V každé demokratické
společnosti je potřeba, aby měly zastoupení i všechny vrstvy obyvatelstva
včetně těch nižších a menšin, na které cílí převážně levicové strany. Nemusím
být volič levice, ale mam zájem na tom, aby levice jednala pokud možno
konstruktivně. Ideálem je situace, kdy člověk nepozná, kdo vládne, jak to vyjádřil
Baruch Spinoza: Znamenitost státu nezávisí na tom, zda mu vládnou dobří lidé,
ale na tom, že je konstituován tak, že nezáleží na tom, kdo mu vládne.
Daniela Bella přišel na přelomu 60. a 70. let
s myšlenkou, že ideologie už nehraje příliš velikou roli za situace, kdy se už
všechna „velká vyprávění“ vyčerpala a politika by měla sloužit spíše praktickým
záležitostem. Problémem smýšlení
některých (nejen) levicových politiků, spojený hlavně s „novou“ levicí je
myšlení zaslepené ideologií. Důkaz, že ideologie úplně nevymřela, znamenající
také popření Bellovy teze.
Přesněji řečeno, nejedná se o
žádnou koherentní ideologii, jako spíše jakousi negativistickou kvaziideologii
neustálého odmítání, hledání útlaku za vším a nadměrná kritika západních zemí,
hlavně USA a Izraele na jedné straně a bagatelizace zločinů komunistických
režimů na straně druhé. Odpor vůči západní civilizaci je oblíbenou doména
akademických pozérů jako je stárnoucí guru současné levice Noam Chomsky a
nachází úrodnou půdu mezi rebelsky naladěnou mladší generací a také mimo Západ.
Dalším charakteristickým rysem je
neustálé omílání pojmu lidská práva, ale ne v zemích, kde jsou opravdu
potlačována, ale spíše v samotných liberálně-demokratických
zřízeních. Na druhé straně však má
nezřídka sklon projevovat vstřícnější postoj vůči putinovskému Rusku (!), jako
tomu bylo u Gerharda Schrödera a snad vlivem nostalgie po sovětských dobách
narážíme na stejný problém také Česku, kde svoji kremlofilní rétorikou proslul Lubomír
Zaorálek.
Rétorikou prokremelských
užitečných se levicoví politici paradoxně přibližují nacionalistické autentické
pravici., která netouží po těsnějším přilnutí Česka k mohutnému
slovanskému „dubisku“ na východě z nostalgie po sovětských dobách, ale
proto, že ve východní velmoci vidí údajného „strážce tradičních hodnot.“
Poslední z nemocí levice,
kterým se zde chci věnovat, je iracionální antiamerikanismus, za který by se
nemusely stydět ani na stránkách Rudého práva a nevymřel ani v Česku. Tím
samozřejmě nechci říci, že neexistují věci, za které by bylo možné Ameriku
kritizovat.
Zajímavě a sympaticky
z pohledu nelevičáka působí ojedinělá britská iniciativa nazvaná Eustonský
manifest v r. 2006. Odsuzuje všechny zmíněné neduhy současné levice:
Prohlášení vyjadřuje odpor proti diktátorským režimům, nicméně explicitně jsou
zmíněny pouze „reakční.“ Docela škoda,
že nebyly zmíněny také komunistické, protože patrně poslední dvě bašty
komunismu, Kuba a KLDR dopadají v hodnocení dodržování lidských práv (ale i
např. ekonomických svobod) pravidelně nejhůře. Na druhé straně ale sympaticky
vyznívá i otevřenost pro sebereflexi:
Jasné distancování se od temné minulosti obhajoby stalinistického a
maoistického režimu.
Také obhajobu univerzálního
pojetí lidských práv lze považovat za posun správným směrem. Z pera či úst lidí patřících hlásících se
k levici či progresivitu zní něco takového jako rajská hudba, vezmeme-li v úvahu
na levici rozšířený relativismus spojený s tolerancí tradic neslučitelných se
svobodnou společností na území liberálně-demokratických zemí.
Nemohly se neobjevit věci spojené
spíše se skupinovým pojetím lidských práv, jako zajištění „genderové“ rovnosti,
práva menšin. Dožadovávání se práv,
která už jsou většinou zajištěna dostatečně, je evergreenem Nové levice. Na
druhou stranu ale znamená uznání západních hodnot a „buržoazních svobod“ jako
takových posun správným směrem a s většinou tvrzení by se dokázal
ztotožnit i člověk z opačné strany politického spektra.
Důležité bylo, že v něm zazněla v něm
i kritika primitivního antiamerikanismu s tím, že Amerika rozhodně není
dokonalá a má mnoho chyb, tak je silnou demokracií. Antiamerikanismus a
antisemitismus představují spojené nádoby a zřídkakdy narazíme na někoho, kdo
by zastával jedno a odmítal druhé (a naopak). I proto je důležité, že se
stejnou razancí postavili proti rasismu, mezi který zahrnuli také antisemitismus
maskovaný za antisionismus.
Mezi řádky možné vyčíst, že se s USA
počítá jako s důležitým partnerem pro boj s terorismem jako priorita.
Jako přelomové lze v rétorické rovině chápat také opuštění naivního pacifismu,
když se manifest jasně staví za obhajobu lidských práv i ozbrojeným
zásahem, který není možné považovat za zásah do suverenity jiného státu, pokud
dotyčný stát potlačuje práva svých občanů.
Zpětně můžeme litovat toho, že
Eustonský manifest zůstal bez větší odezvy, protože zejména česká levice by
potřebovala více lidí se smyšlením jeho signatářů. Česko představuje extrémní
případ postkomunistické země, kde se levice nedokázala zbavit svého komunistického
dědictví a jeden z mladších členů ČSSD dokonce nedávno velebil sovětskou
okupaci v srpnu 1968. A to nemluvím o tom, že řada starších sociálních demokratů
nedokázala opustit myšlenku, že Česko může být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem.
Na
loajalitě k hodnotám, na nichž stojí Západ a vůči západním spojencům, by
měl panovat konsensus zvláště v zemi s tak negativní zkušeností s Ruskem,
jakou mělo právě Česko.
I v Česku by se měla zříci svého
rusofilství, které ji beztak nic dobrého ji nepřinese. Chce-li být levice (Tj.
hlavně ČSSD) ještě někdy vnímána jako opravdu progresivní a svobodomyslná,
nemůže se zaštiťovat poloautomatickým Ruskem.
A také by se v budoucnu měla např.
vyvarovat akcí, jako byly její protiradarové aktivity v druhé polovině
první dekády 20. století. Chápu ale, že odolat pokušení populisticky si získat
na svou stranu většinu národa odmítnutím nepopulárního umístění radaru je něco,
čemu lze velmi těžko odolat u strany, která za 20 let nedokázala vyrukovat s žádnou
pozitivní vizí a pokud byla v opozici, tak pouze negovala politiku vlády. Jak asi správně předpokládám, že Evropa (alespoň
za úřadování Baracka Obamy) rozhodně nebude zahraničněpolitickou prioritou,
takže antiamerikanismus se v dohledné době volebním trhákem nestane, což
rozhodně neznamená, že „vhodných“ témat by nebylo dostatek.
Žádné komentáře:
Okomentovat