Hon na Fischera: Liberální bouře ve sklenici vody

Jen drobná poznámka pro začátek: Kdykoli budu v tomto článku hovořit o liberálech, myslím tím současné sociální, levicové či progresivní liberály. Všechny zmíněné přívlastky značí v podstatě to samé. Nebudu zde mluvit o klasických liberálech, kteří jsou názorově úplně někde jinde, než ti předchozí zmínění.

 Americký konzervativní myslitel William F. Buckley měl kdysi údajně říct, že „liberálové tvrdí, že chtějí naslouchat jiným názorům, pak jsou ale šokováni a uraženi, když zjistí, že existují jiné názory.“ Takovou „srážkou“ s úplně odlišnými názory se stal pro českou liberální bublinu dva týdny starý záznam besedy s Pavlem Fischerem, která se uskutečnila v Katolickém domě v Blansku. Byli velmi překvapení tím, že tento prezidentský kandidát jako aktivní katolík odmítá genderovou ideologii (podobně jako liberály jinak vychvalovaný papež František) a není rozhodně nijak nadšený z aktivismu za tzv. práva sexuálních menšin.

A hned byl oheň na střeše. Pavel Fischer by nejmenoval za soudce homosexuála a pro mě se tímto stal nevolitelným. Jeho homofobní názory nepatří do 21. století. Takové byly časté výkřiky mnohých ochránců lidských práv, kteří začali bít na poplach. Pavel Fischer se následně mnohokrát za své výroky omluvil. Na nějaké omluvy se ale u nekompromisních bojovníků za toleranci nehraje.

Mediální hon na Pavla Fischera kvůli jeho výrokům o nejmenování homosexuálů ústavními soudci je z rodu těch, které jsou založené na výrocích vytržených z kontextu.  Na pranýři se tento prezidentský kandidát octl mezi společensky liberálně založenou částí společnosti především kvůli následujícímu výroku: „Já tam můžu jmenovat pedofila nebo homosexuála, který žije v partnerství, nebo lesbu, která žije v partnerství, aby to bylo vyrovnané. Tak takového člověka já bych tam nikdy nejmenoval. Protože Ústavní soud je poslední instancí, která o těchhle věcech rozhoduje.“

Z těchto možná trochu nešikovně řečených výroků ale rozhodně nevyplývá, že by nejmenoval příslušníka některé sexuální menšiny jako spíše to, že skutečnost, že je někdo homosexuál žijící ve vztahu, pro něho nemůže být důvodem k tomu, aby někoho jmenoval do takové funkce („aby to bylo vyrovnané“). Nehodlá nikoho jmenovat ústavním soudcem jen proto, aby zde měli zastoupení i praktikující homosexuálové, kteří zde budou prosazovat svoji politickou agendu.

Ústavní soud má částečný vliv na podobu české legislativy a některá jeho rozhodnutí jsou tedy ve své podstatě rozhodnutí spíše politická než soudní. Politické smýšlení může být jednou ze skutečností, k nimž může prezident při jmenování ústavních soudců přihlédnout. Je na tom snad něco nepochopitelného? Společensky liberálně smýšlející prezident málo pravděpodobně jmenuje ústavního soudce smýšlejícího konzervativně a naopak, jako by tomu bylo např. v případě Pavla Fischera, pokud by s stal prezidentem.

Soudě dle výroků některých bojovníků s nenávistí je nyní Pavel Fischer vyvrhel, absolutní zlo ležící někde mezi Tomiem Okamurou a Adolfem Hitlerem, pro jehož názory není v moderní a správně smýšlející pokrokové společnosti 21. století místo. Takový člověk by podle nich neměl vůbec kandidovat a veřejně vyslovovat své názory. Odstoupení z kandidatury je to nejmenší, co je od takto se provinivšího možné očekávat.

Pavel Fischer není první ani poslední, kdo se stal obětí takového honu. Tim Farron, dnes už bývalý šéf britských liberálů, by mohl vyprávět o tom, jaké to je byť jen náznakem zapochybovat o pro liberály správných názorech. V 18 letech se stal Tim Farron evangelikálním křesťanem a jeho touha pomáhat slabým a znevýhodněným jej přiměla vstoupit do řad Liberálních demokratů. Muselo ale samozřejmě dojít na to, co si myslí o potratech či právech homosexuálů. Na otázku, zda považuje homosexuální sex za hřích odpověděl vyhýbavě, že všichni jsme hříšníci a on nemá právo nikoho odsuzovat. Taková odpověď ale samozřejmě nepomohla. Tim Farron dostal cejch toho, co považuje homosexuální styk za hřích. Dále na něj média vyhrabala starý rozhovor pro Armádu spásy, kde prohlásil, že je proti potratům. Svým prohlášením o tom, že je příznivcem diverzity a v podstatě i „pro choice“ si také nepomohl. Nezbylo mu proto nic jiného, než odstoupit, protože neviděl možnost, jak zůstat věrný své víře a přitom být lídrem liberální strany v Británii 21. století.

Možná nastal čas proto, aby se přinejmenším ti radikální (společenští) liberálové od Aljašky, přes Česko až po Austrálii vážně zamysleli nad tím, zda jsou vůbec ještě ochotní připustit, že může existovat pluralita názorů a diskutovat s lidmi s odlišným smýšlením. Anebo aby jasně řekli, že v novém a lepším světě není pro jinak smýšlející místo, jelikož reakční názory jsou odsouzeny k úplnému zániku.

Na netoleranci mnohých liberálů nedávno upozornil Fareed Zakaria, kterého rozhodně nelze řadit mezi konzervativce. V reakci na nepokoje při projevech konzervativců na amerických univerzitách řekl, že přestože si liberálové myslí, že jsou tolerantní, často nejsou. Univerzity se podle něho zdají být oddané všem druhům diverzity, kromě intelektuální diverzity a konzervativní hlasy a postoje jsou úplně umlčovány. Upozornil také na to, že slovo liberál v pravém slova smyslu je odvozováno z latinského kořene, který se vztahuje ke svobodě. V srdci liberální tradice západních zemí stála svoboda projevu. To od počátku znamenalo ochranu a naslouchání projevů, s nímž nesouhlasíte. Trefně také poukázal na to, že pocit morální nadřazenosti brání liberálům slyšet jiné názory.

Pro české liberály se ještě nabízí ještě jedno zamyšlení - nad tím, zda právě oni nepřeceňují sílu své bubliny. Ani v parlamentních volbách nejsou strany lovící výlučně společenské liberály příliš úspěšné a pokud ano, mají velmi omezenou parlamentní životnost, viz Unie svobody a Strana zelených. Městští společenští liberálové dnes zabloudili k TOP 09, která kdysi měla být údajně opravdu konzervativní stranou a ke „kyberanarchistickým“ pirátům. Konzistentní liberálové jsou ve společnosti relativně malou menšinou. Když nemají takto zaměřené strany šanci v parlamentních volbách, kde stačí 5 % hlasů, lze o to více pochybovat, že čistě liberální kandidát bude mít šanci při prezidentské volbě, kdy je vyžadována nadpoloviční většina. Jakýkoli prezidentský kandidát musí oslovit i jiné názorové proudy.

S nynějším přístupem ale budou liberálové hledat politické spojence jen velmi těžko. Zvláště když je pro ně problémový i kandidát s jinak nevyhraněnými názory, který má navíc i díky spolupráci s Václavem Havlem k lidem z řad městských liberálů poměrně blízko.