Selhání šíření demokracie: Kdo za to může?

Zdroj: https://pixabay.com/cs/svoboda-socha-new-york-usa-pam%C3%A1tka-63738/

Počátek myšlenky o potřebnosti šíření demokracie a univerzálních lidských práv v poválečných desetiletích můžeme vystopovat v idealistické politice Woodrowa Wilsona. Do první světové války a můžeme říci, že spíše až do napadení Pearl Harbouru měl v zahraniční politice USA navrch izolacionistický přístup. Vstup do války znamenal obrat o 180 stupňů. USA se staly zemí bojující jednak za osvobození států okupovaných mocnostmi Osy, ale také za udržení a šíření demokracie. Vítězství Spojenců znamenalo mj. i obnovení demokracie Německu, resp. jeho západní části a zavedení demokracie v Japonsku. Obě země se staly demokratickými mj. i díky ozbrojenému zásahu zvenčí.

  V poválečné době se Amerika stylizovala do role vůdce demokratického západního světa zadržující další pronikání komunismu. Především od 70. let začala být ve světě otázka lidských práv, jejíž obhajoba spojovala lidi na pravici i levici. V americké politice ji obhajovali jak tzv. neokonzervativci na pravici, tak liberálové na levici. Za zmínku stojí, že v roce 1983, za vlády Ronalda Reagana, vznikla známá organizace National Endowment for Democracy, které má šíření demokratických hodnot ve světě na starost.  V poválečné americké zahraniční politice nebylo příliš mnoho místa pro pragmatismus a realismus v jejich čisté podobě. Aby dokázala pozitivně zaujmout, musela mít i nějaké „ušlechtile“ vypadající záměry.   

Fukuyamovský veletoč

Konec 80. let vyvolal euforii. Fukuyama mluvil o tom, že liberální demokracie je tím poslední a nejvyšší formou vlády všech národů. Mnozí proto v sobě chovali naději, že dříve či později se liberální demokracie postupně prosadí všude na světě. Po demokratizaci velké části postkomunistické Evropy se pozornost přesunula na Blízký východ.  Vývoj ve 21. století však alespoň prozatím přinesl velké vystřízlivění a myšlenka podpory šíření demokracie zvenčí je nyní spíše na ústupu. Vyvstává otázka, kdo nese větší vinu za nestabilitu a faktické znemožnění dalšího šíření demokracie?  Řečeno mnohem konkrétněji, je to Bushova administrativa, nebo až jeho nástupce Barack Obama?

Prvním problémem bylo samozřejmě americké tažení do Iráku. Zavádění demokracie zde neprobíhalo zdaleka tak dobře, jak si mysleli ti, kteří volali po zásahu proti Saddámu Husajnovi. Ztělesněním posunu v myšlení se v souvislosti s iráckou válkou stal právě už zmíněný autor hegeliánské myšlenky o demokracie jako „posledním stádiu vývoje lidstva,“ americký politický filosof Francis Fukuyama. Byl také jedním ze signatářů dopisu 40 vyzývajícího ke svržení Saddáma Husajna a fakticky také nastolení demokracie ozbrojeným zásahem.

Americké chyby jej ale přivedly k obratu o 180 stupňů, který se ve své době dočkal široké publicity. S neokonzervativci se Fukuyama ve zlém rozešel a ve svém článku After Neoconservatism, který vyšel v únoru roku 2006 na New York Times. Obvinil v něm neokonzervativce ze selhání šíření demokracie ve válce v Iráku. Politika šíření demokracie a její selhání v Iráku připravilo půdu realistům jako jsou Kissinger a paleokonzerativcům toužící po stažení vojsk ze zahraničí. Problém neměl být ani tak v cílech, jako spíše prostředcích.  Spoléhání na užití ozbrojené moci mělo poškodit myšlenku šíření demokracie a značka neokonzervatismus už byla dále nepoužitelná. Fukuyama proto volal po „realistickém“ wilsoniánství.

Po dalších více než 10 letech už ale víme více. Ano, Irák přinesl bezesporu velké rozčarování všem, kteří fandili šíření demokracie do dalších zemí. Pokud se země stala demokratickou, nebyla nikdy liberální ve smyslu zajištění základních lidských práv. Např. práv menšinových náboženských skupin, zejména křesťanů, jejich počet poklesl z 1,5 milionu v roce 2003 poklesl celkový počet křesťanů na cca. 200 000 v roce 2014. Důsledkem násilností mnoho z nich uprchlo či bylo zavražděno islámskými radikály. Není třeba zdůrazňovat, že se tak stalo už před vznikem Islámského státu.

„Neokonzervativní tažení“ se týkalo prakticky jen jediné země. Situace se v pozdních letech Bushovy vlády a třech letech po vydání Fukuyamova článku alespoň postupně stabilizovala. Problém bylo ale opuštění Iráku na sklonku roku 2011.

Mimochodem, příliš brzké opuštění Iráku, s nímž se počítalo už za Bushe, je obecně jednou z hlavních a opakujících se chyb americké zahraniční politiky, na něž upozorňuje britský historik Niall Ferguson ve své knize Colossus.  Chybou USA podle něho není příliš agresivní zahraniční politika, jako spíše to, že chtějí v zemích zůstat co nejkratší dobu a neustále volí co nejrychlejší „únikové strategie.“ USA se vždy spíše styděly za to, že jsou „impériem.“ Přinejmenším od 20. století platí, že neměly zájem o anexi dalšího území a kdykoli vojensky obsadily území cizího státu, snažily se jej vždy co nejrychleji opustit. Důsledkem toho samozřejmě není dostatek času k tomu, aby se ve státech, které USA vojensky obsadily, podařilo vybudovat nové a dobře fungující instituce.  

Arabské jaro, aneb falešná čtvrtá vlna demokratizace

Ještě předtím, než se na konci roku 2011 americké jednotky stáhly z Iráku, odehrála se v arabském světě vlna událostí, pro které se vžilo označení arabské jaro. Zpočátku byla vlna revolucí v arabském světě často až nekriticky přijímána zejména liberálními publicisty a akademiky. Mezi některými politology se mluvilo dokonce o „čtvrté vlně demokratizace.“ Jednalo se o narážku na teorii amerického politologa Samuela Huntingtona o třech vlnách demokracie, kdy se demokracie během 19. a 20. století měla šířit ve třech vlnách.

Západní média revoluce vítala jako revoluce, které začaly zdola, tedy podobným způsobem jako v roce 1989. Dosavadní výsledek revolučních událostí je ale více než žalostný. Demokracie se uchytila pouze v Tunisku. Vývoj v dalších arabských zemích však vedl k totální destabilizaci celého regionu. Podívejme se ale na ty nejdůležitější dotčené země podrobněji:   

Začněme postupně od západu. S Tuniskem sousedící Libye, která představuje spolu s Jemenem případ většího vojenského zapojení Evropy a USA do místních nepokojů. Aktivní pomoc povstalcům akcemi převážně ve stylu „leading from behind opravdu vedla ke svržení Kaddáfího, který zemřel zlynčován davem. Bohužel politika západních států nebrala v úvahu důsledky. Diktátor byl po smrti, ale co dále? Západ nechal věcem volný průběh a nepřemýšlel dopředu. Libye je důsledkem toho nestabilní, rozdělená mezi dvě vlády a část Libye je ovládaná islamisty. Evropa zde platí za nedomýšlení důsledků vlastní politiky ještě v jedné další věci. Země se stala „dírou v plotě“ pro ilegální migranty zejména z Afriky, a tím i jednou z příčin dosud nevyřešené migrační krize.

Následuje Egypt, který se po svržení Husního Mubaraka sice na čas stal demokracii, ale rozhodně ne liberální. Historicky prvním demokraticky zvoleným prezidentem se stal člen Muslimského bratrstva Mohamed Morsí. Země měla slušně nakročeno k vládě islamistů, která byla ale v roce 2013 svržena vojenským pučem a Egyptu nyní vládne mnohem pragmatičtější Abdel Fattah Al Sísí.

A potom zde máme nešťastnou Sýrii, kde trvá už od roku 2011 občanská válka a situace je zde ze všech zemí nejkomplikovanější, zvláště proto, že velkou část území stále ovládá Islámský stát. Vedle něho zde máme další tři hlavní hráče.  Na jedné straně je zde strana věrná prezidentu Asadovi, která má podporu od Íránu a od roku 2015 také Ruska. Na druhé straně máme protiasadovskou opozici, kterou ale bylo možné nazývat většinově „umírněnou“ snad jen v prvních měsících války. V podpoře těchto protiasadovských rebelů se angažují sunnitské země, jako Saúdská Arábie a Katar.

Podpora demokratizace je to poslední, co můžeme od těchto dvou arabských zemí čekat. Nehledě na to, že některé skupiny rebelů se otevřeně hlásí k radikálnímu islamismu. Není třeba dodávat, že podpora ani jedné z hlavních stran (nepočítáme-li Kurdy), by nebyla pro Západ žádnou výhrou. Další bojující stranou jsou kurdské jednotky lze považovat za nejvíce prozápadní ze všech bojujících stran, nicméně jejich přítomnost je omezená jen na severní část území.

Obamova vláda ztratila jakoukoli vážnost vymezením tzv. červené linie, kdy se zaklínala, že v případě použití zbraní hromadného ničení Amerika zasáhne. Když se ale na podzim roku 2013 zjistilo, že Asad použil chemické zbraně, Obama nestačil nic podniknout, protože iniciativu záhy převzali Rusové, kteří sami asistovali při likvidaci chemických zbraní a mohli se pasovat do role mírotvorců. Málokterý moment byl pro americkou zahraniční politiku v posledních několika letech tak ponižující jako tento.

Většině nejdůležitějších zemí se věnovalo prostoru dost. Jen ještě krátce k Jemenu. Země ležící na jihu arabského poloostrova je podobně jako Sýrie a Libye. Můžeme zde najít ještě další analogii se situací Sýrii. Podobně jako v Sýrii se zde v zastoupení domácích sil přetahují o vliv šíitský Írán a sunnitská Saúdská Arábie. Část území ovládá Ansar al-Sharia, organizace blízká Islámskému státu. 

Výsledek předpokládané „čtvrté vlny demokratizace“ je tedy více než žalostný. Když to celé shrneme, arabské jaro sice přineslo jednu novou demokracii (Tunisko), ale především tři tzv. failed states (Libye, Jemen, a Sýrie), tedy rozvrácené státy, kde centrální autorita není reálně schopná vykonávat svoji moc na části nebo většině území. Ani u jednoho ze tří uvedených „států“ není další demokratizace pravděpodobná. Většina pokusů o zavedení demokracie na Blízkém východě vedla k naprostému chaosu.  

Nyní lze říci, že spíše než Irák, to bylo alespoň co do počtu případů spíše arabské jaro, které způsobilo nestabilitu v celém regionu, a znemožnilo tak myšlenku demokratizace dalších zemí na dlouhá léta dopředu. Podíl George Bushe mladšího na nynějším stavu je nezpochybnitelný. Bush mladší je ale zodpovědný prakticky „jen“ za Irák. Mnohem větší škody ale dokázala udělat naprosto nepromyšlená politika USA a samozřejmě i evropských zemí po roce 2011, která se dotkla hned několika důležitých arabských zemí najednou, a její důsledky byly zcela pochopitelně mnohem dalekosáhlejší. Ba co hůře, důsledky této politiky nyní pociťuje Evropa či přinejmenším její jižní část sama na sobě.