Ron Paulova „revoluce“: Proč (naštěstí) nevyšla

Na začátku ledna skončilo funkční období 112. Kongresu a s ním i více než třicetiletá kariéra excentrického texaského kongresmana za Rona Paula. Stalo se tak nedlouho po tom, co republikáni nedokázali v listopadových volbách přesvědčit voliče, že jsou přijatelnou alternativou vůči Obamově politice.

Ron Paul patřil k těm, co se minulý rok ucházeli v republikánských primárkách o místo Obamova vyzyvatele a vedle svých soupeřů vyčníval nejen vysokým věkem, ale hlavně svými názory. Republikánský kandidát Mitt Romney, jak víme, volby prohrál mj. i proto, že nedokázal oslovit klíčové menšinové voličské skupiny. Představoval by ale Ron Paul přijatelnou alternativu k současnému republikánskému establishmentu, jak tvrdí Paulovi zanícení příznivci? Bezpochyby by byl jako prezident hrozbou „statu quo“ a jeho poselství o obnově Ameriky zní bezespotu mnohem důvěryhodněji než Obamovo marketingové „hope and change.“  Přispěla by ale Paulem proklamovaná změna k lepšímu?  Ve většině ohledů spíše ne a ve zbytku textu se pokusím vysvětlit proč.

Rétorika Rona Paula a (zejména) jeho příznivců nahrává demokratickým volebním stratégům, snažícím se přesvědčit lidi, že republikáni jsou partou poblázněných fanatiků, od nichž by si měl každý normální člověk zachovat patřičný odstup. Není ale pravda, že elektorát Rona Paula netvoří voličské jádro republikánů, ale především takoví, kteří jinak „nemají koho volit“ a registrování jsou většinou jako demokrati nebo nezávislí.  Jedná se o pestrou směsici lidí a společné mají jediné - jejich s názory se pohybují na periferii politického spektra: Příznivci Rona Paula jsou konglomerátem sdružujícím eklektické libertariány z řad „college students,“ příznivce konspiračních teorií o 11. září a Nového světového řádu a zabloudila k nim i hrstka náboženských fundamentalistů. Zde je potřeba dodat, že příznivci Rona Paula smýšlejí spíše sekulárně.

Každému proto musí být jasné, že s  podporou této podivné směsice politických exotů lze těžko vážně uvažovat o kandidatuře na post amerického prezidenta. Republikánům přidávají jeho fanatičtí příznivci vrásky na čele ještě v jedné věci: Ron Paul se už dvakrát zdráhal podpořit oficiálně nominovaného kandidáta a tříštil tím republikánské řady.

Zauvažujme ale trošku kontrafaktuálně a předpokládejme, že by Ron Paul přece jenom republikánskou nominaci přece jenom získal: Doba před volbami se obvykle nese ve znamení vyhrabávání všemožných kompromitujících informací o kandidátech a propírání stinných stránek jejich minulosti. Už během primárek referovala média celkem hojně o jeho zhruba dvacet let starých newsletterech s rasistickým a antisemitským obsahem. Pro stranu, která nyní musí (jak ukázaly listopadové volby) oslovit také „barevné“ a židovské voliče, by výběr takového kandidáta znamenal cestu do pekel a Ron Paul by se nejspíše do historie v jedné řadě mezi takovými „losery,“ jako byl v roce 1984 Walter Mondale, o dvanáct let dříve George McGovern nebo v roce 1964 Barry Goldwater, abych nejmenoval jenom demokraty a nikdo mě nepodezíral ze zaujatosti.

 A konečně pokud by se prezidentem opravdu stal:  V domácích záležitostech, které by vydaly na další článek, tak by mohl mít pozitivní vliv minimálně ve dvou oblastech: Fiskální politiku a oblast centrálního bankovnictví, jemuž je oprávněně vytýkána jeho netransparentnost. Mimochodem, byl to Ron Paul, kdo inicioval první celkový audit v historii FEDu. Ten zjistil, že FED během ekonomické krize bez vědomí Kongresu rozdal americkým i zahraničním bankám a korporacím půjčky v celkové hodnotě 16 bilionů dolarů. Samotná libertariánská představa minimálního státu, který má na starost pouze armádu, policii a soudnictví, patří při celkové složitosti moderní společnosti spíše do říše utopie.

Přejděme ale k zahraniční politice, která by nás měla zajímat mnohem více.  Ron Paul je známý svým izolacionismem v zahraniční politice a právě čím dál tím více skeptičtějším veřejným míněním vůči angažmá USA v zahraničí lze vysvětlit loňský nárůst jeho podpory.  Západní, respektive celý demokratický svět se ale bez pomoci Spojených států neobejde. Platilo to v období po první světové válce, kdy USA bohužel selhaly, a platí to i dnes, kdy demokratický svět začíná po fukuyamovské euforii na začátku 90. let tahat za kratší konec provazu v OSN, mezinárodní ekonomice i v mnoha jiných oblastech.

S odchodem Rona Puala ale samozřejmě „vstanou noví bojovníci“ a pomyslné žezlo v boji za „svobodu“ po něm už nyní převzal jeho syn a senátor za stát Kentucky Rand Paul.  Ten je ale naštěstí pro republikány ve svých postojích mnohem umírněnější, a proto je možné, že ve své modifikované a změkčené podobě se mohou Ron Paulovy myšlenky stát legitimním politickým proudem.