Izrael a Nepál jsou země, které jsou od sebe vzdálené vzdušnou čarou
zhruba 2000 km, přesto se obě země mohou pochlubit relativně dlouhou historií
vzájemných vztahů. Nepál se před 53 lety stal po Barmě druhou jihoasijskou zemí, která
navázala diplomatické vztahy s židovským státem. Proč
se zrovna tato chudá země ležící na
úpatí Himalájí, která je v důsledku předchozího historického vývoje
vklíněná mezi dva obry – Indii a Čínu, stala jednou z prvních asijských
zemí, s níž dokázal Izrael najít společnou řeč? Odpověď na tuto otázku a
také stručné shrnutí historie izraelsko-nepálských vztahů bude mít za úkol
tento článek. Zvláštní pozornost bude věnována také vývoji v Indii, který je
důležitým hráčem ovlivňujícím vývoj i v samotném Nepálu.
Izraelská diplomatická ofenziva
Druhá polovina 50. let 20.
století byla dobou, kdy kolonie začaly ve velkém získávat nezávislost,
z čehož také logicky vyplývalo celkové oslabení západních zemí, na jejichž
podpoře byl Izrael do značné míry závislý a potřeboval proto získat další
spojence na mezinárodním poli. Už od svého počátku musel židovský stát čelit
nevraživosti ze strany Arabů a sovětský blok viděl v Izraeli nástroj k
uplatňování zájmů „imperialistů,“ a logicky se proto diplomatické úsilí
Izraelců muselo při hledání potenciálních spojenců zaměřit na země, které
náležely v době studené války do tzv. „třetího světa.“
Přesuňme se ale z Izraele, jehož
východní hranici zčásti tvoří nejnižší místo světa (Mrtvé moře) do Nepálu,
jehož severní hranice představuje z hlediska nadmořské výšky opačný
extrém.
Ve stejné době zažíval Nepál
první zkušenost s opravdovou demokracií. Nepál měl tehdy dvě priority: První bylo udržování dobrých vztahů
s oběma mocnými sousedy a druhou zlepšení ekonomických podmínek. Navázání
vztahů s Izraelem příliš nevadilo první podmínce a naopak by přispělo
k naplnění té druhé. Kromě toho by
se tehdejší zahraniční politika Izraele vůči zemím třetího světa dala popsat
tak, že se je židovský stát snažil naklonit vývozem svých vyspělých
technologií, logistickou pomocí či školením technického personálu.
Chudičký Nepál proto představoval ideálního
partnera pro další spolupráci, z níž mohly mít profitovat obě strany.
Izrael by získal spojence na mezinárodním poli a Nepál mohl naopak těžit
z hospodářské spolupráce a pomoci odborníků v oblasti nejrůznějších
ekonomických odvětví, zejména pak zemědělství.
Komplikované spojenectví s příčinou
Velikou roli sehrálo také ideové
souznění vlád obou zemí. Tehdy
nejsilnější strana Nepálský kongres inklinovala (a dodnes inklinuje) k socialismu
a levicová byla také izraelská vláda. Pro
vůdce Nepálského kongresu Bishweshwara Prasada Koiralu představoval Izrael
nedosažitelný ideál skloubení demokracie na straně jedné a uplatnění socialistických
prvků v ekonomice na straně druhé. Přelomovou událost představovala Koiralova navštěva Izraele v roce 1960. Nepálský
premiér vyjednával během ní o navázání vztahů a technické pomoci, o kterou
projevil nebývalý zájem, zvláště poté, co byl ohromen úspěchy Izraele na poli
vědy, techniky i způsobech obdělávání půdy.
První etapa demokracie však měla
pouze jepičí trvání a vydržela pouhého jeden a půl roku. Na konci roku 1960
byla po vojenském puči demokracie svržena a veškerou moc opět převzal
král Mahendra. Tento okamžik byl zatěžkávací zkouškou izraelského
diplomatického úsilí, kdy hrozilo reálné nebezpečí, že veškerá dosavadní snaha
může přijít vniveč. Jak se ale ukázalo, neměla změna mocenských poměrů na
izraelsko-nepálské vztahy prakticky žádný vliv. Naopak, zájem na trvání dobrých
vztahů potvrdila i Mahendrova návštěva Izraele uskutečněná o tři roky později.
Diplomatické zastoupení Izraele
mělo původně na starost velvyslanectví v Barmě,
ale už v březnu roku 1961 byla otevřeno velvyslanectví také v samotném Nepálu.
Složitější byla ale situace na opačné
straně. Kontakty s Izraelem byly ze
strany totiž udržovány přes zastoupení v Římě. Důvod, proč se Nepál
nerozhodl zřídit své zastoupení přímo v Izraeli prozaický: Nemohl si
dovolit znepřátelit si arabské země, které měly vlivem svého silného zastoupení
velmi silné slovo v Hnutí neúčastněných zemí. Už samotné navázání oficiálních
vztahů s Izraelem však bylo v tehdy možné považovat za důkaz toho, že
se relativně malá země ležící mezi dvěma obry dokázala emancipovat od indického
vlivu a vést samostatnou zahraniční politiku.
Zde je dobré udělat malou odbočku
a věnovat pár řádků také indickému postoji vůči židovskému státu: Indie se
v době studené války stylizovala do role jakéhosi pomyslného lídra nezúčastněných
zemí a z tohoto důvodu si nemohla proti sobě pohněvat muslimské země.
Izrael proto sice v r. 1950 oficiálně uznala, ale pouze de facto, což
znamená, že vzala na vědomí jeho existenci, nicméně s ním nenavázala
oficiální vztahy.
Už v roce 1961 dostal Nepál první
příležitost ukázat svoji proizraelskou orientaci v rámci hnutí
nezúčastněných. Společně s Barmou a dalšími zeměmi se jim podařilo
zablokovat Araby navrženou rezoluci odsuzující Izrael a v samotném Izraeli
byl tento postoj přijat s povděkem.
Dalším důležitým milníkem v nepálsko-izraelských
vztazích byla přirozeně šestidenní válka a Nepál dal opět najevo postoj odlišný
od toho indického. Zatímco stanovisko Indie bylo celkem očekávaně proarabské, Nepál
vyslovil pouze „hluboké znepokojení“ nad tehdejší situací a vyjádřil se pro
zachování dobrých vztahů s Izraelem.
Je ale nutné mít na paměti, že Nepál
měl ale zájem na udržení dobrých vztahů i s arabskými zeměmi a obsazení vnímal
jako problém pro dosažení mírového urovnání Izraele a okolních států. Proto se
na půdě OSN vyslovil pro rezoluci požadující stažení Izraele z obsazených území.
Na druhou stranu se ale v roce 1975
se Nepál zachoval jako loajální spojenec Izraele, když odmítl hlasovat pro
rezoluci OSN přirovnávající sionismus k fašismu.
Po studené válce
Konec studené války přinesl změnu
světového a vztahy s nezúčastněnými ztratily na svém původním významu. Nová
realita na mezinárodní scéně měla mj. za následek, že sousední Indie „získala“ nového
společného nepřítele s Izraelem -
byl jím radikální islamismus. A právě společný nepřítel, resp. zahraniční a
bezpečnostní zájmy vedly spolu s nástupem proizraelsky orientovaných
hinduistických nacionalistů na začátku 90. let k navázání oficiálních vztahů se židovským
státem.
Nezávisle na tom se podobný vývoj
odehrál i v rámci nepálsko-izraelských vztahů: V roce 1994 byl Tel
Avivu otevřen nepálský honorární konzulát a až v roce 2007 zde zřídil diplomatické
zastoupení na nejvyšší úrovni. Předtím
totiž souběžně zastával tuto funkci v Izraeli nepálský velvyslanec v Egyptě.
Samozřejmě není možné nezmínit
některé rozdílné postoje – rétorika Nepálu usiluje v rámci
Izraelsko-palestinského konfliktu o dobré vztahy s oběma stranami. Podobně
jako v případě svých dvou sousedů se snaží být jakýmsi svorníkem.
Jedná při tom s ohledem na postoje dalších
nezápadních zemí, což vedlo mj. i k tomu, že podpořila v r. 2011 ve
svém hlasování přijetí Palestinské samosprávy do UNESCO a následující rok také
její přijetí mezi pozorovatelské země OSN. Navzdory všem zmíněným odlišným
stanoviskům zůstává Nepál důležitým strategickým spojencem Izraele na
mezinárodním poli a naopak Izrael dokáže poskytovat chudé himálajské zemi know
how potřebné pro jeho rozvoj a nabídkou stipendií dává tím příležitosti pro
výchovu budoucí generace odborníků v klíčových hospodářských odvětvích.
Odlišné potřeby obou zemí navíc poskytují prostor pro téměř symbiotickou
spolupráci. Jedno holandské přísloví říká, že
lepší je dobrý soused, než vzdálený přítel. Historie izraelsko-nepálských
vztahů ukazuje, že i vzdálené přátelství může být někdy užitečnější a přínosnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat