě proruské či protizápadní subjekty si (snad s výjimkou KSČM) dlouhodobou, natož masovou popularitu. Můžeme tedy říci, že podíl takto smýšlejících lidí je vcelku konstantní. A ruská propaganda není tak účinná, jak se může na první pohled zdát.

Vezmeme-li navíc v úvahu, jakou popularitu mají ve „starých zemích“ EU strany jako rakouská FPÖ, nizozemská PVV, francouzská FN či britská UKIP, které mají vedle některých postojů společnou i i podpory ze strany Ruska, není na tom Česko úplně nejhůře.

Hodně se mluví o vyšší politické kultuře, kterou si dokázaly vypěstovat země s delší nepřerušovanou demokracíí. Můžeme slýchat, tohle by se v (dosaďte si libovolnou konkrétní vyspělejší demokratickou zemi) nestalo. Opravdu to ale platí bezvýhradně? Tak třeba sousední Rakousko mělo za prezidenta bývalého esesáka. Je to podobné, jako by u nás byl prezident člen lidových milicí. Děsivá představa, že?

  V současné době je slyšet i kritika za skutečné či domnělé rasistické xenofobní postoje u české veřejnosti. Tento pocit přiživuje zvláště v souvislosti s uprchlickou krizí i vesměs liberálně orientovaná „intelektuální elita.“ Ano, vzedmutí nenávistných projevů zde opravdu bylo. Otázkou ale je, jak velkou závažnost by měla být přikládána tomuto fenoménu. Jisté je, že ani tento jev není úplně jednoznačně českým specifikem (či specifikem postkomunistických zemí), jak o tom svědčí úspěch vesměs nacionalistických stran s protiimigračním programem, cílících na nespokojené voliče. Konkrétně se jedná o už zmíněná uskupení, jako je nizozemská PVV, francouzská FN, britský UKIP či rakouská FPÖ.

Česko je tedy jasně součástí Západu, podobně jako další země Visegrádské čtyřky. K tomu je však nutné dodat, že mají svoje specifika dané svojí neblahou historickou zkušeností. Prošli jsme čtyři desetiletí odlišným vývojem, než země na opačné straně železné opony.  V některých věcech bude proto odlišná a těžko dožene země ležící geograficky více na západ.

Navzdory tomu, že čtyři poválečné dekády měly bezesporu neblahý vliv na další politický a společenský vývoj, tak nikde není napsané, že to, co vzniklo na západ od nás, musí být nutně správné nebo lepší. A naopak je opravdu naivní si myslet, že vše, co existuje ve střední Evropě, je horší než to, co je ve „starých zemích“ EU. Jak to nedávno vystihl Martin Weiss v týdeníku Echo ve svém článku Země, která si nevěří, naše země, dodávám, že spíše její „intelektuální elity“ se vyznačují „nekritickou a masochistickou oikofobii“ a přesvědčením, že  „existuje Evropa jako zhmotněný platónský ideál toho, jak má vypadat.“

Bohužel u některých (pseudo)intelektuálů jde jejich odpor ke všemu českému takový, že úplně nesmyslně považují za nepřípustnou jakoukoli kritiku politiky zemí na západ od nás. Krásným příkladem je dění kolem norského odebírání dětí Barnevernem. Norsko je přeci země vyspělejší než my, takže tam nemůže docházet k žádnému neoprávněnému odebírání dětí. Norové se mýlit nemůžou. Tečka.  Obhájci norského Barnevernu se s takovými názory ocitají v podobné pozici jako lidé, které Stalin nazýval užitečnými idioty.  Nemají-li takoví lidé lepší vizi pro Česko než na jedné straně přesvědčení, že vše na západ od nás musí být nutně lepší a plivání na vše české na straně druhé, svědčí to o jejich naprosté ideové vyprázdněnosti.