(Anti)islamismus a civilizace střetů

Nedávné útoky v Paříži (a také události ve světě, které posloužily jako doprovodné jevy) se staly spouštěčem dvou protichůdných jevů, které se týkají postojů nemuslimské části populace vůči islámu. Oba prezentují extrémní póly smýšlení a oba jsou pro celou západní společnost stejně škodlivé:

Prvním z extrémů je strach z islámu a odpor ke všemu, co má s islámem byť jen trochu společného. Problém se dotýká i samotného Česka, přestože i zde je podíl muslimů zanedbatelný, byť je třeba uznat, že ne všichni hlasatelé islámu jsou bezproblémoví. Většinou se ale jedná o velmi vulgární kritiku islámu ztělesněnou v iniciativách typu „Islám v Česku nechceme,“ či naprosto absurdní výzvy jistého populisty k bojkotu kebabů a venčení prasat před mešitami.  

S těmito postoji samozřejmě nelze souhlasit a je potřeba dodat k nim následující:

1) Náboženská svoboda patří k základním lidským právům. Je jednou ze základních lidských svobod a právě její dodržování či nedodržování je jedním z lakmusových papírků toho, zda je společnost dané země opravdu svobodná či nikoli.

2) Pokud máme náboženskou svobodu, která zaručuje svobodu vyznávat svoji víru všem beze strachu z pronásledování, dodržují-li zákony dané země.

Na druhé straně zde máme úzkostlivou snahu upozorňovat na to, že tyto činy vlastně ani nemají s islámem nic společného. Radikální islamismus je bagatelizován a po každém útoku islamistů jsou největší obavy ne z terorismu, ale ze vzestupu protimuslimských nálad.

Definovat první problém bylo relativně jednoduché. Naproti tomu komplexní popis opačného extrému si vyžádá více než jen několik řádků. Lze ale vyřešit problém tzv. islamofobie tím, že všechny názorové oponenty onálepkujeme jako fašisty a budeme neustále zdůrazňovat, že s islámem je vše v pořádku, protože většina muslimů s násilím nesouhlasí? 

Rozhodně ne. Označovat lidi jakékoli odpůrce jako fašisty umí i Putinovi propagandisté, takže i zde by nebylo od věci počínat si obezřetněji. Problém radikálního islámu má alespoň zčásti reálný základ a nelze jej ignorovat. Americký historik Richard Pipes, který se věnuje problematice radikálního islámu, odhadl podíl muslimů hlásících se k jeho radikálním směrům na 15 %. Třetina z těchto radikálů považuje za ospravedlnitelné i zabíjení jinověrců. Ano, jedná se o relativně malou menšinu, ale na druhou stranu nejde jen o pár šílenců. Problém je v tom, že počet radikálů jde do desítek milionů. 15 %, resp. pět procent ze zhruba 1,6 miliardy světové populace si jistě každý dokáže spočítat sám. Chceme-li problém vyřešit, prvním krokem je přiznat si, že problém existuje. V opačném případě převezmou iniciativu lidé, jako jsou v Česku Konvička či zmiňovaný Okamura, což asi nikdo soudný nechce.  

Problémy dnešního islámského světa uvádím tři, přičemž výčet není zdaleka vyčerpávající:

1) Lidé z druhého tábora rádi upozorňují na to, že terorismus a ozbrojené náboženské radikály lze najít i v jiných náboženstvích, jmenovitě hlavně křesťanství, což uvádějí zejména na příkladech útoků na lékaře provádějící potraty v USA a Lord´s Resistance Army v Ugandě. To vše je pravda, ale…v žádném jiném náboženství není v současné době radikalismus a sním spojený terorismus globálním fenoménem. Al-káida může zaútočit prakticky kdekoliv na světě: Je úplně jedno, zda v Nairobi, New Yorku, Madridu, Londýně či Paříži.

2) Druhý závažný problém představuje už zmiňovaná otázka náboženské svobody. S nedostatkem náboženské svobody se více či méně potýká většina světa, ale co je do očí bijící, že ani jedna muslimská země na tom není v tomto ohledu zrovna vzorová.

Jedním z atributů společnosti, která to myslí s náboženskou svobodou opravdu vážně, je i tolerance k odpadlíkům náboženství, které je dané zemi většinové a k jeho odpůrcům. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv, konkrétně ve článku 8 se dočteme, že každý má právo vyznávat vlastní náboženství či jej měnit! Ponechme stranou, že se jedná o jednu z řady nezávazných deklarací a že OSN selhává stejně jako její předchůdkyně SN. Drtivá většina muslimských zemí na Blízkém východě a v severní Africe mají v nějaké formě zakotvený zákon proti odpadlictví. 

Bohužel beze zmínky nelze ponechat antisemitismus, přičemž je zde třeba zmínit, že mnohdy jde o antisemitismus maskovaný za pouhou kritiku Izraele. Každopádně dochází důsledkem toho v Evropě k paradoxní situaci, kdy se židovské hlasy snaží lovit tzv. krajní pravice. Jmenovitě belgický Vlámský zájem a francouzská Národní fronta. Jak jsou ve svém počínání úspěšné, není u prvního z jmenovaných politických uskupení známé, nicméně strana Marine Le Penové už zaznamenala dílčí úspěch mezi voliči židovského původu.

Důvod této na první pohled těžko uvěřitelné podpory stran, které dříve prosluly svým antisemitismem, je jednoduchý. Židé mají strach ze sílícího antisemitismu hlavně ze strany muslimů v Evropě, důsledkem toho tak utíkají (nejen) francouzští Židé do Izraele. Nemění se na tom ani skutečnost, že jedním z lidí, kteří bránili lidi v košer obchodě, byl muslimského původu.  

Další věcí je (ne)tolerance k odpůrcům islámu. Ano, i mezi policisty bránícími redakci Charlie Hebdo byl člověk muslimského původu. Prominentní kritici islámu ale musí žít pod ochranou kvůli extremistům, kteří jim vyhrožují smrtí: Salman Rushdie, Kurt westegaard  (autor proslulé karikatury), Ayaan Hirsi Ali, Sabatina James a další. Nevím o tom, že by Bill Maher či v minulosti Bertrand Russell či Friedrich Nietzsche coby lidé velmi břitce kritizující křesťanství museli žít pod permanentní policejní ochranou.    

Zastavil bych se u kontroverzního nizozemského režiséra Theo van Gogh, který za svoji kritiku islámu ve svém filmu Submission zaplatil životem. Byl zavražděn muslimským fanatikem. Není třeba souhlasit s prvoplánovým zesměšňováním náboženství či přesvědčení někoho jiného. Jakákoli tvorba, která může dehonestovat něčí světonázor, nesnižuje právo na život jejích autorů!

3)Poslední problém představuje otázka politických svobod: I zde si muslimský svět bohužel vede velmi špatně. Nedemokratické státy je samozřejmě možné nalézt prakticky ve všech částech světa, snad s výjimkou západní Evropy. Bohužel v muslimském světě bohužel neexistuje žádná etablovaná muslimská demokracie, která by mohla posloužit jako „maják“ ostatním zemím.

Jediná skutečně demokratická země na Blízkém východě je Izrael, nicméně zde tvoří většinu obyvatel Židé. Většina muslimských zemí jej ale neuznává. A dalších muslimských států, které Iracionální antisemitismus se zde snoubí s ještě iracionálnějším antisionismem. O nesmyslnosti nenávisti svědčí i skutečnost, že tisíce kilometrů vzdálená Malajsie nemá s touto zemí žádné diplomatické styky a obyvatelé 6000 kilometrů vzdáleného Pákistánu mají v pasech napsané, že platí ve všech zemích kromě Izraele.

Výše uvedená bilance muslimského světa není příliš lichotivá. Arabské jaro selhalo právě kvůli absenci respektu k základním lidským právům. Bez svobody projevu, vyznání či shromažďování se demokracie změní v ochlokracii čili vládu lůzy.

Po tom všem se dělá závěr velmi těžko. Snadné je pro některé sklouznout k zaslepené nenávisti vůči islámu či muslimům.  Lákává je pro lidi z politicky korektní liberální levice vidět svět růžovými brýlemi tak, že se ve skutečnosti nic neděje a hrozba islamismu je pouze virtuální. První cesta vede k nenávisti a popírání svobody vyznání druhých. Druhá vede k popírání zcela zjevného zla a umlčování svobodné a otevřené diskuse. Obojí je zaručenou cestu do pekel a nebezpečím pro svobodnou společnost.