Vláda tento týden jednohlasně
odmítla návrh zákona trestající hanobení prezidenta, který původně podpořilo 60
poslanců z KSČM, ČSSD a Úsvitu. „Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon
jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na
jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci,“ zněl
celý návrh zákona.
Jednomyslné odmítnutí návrhu je dobrou zprávou
pro českou demokracii. Vláda udělala jediný možný správný krok: Postavila se za
svobodu projevu V opačném případě by se vláda zapsala černým písmem do novodobých
českých dějin jako ta, která podporovala okrajování svobody projevu.
Zastánci návrhu zákona z řad
politiků a veřejnosti se často odvolávali na zákon z roku 1923, který
taktéž zakazoval hanobení prezidenta. Jejich argumentace by se dala stručně
shrnout tak, že když existoval takový zákon za první republiky, která byla
podle nich zřejmě vzorem demokracie, proč by nemohl být znovuzavedený dnes? Jenomže
existence tohoto zákona vedla k tomu, že tehdejší média se prakticky
neodvažovala veřejně kritizovat prezidenta Masaryka. Tento zákon má navíc původ
v dobách habsburské monarchie.
Velmi bizarní podívaná, když
komunisté a sociální demokraté, které se jinak prezentují jako „pokrokové“
síly, usilují o znovuobnovení legislativy, která má svůj původ v dobách „reakční“
habsburské monarchie. Ale pojďme dále. Když přeskočíme komunistickou éru, kde
byly tresty za jakoukoli kritiku běžné, zákon z roku 1961, který trestal,
hanobení prezidenta platil až do druhé poloviny 90. let. Po roce 1989 už ale na základě tohoto zákona nikdo
sedět nešel.
V této souvislosti je nutné
zmínit případy Petra Cibulky a Pavla Karhánka. Oba se „provinili“ tím, že se
veřejně nelichotivě vyjadřovali o prezidentu Václavu Havlovi. První z nich
je věčný disident, kritik před i polistopadových poměrů a šéf strany
s názvem dlouhým jako její volební program. Druhý z nich vylepil v roce
1995 na dveře státního zastupitelství text hlásající, že Václav Havel je
komunistický kolaborant, který v roce 1989 hanebně podvedl občany. Způsob jejich vyjádření byl nehezký,
ale byl v mantinelech svobody projevu. Nevyhrožovali nikomu smrtí, ani
omezováním svobody. Václav Havel oba z nich omilostnil. Byl by
podobného gesta schopný i Miloš Zeman či jeho příznivci z řad zastánců
navrhovaného zákona, pokud by byli zvoleni prezidentem?
Opravdu jde o úctu k prezidentovi?
O tom, že zastáncům zákona, což
jsou v podstatě především (post)komunisté a nacionalistům, opravdu tak
záleží na úctě k prezidentovi lze celkem úspěšně pochybovat. Obhajovali
komunisté takový zákon i v době, kdy byl prezidentem Václav Havel? Ne, v době
prezidentování Václava Havla se nad zrušením zákona zakazujícího hanobení nijak
nepobuřovali. Naopak sami přispěli ke zrušení této kontroverzní části trestního
zákona. Drtivá
většina z celkových 22 poslanců za KSČM, tj. 20, hlasovala pro
zrušení, jeden se zdržel a jeden byl nepřítomný. Naopak tři stejní komunističtí
veteráni, kteří v roce 1997 hlasovali pro zrušení trestnosti hanobení
prezidenta, byli mezi nedávnými navrhovateli obnovení trestnosti hanobení
prezidenta.
Zákony podobného typu nejsou nic
jiného než gumové paragrafy. Mají totiž jeden veliký problém, který nejlépe
vystihuje následující otázka, kde
končí legitimní kritika kroků prezidenta a kde začíná hanobení. Zde záleží jen
a pouze na libovůli každého soudce, jak bude daný zákon vykládat. Interpretace
může být různá, protože hranice mezi oběma pojmy je velmi velmi mlhavá. Mimochodem,
stejnou vadu má např. § 355 Trestního zákoníku o Hanobení národa, rasy,
etnické nebo jiné skupiny osob. V případě
přesvědčení zde není stanoveno, zda hanobení znamená i legitimní kritiku něčího
názoru, chování či životního stylu.
Prezident musí unést kritiku
Zajímavá je také argumentace
existencí podobné legislativy v západních zemích, zejména v sousedním
Německu, kde platí zákon trestající hanobení prezidenta. Německý prezident je
ale výrazně slabší ve svých kompetencích a dokonce ani formálně není hlavou
státu. Je na tom (pokud jde o pravomoci) velmi podobně jako britský monarcha,
který taktéž fakticky nemá na starosti žádná rozhodnutí politické povahy. Zkrátka,
jejich funkce je prakticky ryze reprezentativní a nemohou dělat politické kroky
s dopady na politický a společenský život země.
Nic takového neplatí o českém
prezidentovi. Relativně malé pravomoci tradičně využívají čeští prezidenti
naplno, nebo i nad svůj rámec a vykonává i zjevně politická rozhodnutí, jako
(ne)jmenování vlády, soudců, profesorů či veto zákonů. Český prezident proto
musí počítat s kritikou svých kroků a stejně jako každý další politik musí
být schopný kritiku unést. Úcta k osobě prezidenta nemůže být vynucená
zákonem. Záleží na prezidentovi, jak bude přistupovat k významnosti svého
úřadu. Bohužel, nynější prezident Miloš Zeman sám znevažuje důstojnost
prezidentského úřadu svými projevy, které, mírně řečeno, nebyly úplně
„salonfähig.“
Opravdu nebezpečné slovní útoky lze
už dnes řešit na základě legislativy zaměřené na ochranu osobnosti. A potom zde
máme ještě jednu důležitou věc. Návrh zákona měl zahrnovat nejen verbální
útoky, ale i o útoky fyzické útoky. Nicméně i ty lze řešit už podle současných
zákonů. Není totiž pochyb o tom, že takové jednání je možné považovat za
výtržnictví či útok na veřejného činitele. Současná právní úprava
k ochraně prezidenta bohatě stačí a vymýšlení nových zákonů je proto
naprosto zbytečné.
Pokud by bylo „hanobení“
prezidenta trestné, nejenže by se nezvýšila úctu k prezidentovi ani o píď,
nýbrž by nevyhnutelně došlo k omezení části svobody projevu. A pokud
bychom omezili svobodu projevu, která je jednou z hlavních svobod, která
dělá svobodnou společnost svobodnou, která další svoboda by pak následovala? Jak
říkal Ronald Reagan, svoboda je vzdálená méně než jednu generaci od svého
zániku. Tento návrh zákona ukazuje, že svobodu je nutné bránit neustále a výrok
z první poloviny šedesátých let minulého století je platný i dnes.
Nepřátelé svobody se najdou vždy a všude.
Žádné komentáře:
Okomentovat